O. R. X. 5 – Organismus X

Dveře se nakonec zcela otevřely, a před šokovanou Amal stála učitelka Lindenbergová a netvářila se ani trochu přátelsky. „Vítej doma, Amal“ pravila ostře. „Tak si se nám přece jen vrátila“ dodala ještě. Amal se konečně vzpamatovala „Ano, vrátila jsem se, ale jen abych odhalila pravdu !“vztekala se Amal. „Váš vztek je marný, Amal a nyní mě prosím následujte, po tom vašem dobrodružství bude nutné povést podrobnou lékařskou prohlídku“ odvětila chladně Lindenbergová. „Nikam s vámi nejdu, dokud se nedozvím celou pravdu!“ bránila se Amal. Nikdo se jí však už na nic neptal, jenom jí popadli dva podivní zřízenci a vlekli ji pryč. „Kam mě to táhnete! Nechte mě být!“ křičela Amal a pokoušela se bránit, seč jí síly stačily. „Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém!“ rázně zakročila Lindenbergová. Poté Amal ucítila podivný tlak v levém zápěstí, přesně v tom místě, které tak podivně svítilo. A dál byla už jen tma a ticho.

Když se znovu probudila, všechno se s ní točilo a nemohla se pohnout. Po chvilce si uvědomila, že leží připoutaná k podivnému lůžku v jakési průhledné kapsli. Několikrát se pokusila posadit, ale cosi ji drželo v tom lůžku. Cosi mnohem silnějšího než pouta. Zkusila tedy vykřiknout „Pusťte mě ven!!!“ Z úst jí však nevyšla ani hláska, otevírala se naprázdno. Znovu se tedy pokoušela povolit ta strašná pouta, když tu se kolem ní rozsvítila snad všechna světla a kdesi v pozadí se ozval hlas Lindenberové. „Snažíš se marně, děvenko, tato pouta ještě žádný O.R.X. nepřekonal. Teď jsi v naší moci a záleží jen na nás, zda tě pustíme, protože to čeho ses dopustila, nebyl jen přestupek. Proto je nutné počítat i s determinací“ pravil ten chladný hlas. Pak vše opět zhaslo.

Zoufalá Amal nerozuměla ničemu z toho, co právě slyšela. „To mě jako zabijete!“ pokoušela se znovu vykřiknout a tentokrát už to šlo. „Chcete mě zabít! Proč? A co, nebo kdo je to ORX!“ řvala z plných plic. „Já vím, že nejsem člověk! Křičela dál. „Tak mi sakra už řekněte, kdo jsem! A co je to ORX!“ zalykala se vzteky. A světlo se kupodivu vrátilo a s ním i hlas Lindenbergové „Jste O.R.X. tedy Organismus X!“ A teď se laskavě uklidněte! Zatím se vám nic neděje!“ zněla strohá odpověď. Pak na vše padla absolutní tma. A Amal zavřela oči, ale nebyla schopná usnout. V hlavě jí vířilo tisíce myšlenek – vzpomněla si na Dyrka, na toho vesnického doktora i na Dixonovy a chtělo se jí utéct. Utéct, všechno tady roztřískat a vrátit se ke své rodině. A do toho všeho zmatku se prapodivně přidávala ta dvě ledová slova „ORGANISMUS X“.

Z tohoto zmatku se probudila do jasného světla a mrazivých pohledů asi deseti neznámých lidí v modrých pláštích. „Tak už je při vědomí, číslo 11“ řekl postarší muž s podivným přístrojem v ruce. „Už je vám lépe, Amal“ zeptala se opatrně nějaká žena. Amal jen nevěřícně zírala před sebe. Po chvilce přece jen hlesla „Snad ano“. Ve stejné chvíli ucítila obrovskou úlevu, neboť jí byla povolena pouta a ona se mohla konečně posadit. „Pokud je vám lépe, můžete se umýt a dostanete nějakou potravu“ řekl opět ten starší muž. A jak řekl, tak se také stalo. Přesto nebyla Amal ani trochu klidná, ani jídlo nepomohlo. Stále jí to táhlo pryč, stále to místo nenáviděla a toužila po vysvětlení.

Zatímco urputně dožvýkávala jakousi briošku bez chuti a zápachu, poklepal jí kdosi na rameno. „Mohu vám s něčím pomoci?“ řekl ten kdosi, ale Amal v něm okamžitě poznala Dyrka !!! A chtělo se jí zase křičet, ale tentokrát radostí. „Jsi to ty, Dyrku“ zašeptala. „Ano, jsem to já a udělám všechno proto, abych nás odtud dostal. Tentokrát už navždy.“ Šeptal odpověď známý hlas. „V to doufám a vím, kam jít“ odpovídala Amal. „To je dobře Amal, moc dobře, ale teď by si měla odpočívat. Pokud budeš klidná, mohli by ti povolit vycházky a jako tvůj asistent, bych tě při nich doprovázel a mohl ti říci víc. Tady to bohužel není možné, pořád tě sledují. Tak se drž a věř, že naděje umírá poslední“ zašeptal ještě Dyrk a zmizel stejně záhadně, jako se objevil.

Znovu se setkali asi za týden, až tehdy byla Amal povolena první vycházka. A Dyrk jí konečně odhalil tajemství Maple Hills. Po nevydařeném pokusu o útěk se rozhodl začít hrát „místní hru“ a jak asistent získal povolení nahlédnout do tajemství projektu „O.R.X.“ čili „ORGANISMUS X“. Zjistil, že Maple Hills není a ani nikdy nebyla žádným internátem pro opuštěné děti, ale tajnou výzkumnou stanicí. Obrovskou laboratoří na „výrobu umělých lidí“! Nikoliv však robotů nebo androidů, ale nesrovnatelně vyspělejší formy. Živých organismů na tak vysoké úrovni, která byla od skutečných lidí téměř k nerozeznání. Jistá část přece jen zůstala „nelidská“ a zároveň sloužila jako forma kontroly. Měl to být nějaký hyperčip implantovaný v těle každého „Organismu X“. Pomocí tohoto zařízení bylo možné jednotlivé osoby kontrolovat, anebo i dokonce zničit neboli determinovat. „A tak dopadl Bo a mohl jsem i já“ dodal posmutněle Dyrk. „Zatím nevím jak se toho zbavit, ale já na to přijdu a celé to tady zničím“ bručel Dyrk. Amal celou dobu jen poslouchala, nakonec si utřela slzy, objala Dyrka a zašeptala mu do ucha „Já vím, že to dokážeš! Věřím v to celou svojí bytostí.“ Zavzlykala ještě, ale strach už neměla – už na to všechno nebyla sama….