"Na cestě"

Novomanželé Patrick a Cindy Cooperovi jsou už od rána na cestě coloradskými horami, jejich džíp se už sotva šine, ale cíl cesty městečko Leadville v nedohlednu. „A takle už tady jezdíme dokola skoro dvě hodiny, tak už si, milý Patricku přiznej, že jsme definitivně ztraceni“ pravila mírně nabručeně Cindy. „No, dobře miláčku, když se ti to nelíbí, tak to můžeš převzít“ bručel Patrcik „Bude mi velkým potěšením“ kasala se Cindy, ale ani ona nedokázala nalézt tu správnou cestu a tak se nakonec ocitli před jakýmsi dřevěným velice půvabným domkem, ze kterého jim vyšla vstříc tak nejroztomilejší bábinka, jakou si dokážete představit „Ale copak to u máme za nečekané hosty rozplývala se a usmívala jako sluníčko „Dobrý den, bohužel jsme zabloudili a vůbec netuším kudy se dát, původně jsme jeli směr Boulder a pak Leadville, ale asi jsme někde špatně odbočili nebo co a teď jsme tady“ drmolil Patrick. „Ale vždyť se nic tak strašného nestalo, chlapče, tak dnes přespíte tady u mě a zítra vám cestu pěkně ukážu a bude zase dobře “ zářila štěstí ta stará žena. A tak ji, i když s určitou ostražitostí následovali do domu, který byl velmi útulný a jako je přímo zval k návštěvě. Dole byl pokojík té staré dámy, velký obývák s kuchyní a velmi přítulná černá kočka. „Váš pokoj je nahoře až úplně vlevo, ale tam já s vámi nepůjdu, na běhání do schodů už mi nesloží nohy“ culila se bábinka a podávali jim štůsek ložního prádla. A tak šli nahoru sami, pokoj je mile překvapil a koupelnička vedle hned nalákala Cindy ke koupeli „Smí se přidat, paní Cooperová“ cpal se do vany Patrick. „Ale jistě, pane Cooper“ smála se Cindy. Jejich idylku v teplé koupeli však přehlušily hlasy a zvuky z venku, proto na sebe oba hodili župany a nahrnuli se k oknu jako malé děti. Hlas patřil té babičce a ostatní zvuky se ozývaly jakoby tlumeně, šlo o směs chrochtání a kvikotu, stará paní na ty zvuky mlaskala a šišlala, jak na malé děcko “No to víš, že bude brzo bašta Henry, už se brzo dočkáš, no jo ty můj šmudlíku.“ Patricka to rozesmálo „Jako by, tam ta babka měla nějakého pěkného čuníka, nebo co“ řekl pobaveně.

A pak už byl čas na večeři, která spíš připomínala nějakou opulentní hostiny a paní domu se předváděla dál. „Jsem já to, ale podivná hostitelka, vždyť já se vám ani nepředstavila, tak to honem musím napravit – mé jméno jest Barbara Piercenová“ švitořila a neustále se ukláněla. „Aha, tak to i my se musíme představit – já jsem Cindy a tohle novomanžel Patrick a jsme vám velice věční za vaší starostlivost.“zareagovala Cindy. Paní Piercenová se jen usmála a špitla“Potěšení je na mé straně, a teď už honem ke stolu, ať vám ta pečínka nevystydne“Zbytek večera proběhl přímo pohádkově při dobrém jídle, pití a družném hovoru všech tří, takže se šlo hodně pozdě spát. „Teda bábinka má, ale výdrž“ zamumlala Cindy těsně před usnutím.

Ráno ji probudil nepříjemný chlad, a když konečně pořádně procitla, ke svému zděšení zjistila, že je v jakémsi sklepení zavřená za mříží v jakémsi chlívku, a od kamenné podlahy jí oddělovala jen tenká vrstva slámy. Chvíli lomcovala mříží, pak se bezradně rozhlížela kolem, když tu zaslechla podivné funění, chrochtání a občasné pisklavé zakviknutí, ale to co vyvalilo z temného kouta místnosti, nebyl žádná roztomilý čuník, ale hodně zavalitý člověk se silně zdeformovanou hlavou a obrovským hrbem na zádech. Cindy strachy nevydala ani hlásku, a v tu chvíli na ní to stvoření otevřelo obrovská ústa plná odporných žlutých zubů pokrytých podivným slizem. A tohle vše zahaloval zápach tak odpudivý, že z toho Cindy málem ztratila vědomí, nakonec však situaci ustála, ale připadala si jako“když dají obřímu pittbullovi obrovskou mísu jako neoblíbenější pochoutky“. Když se trochu vzpamatovala, jako zdravotní sestře na neurologii jí došlo, že má tu čest s makrocefalikem, který má ještě navíc další dlouhou řadu malformací a přidružených vad, a také, že tahle potvora bude pěkně agresivní a lačná po čerstvém masíčku.

O kousek dál v lese se mezitím probral Patrick, nejprve vůbec netušil, kde je a co se stalo. Až po nějaké době, když byl schopen postavit se na nohy, dovrávoral k nějaké cestě, chvíli se bezcílně motal sem a tam, ale pak se něco zablesklo mezi stromy a tak se vydal tím směrem. K jeho velkému překvapení to byl jeho vlastní džíp, rychle se otřepal a pokusil se nastartovat, ale ukázalo se, že nádrž je prázdná, jakoby jí někdo úmyslně vypustil. Patrck si mnul obličej a snažil se probrat a přemýšlet, ale šlo to velmi ztuha

Ve sklepení se mezitím schylovalo k nejhoršímu, obludný hromotluk totiž kamsi zašátral a mříž, která ho oddělovala od Cindy, se bleskurychle vytáhla někam nahoru, a toho využila Cindy. Vyrazila ven jako tank, prosmýkla se kolem obra, vší silou se do něj opřel, až zavrávoral a spadl obličejem do slámy a začal se dusit. Cindy rychle tápala po stěně a hledala spínač mříží, ale pořád nic a ta chroptící bestie je už na kolenou a pomalu se otáčí a něco třímá v ruce a právě v tu chvíli Cindy konečně dohmátla na to pravé místo a mříž spadla s třesknutím dolů. A to už Cindy na nic nečekala a razila si cestu ven, chvíli to trvalo, ale nakonec doběhla až k nějakému schodišti, běžela tedy vzhůru a kupodivu dvířka na konci byla pootevřená. Cindy vyrazila ven jako splašená a hnala se k cestě a pak dál a dál. Když už ji docházeli síly, zaslechla v dálce automobil a tak se zběsile vrhla do jízdní dráhy, mávala ruka a z posledních sil zakřičela „Zastavte prosím!“ K jejímu překvapení auto zastavilo a ven vyskočil její Patrick, který přec jen nastartoval, když si vzpomněl na malý kanystr s benzínem ukrytý po rezervním kolem. „Proboha Cindy, ty žiješ, a si v pořádku“ volal zadýchaně „Ano jsem, hlavně už pojeď, ať už z tohohle prokletýho místa vypadnem“ prosila ho Cindy. A tak vyrazili, ale jakoby stále kroužili dokola a za každou zatáčkou stála „ONA“ ta zdánlivě pohádková babička, jízlivě se pochechtávala a ječela „Odtud není cesty zpět, tak se vraťte zase zpět“. Patrickovi už se točila hlava a ztrácel vědomí, když Cindy náhle zakřičela „ na příští odbočce, to vem to přímo do lesa mezi stromy, někde jsem tam viděla ještě jednu cestu“ A měla pravdu, džíp sice trochu poskočil, ale pak už je klidně dál až na hlavní silnici a dál přes Boulder až do Leadvillu, jako tam ty značky zrovna vyrostly.

A když se naši novomanželé dali trochu dohromady, vyrazili si na místní vyhlášené rodeo a kovbojské slavnosti, kde všechny zaujal jeden príma kovboj celý v černém. Tenhle pán pak všechny pozval „na drink“ a tak mu vyprávěli tenhle svůj příběh. Chlapík je vyslechl, pak pokýval hlavou „Tak to jste byli u Čarodějnice ze Skalistých hor“, takže být vámi, cestu domů bych volil raději po dálnici.“ Pak se ještě usmál, smekl klobouk, a zmizel ze slavnosti, stejně záhadně jako se tam objevil.