O. R. X. 6 – Stát se člověkem

Trvalo dlouhé tři týdny, než Dyrk konečně přišel na způsob, jak institut opustit, aniž by to kdokoli zaregistroval. „Musíme zničit tu věc, kterou nám nacpali do rukou.“ pravil tehdy velice vážně. „To si chceš rozříznout ruku?“ děsila se Amal. „Ale kdepak, žádné řezání nebude, chci to provést jinak, po jejich.“ Usmál se šibalsky Dyrk. „Prostě provedeme malou deaktivaci“ dodal. „A ty víš jak to provést?“ zarazila ho stále nervóznější Amal. „Žádný strach, děvče, je to na dobré cestě.“ Usmál se Dyrk na rozloučenou.

Následujících pár dní se Dyrk téměř neukázal a když už se objevil, sotva zamumlal pár slov na pozdrav. Amal to začínalo vážně děsit, takové si Dyrka nepamatovala. Jakoby ho něco „užíralo“ zevnitř. „No tak, Dyrku, mluv s semnou!“ prosila ho zoufalá Amal při každé návštěvě, ale nebylo to k ničemu. Dyrkovo mlčení se neustále prohlubovalo, až jednoho dne nepřišel vůbec. A nepřišel ani za týden, ba ani za čtrnáct dní a Amalin strach dostoupil vrcholu. Neustále ho vyhlížela, ale nakonec usoudila, že je to marné. Začala tehdy osnovat vlastní plán.

K uskutečnění onoho plánu se odhodlala až po dalším dlouhém týdnu, plného bezesných nocí. Až teprve tu poslední začala konečně jednat a podařilo se jí získat identifikační kartičku svojí nové dozorkyně Dory. Pak už jen stačilo počkat dostatečně dlouhou doby a pomocí karty vyrazit ven. Všude byla téměř absolutní tma, místnost s kapslemi byla osvětlena jen velmi spoře nevýrazným namodralým světlem. Amal vážila každý svůj krok a snažila se pohybovat tím nejnenápadnějším způsobem, jak jen bylo možné. Když už stále téměř u východu, padla jí do oka prostřední kapsle v poslední řadě. Byla úplně jiná než ostatní, tedy barevně jiná. Při bližším pohledu Amal mále vykřikla naplno – uvnitř totiž spatřila Dyrka, který vypadal jako mrtvý! Amal se rychle zakryla ústa rukou. „Teď nesmíš vydat ani hlásku!“ pravil rázně její vnitřní hlas. Pak částečně pozpátku doklopýtala k východu, znovu použila ukradenou kartu.

Jak se dostala až k zadnímu vchodu do hlavní budovy si ani pořádně nepamatovala, těsně u dveří se však zarazila.“Počkej, kam jdeš, s tím čipem v ruce to zase nedopadne dobře“ řekl znovu její vnitřní hlas. Vrátila se tedy zpět až do sálu s kapslemi, znovu použila kartu a odvážně vstoupila do jedné z nich. Uvnitř začala vše okamžitě prohledávat, ale nikde nebylo nic, čeho by se dalo takříkajíc „chytit.“ Už se chystala zklamaně odejít, že si všimla, že Dyrk má jednu ruku stále křečovitě sevřenou v pěst. Při bližším pohledu zahlédla kus něčeho bílého. Opatrně se pokusila ruku narovnat, šlo to ztuha, ale nakonec odtamtud přece jen vydolovala zmuchlaný útržek papíru, na kterém byl napsán podivný kód D11- ORX 1980 a ještě číslo 209. Amal rychle strčila papír do kapsi, zavřela kapsli a opustila halu.

Vydala se do vyšších pater, cestou se neustále rozhlížela po čísle 209, ale všude byla jen tma nebo to ošklivé namodralé světlo. Už se vzdávala i poslední naděje, když se ocitla v předposledním patře a přímo přede dveřmi s číslem 209. Znovu použila katu a dveře se otevřely. Vstoupila tedy do maličké místnosti, kde nebylo nic, ani židle, jen strohé stěny neurčité kovové barvy. Teprve po chvilce tápání zaznamenala na jedné se stěn nepatrný červený blikající bod. Naklonila se blíž, nic se však nedělo. Tápala tedy po stěně dál, když se k onomu světelnému bodu náhodou dostal její ruka s čipem. V tu chvíli se stěna před Amal rozevřela o trochu víc a objevil se nápis „Zadejte svůj deaktivační kód, prosím.“ Amal se sice chvěla po celém těle, okamžitě jí však došlo, co má dělat. Rychle zadala čísla z papíru, ve stěně to mírně zapraskalo, pak bylo chviličku ticho, načež se objevilo hlášení „Váš čip byl úspěšně deaktivován“. Pak to všechno zmizelo a Amal věděla, že je volná.

Okamžitě vyběhla ven a utíkala až k zadnímu vchodu, naposledy použila Dořinu karu a poklidně vyšla do zahrady. Šla klidně a volným tempem, už neměla důvod pospíchat. A cestu k Dixonovým si pamatovala velmi dobře. Les prošla jako nic, pak už zbývalo jen najít domek Dixonových a zazvonit. A tedy poprvé v životě zažila ten zvláštní pocit, poprvé uslyšela tlukot vlastního srdce! Pak se dveře otevřely a Amal padla Joanne do náruče. „Výtej doma holčičko, tobě, ale tluče srdce!“ usmála se matka Dixonová a přešťastná si svou novou dceru odvedla domů.