O.R.X. 3 - Kdo jsem ?

Zatímco Joanne popadala dech, Amal se ji s pláčem vrhla k nohám „To není možná, já jsem člověk, já mám srdce!“ naříkala. „Joanne ji něžně objala. „To víš, že jsi člověk, doktor Logen se musel splést nebo má třeba rozbitý stetoskop“ uklidňovala ji. Doktor Logen se však ostře ohradil „Stetoskop mám odedneška, tedy zcela nový a srdeční tep té dívky jsem doopravdy neslyšel a jsou tu další skutečnosti, proč musím tento případ nahlásit příslušným orgánům.“ Pravil suše a po celou dobu si Amyl neustále prohlížel, poté jí prudce uchopil za zápěstí. „Au! To bolí!“ vykřikla Amal. „Okamžitě ji pusťte! A nechte nás odejít!“ zařvala na něj Joanne. „To vám bohužel nemohu dovolit“ odvětil ji vztekle doktor „Skrývání nezletilé osoby neznámého původu není hra, vážená paní Dixonová!“ stačil ještě procedit mezi zuby, ale to už byly Amal i Joanne dávno pryč

Spěšně nasedly do auta a vyrazily pryč z města. „Ale co teď s tebou děvče“ mudrovala Joanne. Amal jen vzlykala „Já jsem člověk, skutečný člověk a srdce mám taky“. „Ano, jsi člověk a máš srdce, především jsi teď ve velkém nebezpečí, takže musíme najit nějaký úkryt“ přerušila ji Joanne a odbočila z hlavní silnice na úzkou lesní cestu. „Kam to jedeš Joanne ?“ vylekala se Amal ještě o stupínek víc. „Někam, kde budeš v bezpečí“ odpověděla ji Joanne. Pokračovala dál vzhůru po klikaté cestě, která po chvilce končila u malého srubu. Amal mezitím vyčerpáním z prodělaného šoku tvrdě usnula. „Vstávej, děvče, jsme na místě“ vzbudila ji jemně Joanne. „Na jakém místě, v Maple Hills?“ zamumlala Amal ospalým hlasem. „Jsme u starého Dixonovic srubu v horách. Tady můžeš zůstat, než se přežene to zlé a vymyslí se nějaký plán co s tebou dál.“ Odpověděla ji Joanne

Amal tedy pomalu vystoupila z auta a váhavě zamířila ke srubu. Bylo to pomenší dřevěné stavení postavené na kůlech. Uvnitř to sice působilo velice mile – téměř jako otevřená náruč. Amal se rázem cítila mnohem lépe. „Teď ti ještě ukážu pár věcí“ řekla po chvilce Joanne. „Copak ty tu semnou nezůstaneš?“ozvala se Amal opět vyděšeně. „Moc ráda bych tu zůstala, ale nejde to, doma by mě hledali, ale máš tu dostatečné zásoby jídla i dřeva. A taky tu máme vysílačku, kterou nám můžeš kdykoliv zavolat. Jenom prosím nezapaluj oheň, k pití ti musí stačit voda a k jídlu to ze spižírny, co se nemusí vařit. A až odjedu, zamkni se tu a nech zavřené okenice. Vím, že je to pro tebe těžké, ale nic jiného mě teď nenapadá“ vysvětlovala Joanne. Pak se ještě krátce objaly a Joanne odjela. Amal za ní pečlivě zavřela a rozplakala se

A jak se tak choulila na posteli, začaly se jí v hlavě vynořovat podivné vzpomínky. Vzpomněla si na dlouhovlasého muže drsného vzhledu a velice hubenou ženu se špičatým nosem. Na špínu, křik a neustálé hádky. Také si vybavila sama sebe, jak úplně maličká stojí v nějaké velké vstupní hale a rozhlíží se kolem sebe. Poslední záblesk patřil neznámé vysoké ženě, která se znenadání objevila v té hale a něco jí říkala. Zbytek byl zahalen v neproniknutelné mlze.

A ještě něco si Amal uvědomila – „Proč mě nehledají?“ řekla nahlas „Už jsem skoro měsíc na útěku, ale nikdo mě nehledá?“ mumlala dál. „ A teď se do toho zapletl ještě ten doktor, ten Logen a ten určitě něco ví“ zabručela ještě, načež tvrdě unsula.