O.R.X. 2 - Cesta

Poté co Amal vyběhla do tmy, vedla její cesta k zapadlé zahradní zdi areálu. Jediné co jí alespoň trochu usnadňovalo orientaci, byla maličká ruční svítilna. Přesto se Amal podařilo proběhnout lesem a pak dál po neznámé silnici. Tam začala zvolňovat a do nejbližšího městečka dorazila zcela vyčerpaná. Z posledních zabušila na dveře nebližšího domu., načež klesla k zemi a ztěžka oddychovala. Pak se dveře pomaličku otevřely „Je tu někdo?“ ozval se křehký dívčí hlas. „Prosím pomozte mi, prosím“ ozvala se Amal. „Ale, já nesmím v noci otevírat cizím lidem“ ozval se znovu ten hlas. „Tak alespoň trochu vody“ prosila zoufale Amal. Dveře se zaklaply a Amal ztratila vědomí.

Když se probrala, zjistila, že leží na pohovce uvnitř toho domu. Kolem sebe spatřila celý les hlav – nějaké děvče, tři mladší chlapce, ženu s dalším dítětem v náručí a podsaditého muže oblečeného jen do krátkých obnošených pyžamových kalhot. „Vítej děvče, už je ti lépe?“ řekla žena chlácholivě. „Co jsi dělala takle pozdě sama v noci“ pravil hlubokým hlasem muž. Amal zmobilizovala všechny síly, posadila se a začala unaveným hlasem vysvětlovat „Utekla jsem z Maple Hills, protože se tam děly divné věci“ řekla nesměle. „Z Maple Hills?“ divil se ten muž. „Ale tam, přece nic není, jenom lesy“ dodal překvapeně. „Lesy tam jsou, ale také je tam škola a internát“ bránila se Amal. „A kde, by se tam vzal?“ ozvala se ta žena. Stejně překvapeně, jako její manžel. „Byla tam postavena pro děti bez rodiny a je skutečná“ zanaříkala Amal. „ No dobrá, děvče, my ti tedy budeme věřit“ uklidnila ji žena a něžně ji pohladila po vlasech. Pro Amal to bylo jako zázrak, nic takového totiž doposud vůbec neznala.

Ostatně neznala toho mnohem víc, což poznala hned ráno při snídani rodiny Dixonových, jak se její dobrodinci jmenovali. Nejstarší dívka se jmenovala Sue a bylo jí čtrnáct let, byla tedy o dva roky mladší než Amal. Následovala rozverná sedmiletá trojčata Caleb, Kevin a Caden. Nemladším členem rodiny byla čerstvě roční Poppy. Celé té bandě velela „matka rodu“ Joanne a její manžel Gabe. U stolu vládla atmosféra, kterou Amal nedokázala popsat, přesto jí byla zcela pohlcena.

Velmi brzy se z Amal stal plnohodnotný člen rodiny Dixonových, kteří dokonce začali uvažovat pěstounské péči. Tomu však bránila celá řada překážek, jako například Amalin nejasný původ. Žádný úřad nikomu nesvěří do péče dítě, které k němu přišlo z neznáma a ještě v noci. Návštěva úřadu se proto různě odkládala, jenomže nic netrvá věčně. Ani rodinná pohoda Dixonových nebyla výjimkou. Cosi se začalo měnit, přesněji řečeno, začala se měnit Amal.

Začalo to jen jako obyčejná chřipka s trochou rýmy a kašle. Nemoc však neustupovala ani po týdnu, naopak to vypadalo, jakoby ještě zesílila. „Nedá se nic dělat, děvče, musíme k doktorovi, tohle už domácí medicína nezmůže“ pravila smutně Joanne. Tahle věta Amal doopravdy vyděsila „Ale to nejde, oni poznají, že k vám nepatřím a budou to zlé“ naříkala. „To už nech na nás, teď je nejdůležitější tvoje zdraví“ chlácholila ji Joanne.

Lékař sídlil v nedalekém městě Pekls a byl to moc milý postarší pán, který Amal přátelsky přivítal. „Žádný strach, Amal, jenom si tě proklepu a pak s tou chřipajznou něco provedeme“ usmíval se, zatím co si nasazoval stetoskop. Sotva ho však přiložil Amal na hruď, vyskočil z lékařské stoličky jako by ho někdo bodl nožem do zad a vykřikl „Co to má být!“ Poté znovu přiložil stetoskop na hrudník, a opět ucukl „To má být nějaký drsný vtípek!“ křičel na Joanne. Ta vůbec nechápala, co se stalo „Já vám nerozumím, pane Logene“ řekla zmateně. „Tady není čemu rozumět, ta holka nemá žádné srdeční ozvy“ pokoušel se o vysvětlení lékař. „Ale to je přeci nemožné.“ Nechápala dál Joanne. „Jéžiš, ženská, copak vám to nedošlo, ta holka by měla být mrtvá! Ale ona je evidentně naživu!“ řval téměř nepříčetně doktor.

Šokovaná Joanne ve vteřině zbledla a sesunula se na židli v rohu ordinace…