O.R.X. 4 – Hledání pravdy

Brzo ráno vzbudil Amal zvláštní pocit v levé ruce, a když se na ní podívala blíže, zjistila, že její levé zápěstí modře září a lehounce vibruje. S hrůzou v očích na tu ruku hleděla neschopná jakékoliv reakce. Jen tam tak seděla a nevěřícně zírala na to modré světlo ve své ruce. Ze strnulosti ji vytrhl až zvuk vysílačky. Rychle vyskočila z postele a hnala se k přístroji.

„Dobré ráno Amal, dofoukám, že jsi v pořádku“ ozval se klidný hlas Joanne. „Ani nevíš, jak jsem ráda, že tě slyším Joanne, protože tady není nic v pořádku. Něco se semnou děje, něco s mojí rukou. Svítí a tak divně to v ní škube. Mám strach, velký strach, že ten doktor měl pravdu, a já nejsem člověk“ vychrlila ze sebe Amal vodopád slov. „Uklidni se Amal, a řekni mi to ještě jednou a pomalu“ prosila Joanne. „Jde o to, že když jsem se ráno probudila, svítila mi ruka. A lidem přece ruce nesvítí a nemají tak divné představy jako já.“ naříkala Amal. „Tak na tohle neznám odpověď, ale pokusím se k tobě dostat a pak to spolu proberem.“ Chlácholila ji Joanne. Amal se zmohla jen na slůvko „Děkuji“ Pak vysílačka zase zmlkla.

Amal vyburcovala všechny svoje zbývající síly a v hlavě se jí začínal rodit plán. Plán hledání pravdy. A první myšlenka byla zcela jasná – musí se vrátit zpět do Maple Hills, protože jedině tam může nalézt odpověď na všechny svoje otázky. Okamžitě se začala pídit po kusu papíru a tužce, aby napsala vzkaz pro Joanne. Papír se vzkazem položila na postel, poté snědla nějaké sušenky, vypila sklenici mléka a s hlubokým nádechem zamířila ke dveřím. Teprve tam si uvědomila, že je v chatě zamčená a nemá jak se dostat ven. Nejprve se pokoušela otevřít okna, ale žádné se ani nepohnulo. Po chvilce marného snažení se přece jen dostavil úspěch, když ve spižírně za jedním potravinovým regálem objevila malé okénko. Nějakou dobu jí sice trvalo, než uvolnila prostor kolem něj, nakonec se přece jen protáhla ven. Znovu se zhluboka nadechla a zamířila dolů cestou, kterou jí sem včera přivezla Joanna.

K silnici došla poměrně rychle a stejně rychle se jí podařilo zastavit nějakého postaršího chlapíka v obstarožní dodávce. Když mu sdělila, kam hodlá jet, ten chlápek na ní jen nevěřícně zíral. „Madam, v Maple Hills nic není, jen les“ vrtěl hlavou a snažil se jí cíl její cesty rozmluvit. Amal se však nedala odradit a dál trvala na svém, a tak se za několik desítek minut ocitla na stejném místě, kde před pár týdny vyběhla z lesa. Bez váhání do něj vešla a neomylně zamířila ke staré zahradní zdi. Opatrně jí přelezla a proplížila se až k zadnímu vchodu do hlavní budovy. Zde zaslechla vzdálené hlasy a trochu se stáhla. Počkala, až bude všude okolo úplné ticho a vydala se dál k vjezdu od garáží. Zde vyčkávala do té doby, než sem dorazilo auto se zásobami. „Teď, nebo nikdy“ řekla si rázně a proklouzla dovnitř.

Z garáží se dostala velice snadno, pak vyšla po zadním schodišti do třetího patra a zamířila do míst, kde předpokládala hlavní personální archiv – do sekretariátu. Všude okolo vládlo hrobové ticho, jenomže Amal byla natolik zaujatá svým cílem, že tomu vůbec nevěnovala pozornost. Sotva však vstoupila do místnosti, kde se měl nacházet archiv institutu, spustil se ten nejšílenější poplach, jaký kdy zažila. Ještě zaslechla zvuk bezpečnostního zámku, načež se všechno ponořilo do tmy. Amal se zoufale snažila odhadnout, co se bude dít dál, když v tom zaslechla známé hlasy „Tak se přece vrátila, já to tušila, že ta tak dopadne“ Amal neměla sebemenších pochyb, komu ten hlas patřil – byla to učitelka Lindenbergová! A v tu samou chvíli si Amal uvědomila, co se vlastně stalo. „To nebyla náhoda, oni mě nechali utéct úmyslně!“ problesklo jí hlavou. Na nic jiného jí už nezbyl čas, protože kdosi začal zlehka otevírat…