ODILIA

Představte si obrovský starý dům, před kterým si hrají tři děti dva starší chlapci a jedno děvče. 

Tak přesně to kdysi bývalo u domu Stevena a Melisy Brooksových, dvou milých lidiček, kteří zoufale toužili po dětech, žel radost z těch vlastních jim nebyla dopřána a tak se po letech marného snažení rozhodli pro adopci. Do své péče postupně přijali dva chlapce, staršího Neila a mladšího Austina a po nějaké době i roztomilé děvčátko s neobvyklým jménem Odilia. Rodinná idylka však netrvala příliš dlouho a kolem Brooksových se začala stahovat černá mračna a nezměnil to ani zcela neočekávaný příchod vlastních dětí – dvojčat, holčiček Iris a Ivy, dvou malých zázraků jak o nich jejich rodiče s pýchou všude vyprávěli. Nějakou dobu si ještě užívali nenadálého štěstí, jen Odilia byla z neznámého důvodu držena odděleně v podkroví domu, kde panovala velmi podivná temná atmosféra. Navenek to z počátku nebylo znát, ale každý kdo měl v té době možnost Brooksovi navštívit hovořil o jakési stísněnosti či dusnu. Tak to v tom velkém době probíhalo ještě pár týdnů, než ho jednoho zářijového večera zachvátil obrovský požár, jehož příčina nebyla nikdy pořádně odhalena. Důležité bylo, že všichni členové rodiny Brooksových přežili bez úhony, tedy alespoň té fyzické, zato s psychikou jim náhlá tragedie zamávala víc než bylo zdrávo a nejhůř ze všech na tom tehdy byla Odilia.

Ale to už je minulost a od oné události uběhlo již téměř dvacet let. Odilia již není malá holička, ale

mladá žena, která se právě vrací domů. Právě byla propuštěna, ale nikoliv z vězení, ale ze sanatoria

pro duševně nemocné. Ráno ji doslova vykopli na ulici, ani snídani už nedostala, jen podepsala propouštěcí papíry a šla aniž by věděla kam. Dostala sice doporučení do nějakého „domova napůl cesty“, ale ten byl daleko a Odilia byla po letech „mimo civilizaci“ zmatená, nejistá a především jí zoufale selhávala paměť. Vlastně to jediné co si byla schopna vybavit bylo její jméno, ostatní kusé informace měla od ošetřovatelů a lékařů. A ani tady nebylo o co stát, pouze ji stroze oznámili, že v sanatoriu se ocitla po nějaké tragické událostí jíž byla svědkem a pak ještě, že při tom prodělala těžký šok, následkem kterého ztratila paměť. Byly tu sice rozličné pokusy o její návrat, leč marné. A tak je teď Odilia sice volná, ale její hlava je jak nepopsaný list.

A právě v té chvíli si Odilia uvědomila, jak velký má hlad. Zamíříla tedy do malého bistra, kam občas vybrané obyvatele sanatoria odvedli na oběd, byla to taková odměna za dobré chování. Jenomže dnes je to jiné, je tu úplně sama a cítí se tak ztracená. Přesto rázně vykročila, ale do bistra nedošla, protože jí po cestě upoutala nová moderní umělecká galerie. Právě zde probíhala nějaké vernisáž. Odilia vstoupila odvážně dovnitř, a aby nevzbudila příliš velkou pozornosti zaměřila se na první věc, která ji padla do oka - na rozměrné rodinné album. A v té chvíli se to stalo prvé. Záblesk a prudké bodnutí v hlavě. „Tohle přece naše album!“ říká hlas v její hlavě. Odilla na pár vteřin zcela ztuhne a marně se snaží pochopit, proč ji při pohledu na fotografie v albu napadlo právě tohle. Proč by ty fotky měla znát ? Nakonec se vrací do reality, opouští album a míří k velké promítací stěně, kde právě běží starý rodinný film – je zde vidět nějaký muž, dvě malé holčičky a starší chlapec, prostě děti hrající si s otcem. Odilia film sleduje se zatajeným dechem, když náhle vykřikne „Támhle to jsem já!“ a ukáže prstem na jednu z holčiček. V ten samý okamžik ji však přeruší hlas z davu „To nejsi ty, to byla Iris! Ty jsi k nám přišla dávno před nimi“. Odilia se prudce otáčí a hledá majitele hlasu, který je vysoký muž s kudrnatými tmavými vlasy. Odilia k němu okamžitě zamíří. „Kdo jste,  jak je možné, že znáte mě i ty osoby z filmu.“ vyhrkne zděšeně a v hlavně se jí opět ozve ten hlas „To je přeci Austin, můj bratr“. A Odilia znovu ztuhne a dál nevěřícně zírá na muže před sebou., který se jen kysele ušklíbne a nevrle zamručí „Jo, jsem Austin a tuhle výstavu jsem musel udělat, protože chci aby lidi věděli, jak se z normální rodiny stane peklo, protože mučení malých mimin je vážně odporný hnus.“ pokračuje, pak ještě dodá „A mimochodem Neil včera umřel, sežrala ho rakovina.“ a pak rázně odkráčí.

Odilia je v naprostém šoku, přesto ví, že to co řekl ten muž Austin je pravda. Je to tak, kdysi měla rodinu, ale něco moc ošklivého ji zničilo a pak znovu přichází ten divný záblesk a před očima jí vyvstane obrázek dvou roztomilých holčiček v dětské postýlce jak se smějí a natahují k někomu ručičky, což u ni vyvolá bezděčný úsměv, který jí vzápětí zmizí ze rtů neboť je příjemná vzpomínka vystřídána jinou na staršího muže na jejího otce a na něco moc ošklivého s ním spojeného, na brutální zločin, který spáchal. Ví, že dvojčata zemřela, ale už jí mozek bohužel nepustí. Rychle se tedy probere, vypije sklenici vody, znovu se vydá k albu, kde si pečlivě prohlédne vnitřní stranu desek a spěšně opouští galerii, protože už ví kam jít. Míří k domu, kde vyrůstala, ano již přesně ví, kam má jít, již není ztracená.

Na místě jí však čeká nemilé překvapení. Onen obrovský starý ohořelý dům po dlouhých letech někdo koupil a teď tu zoufalou zčernalou ruinu rekonstruují. Přesto Odilia vrhne dovnitř, ale řemeslníci ji nechtějí pustit dál a vykazují ji ven. Odilia zarputile trvá na svém a nakonec si dokonce vymůže i přístup do patra. Jeden z řemeslníků jí tam vezme provizorním výtahem, ale zde je vše zcela černé a prohořelé až na střechu, takže část bývalého podkroví chybí. Zklamaná Odilia se tedy vrací zpět dolů. A zřejmě vydaná opravu zoufale, protože řemeslník, který ji vezl výtahem ji  předá kontakt na nějaké úložiště, kde by mohly být uloženy nějaké věci z domu. Prý je tam krátce před smrtí uložil pan Neil Brooks. Odilia se konečně opět trochu uvolní, přijme kartičku s kontakty, poděkuje a opouští staveniště.

Najednou cítí, že je z ní úplně jiný člověk a ona prázdná troska z rána je definitivně pryč. Cítí se být zase sama sebou připravená o své minulosti úplně vše. Vyráží tedy na adresu úložiště, kde jí drobný milý stařík ochotně dovede k jedné z ukládacích buněk, která se po otevření jeví zcela prázdná, jenom úplně vzadu se krčí špinavá poloprázdná bedna. Odilia se přesto nevzdává a bednu převezme. Až poté se konečně vydá do svého nového domova, kde už ji nervózně očekávají.

Večeři si raději nechala přinést na pokoj, protože se nemohla dočkat až se konečně podívá do bedny.

Netušila proč, ale byla si jistá, že odpovědi na všechny otázky jsou právě tam. Postupně z bedny vytáhla několik deníků a také stařičký fotoaparát. Rychle přístroj zkoumá a zjišťuje, že je v něm stále založen film. Poté se zaměří na deníky, které evidentně patřily Neilovi a je v nich víc než očekávala. Odilia je pročítá celou noc, usíná až k ránu úplným vyčerpáním z toho, co se dozvěděla.

Dle Neilových zápisků fungovala rodina Brooksových jako každá jiná, ale když byl dvojčatům rok začalo se chování jejich otce podivně měnit a jinak se chovala i Odilia, která začala příšerně žárlit, ačkoliv jí do té doby vůbec nevadilo, že už není jedinou holkou v rodině. Matka před ní dokonce začala dvojčata chránit a přestěhovala ji do pokoje v podkroví. Odilia byla tedy nedobrovolně oddělena od zbytku rodiny, snad jedině právě Neil jí úplně neopustil. Jinak byla atmosféra v domě dosti ponurá a otcovo chování se neustále zhoršovalo až to jeden večer vygradovalo ve sled děsivých událostí. Kromě otce už všichni spali, když je náhle probudil Odiliin řev a dům byl v plamenech. Neil jako jediný vyběhl do podkroví a vynesl Odilii z domu ven, kde už byla celá rodina kromě dvojčat. Matka dostala hysterický záchvat a chtěla se pro něj za každou cenu vrátit, ale právě v tu chvíli se zřítila část střechy a veškerá naděje byla pryč. Těla děvčátek se našla až druhý den právě v podkroví a pozdější pitva prokázala, že holčičky v domě neuhořely, ale byly mrtvé již před požárem – někdo jim prořízl hrdla. Pro Brooksovi to byl nepředstavitelný šok a kvůli místu nálezu byla z hrůzného činu obviněna právě Odilia, kterou soud později prohlásil za duševně nemocného člověka a poslal ji do sanatoria. Jediný, kdo byl přesvědčen o opaku, byl právě Neil.

Tady Odilia musela čtení přerušit, aby si trochu srovnala myšlenky a náhle se to celé zcela jasně vybavilo. Ta hrůzná noc, kdy k ní otec vtrhnul, v ruce bezvládná těla děvčátek a ve tváří děsivý výraz. Těla pak ukryl ve skříni, otočil se, popadl Odilii, nacpal ji do té samé skříně, zapálil pokoj a klidně odešel pryč. Odilii se po chvíli nějak podařilo dostat ven, ale to už všude kolem hořelo. Naštěstí se v tu samou chvíli přiřítil Neil a odnesl ji pryč. Pak už má všechno v mlze. Matně si ještě vybavila hysterickou matku a přijímací pokoj v sanatoriu. A pak se všechno vymazalo.

Druhý den hned po snídani zamířila do města, aby nechala vyvolat film z fotoaparátu. To co na něm nalezla s ní otřáslo ještě víc než bratrovi deníky a tak raději ten hnus předala na policii. O pachateli onoho hrůzného činu nebylo pochyb neboť všechny fotografie zcela jasně zobrazovaly dílo zkázy Stevena Brookse. Až poté sebrala Odilia odvahu, aby zkontaktovala matku a bratra Austina.

Sice už nebylo koho potrestat, protože Steven Brooks byl už deset let po smrti, přesto si měli zbývající členové rodiny Brooksových při prvním setkání co říci.