"OZIAS"

Bledé zářijové slunce sotva olizovalo špičky střech, když do Denverské všeobecné přivezly tři ženy. Doktorka Susan Jekinsonová jen nevěřícně kroutila hlavou „Tohle už překročilo všechny hranice“ pravila, když spatřila na rukou ženy jménem Sarah O´Brienová povědomé načernalé skvrny. Stejně tak na tom byly i další dvě ženy. A tak tu byla opět ta záhadná diagnóza blízká nemoci z ozáření, která bohužel znamenala jasný rozsudek smrti. Zatím se totiž nikoho s neznámou nemocí nepodařilo zachránit – ani jednoho z těch desítek chudáků, které jim sem za posledního půl roku přivezli. Doktorka si jen zhluboka povzdychla „Na izolaci“ oznámila krátce nemocničním zřízencům.

Když odváželi poslední vozík, žena na něm se náhle prudce posadila, rukama se z posledních sil zapřela o dveře a sípavě přerývaně promluvila „Prosím, pomozte, zachraňte mého syna, zůstal doma úplně sám“. Tato jediná věta ji natolik vyčerpala, že odevzdaně klesla na vozík a chvíli to vypadalo, že ztratila vědomí. Doktorka Jenkinsonová si rychle nasadila novou roušku a natáhla speciální rukavice, aby mohla nebohou ženu znovu prohlédnout. „Je to dobré, jenom tvrdě spí“ oddechla si. Poté na speciální izolační pokoj odjel i poslední vozík.

Doktorce Jenkinsonové však dál zněla v hlavě slova vyřčená mezi dveřmi. Proto se zaměřila na totožnost té ženy – jednalo se o Sarah O´Brienovou z malé horské osady jménem Oakwood. Podle záznamu byla ž čtyři roky vdova, její manžel Sean O´Brien veterán války ve Vietnamu zemřel již před čtyřmi roky, přesto ještě zvládli adoptovat chlapce, kterému dali nezvyklé jméno Ozias. Teď by mu mělo být asi osm let. Tady se doktorka Jenkinsonová maličko zarazila – přesněji řečeno zarazil ji věk obou manželů – Sarah bylo nedávno šestapadesát a Sean bylo v době skonu dokonce čtyřiašedesát. „To je zvláštní“ řekla si pro sebe doktorka „Kdo by povolil adopci mimina lidem v tomto věku?“mudrovala. Ale na další bádání už nebyl čas, protože se ozval hlásič poplachu – z izolace

A nebyla to dobrá zpráva, neboť zemřela nejstarší z žen – Kimberly Millsová. Zbylé dvě ženy jen tiše štkaly do polštáře. Pak se opět s vypětím všech sil posadila Sarah a znovu žadonila „Prosím, zachraňte mého syna“, z jejího hlasu bylo cítit čiré zoufalství. „Dobrá, dobrá udělám všechno co je v mých silách“ chlácholila ji doktorka „Ale teď si zase pěkně položte a pokuste se usnout“ usmála se na ní. Jakmile se však sklonila, aby ženě pomohla, uchopil ji někdo zezadu za ruku „Ono, ono TO ještě žije“ ozval se chraptivý hlas.

Doktorka se prudce otočila. Z vedlejšího lůžka na ní zíraly krví podlité oči pacientky Dorothy Hunterové, která ji rukou ve vrstvách obvazů křečovitě svírala zápěstí a znovu a znovu opakovala „Ono TO ještě žije“.

k tomu, že stisk stále nepolevoval, nezbylo doktorce než zavolat pomoc. Sevření povolilo teprve tehdy, když byla pacientce podána anestetika. Šokovaná doktorka se vypotácela z pokoje ven, v zápětí se svalila na nejbližší židli. „Copak se vám stalo drahá kolegyně“ ozval se kdesi nad ní známý hlas. Byl to doktor Vernon Darby, vysoký chlapík s čupřinou hustých černých vlasů a vousů. Mile se usmál, přisedl si k doktorce a podával ji kelímek s kávou „Dej si kafe děvče, to tě spolehlivě postaví na nohy“ usmíval se dál. Doktorka kávu nakonec přijala. Trochu upila, pak se nadechla a povídá směrem ke kolegovi „Nechci tě zneužívat Verne, ale byla bych ti moc vděčná za jednu malou službičku“ „Pro tebe všechno Sue“ zazubil se doktor Darby. „Mohl bys mě tedy odvést do Oakwoodu?“ pravila tázavě. „Oakwood, co je to za díru?“ opověděl Vernon a bylo znát, že je tím poněkud zaskočený. „Je to nějaká osada někde v horách“ odpověděla Susan. „Někde v horách je dost širokej pojem, takže si to napřed zjisti pořádně a pak se můžeme o tom vejletu bavit dál“ bručel Vernon. „O žádný výlet nejde, ale o dítě“ zavrčela, ale to už byl Vernon téměř za rohem „A nezapomeň na mapu“ zaslechla ještě jeho volání.

Na mapu nezapomněla, teď ji svírá v rukou a drkotá Vernonovou stoletou kraksnou klikatou horskou silničkou. „Hej Verne, nemohl bys je trochu klidněji, nevidím pořádně na mapu“ napomínala řidiče „Sue, drahoušku, jedu nejlíp jak to jen jde, ale jestli se ti to nelíbí, můžeš jít klidně pěšky“ pravil jízlivě Vernon. Od té chvíle oba raději zarytě mlčeli a pak najednou cesta končila „Tak a dál to nevede“ zafuněl Vernon a zastavil. „Ale no tak Verne, musí to vést dál, alespoň podle téhle mapy ta cesta pokračuje ještě aspoň jeden a půl míle dál“ „To je sice hezké, ale můj Brouček to už nezvládne, takže to budeme muset dojít pěšky“ řekl Vernon. A tak se vyhrabali z auta a vydali se po cestě dál vzhůru.

Netrvalo dlouho a před nimi se objevily první domky a omšelá cedule Oakwood. Na první pohled „město duchů“, po chvíli se však ukázalo, že tu přece jen někdo je. Z půdního okénka jedné neudržované chajdy na muřích nožkách se vysunula hlaveň pušky a vzápětí se ozval výstřel Vernon i Susan leknutí okamžitě lehli na zem, pak byl zase ticho, které rozrazil rázný ženský hlas „Jeffe ty starej blázne, necháš toho, tak se hosti nevítaj“. „To mě nezajímá, ty čarodějnice stará, já už tu nikoho nechci, už to bylo dost čmuchalů“ ozvalo se v odpověď z půdního okénka, načež něco klaplo a okénko se zavřelo.

Susan a Vernon se mezitím již zvedli a oklepávali si šaty a ta žena, která tak rázně zahnala neznámého střelce, se k nim hned hrnula a podával jim ruku „Moc se omlouvám, ale Jeff Moore je prostě Jeff Moore, starej blázen, holt se mu to tedy v tom Vietnamu vrazilo do hlavy“ pravila. Ti dva na ni jen překvapeně hleděli „Aha, promiňte, já jsem se ani nepředstavila - Shona Ball, starousedlík“, řekla a překrásně se na oba usmála. „Těší mě, doktorka Susan Jenkinsonová a tohle je můj kolega doktor Darby, jsme tady kvůli jednomu dítěti, chlapci jménem Ozias O´Brien, jeho matka byla hospitalizována a má o něj obrovský strach“ zareagovala Susan. Žena náhle jakoby zvážněla a v obličeji ji podivně zacukalo. „Tak to je až úplně dole, dům po levé straně, ale musíte jít sami, tam já s vámi nepůjdu, mám ještě moc práce“ žvatlala Shona a měla se rychle k odchodu „A kdyby zase něco nevyšlo, tak bydlím hned támhle přes cestu“ řekla ještě a pak zmizela stejně podivně, jako se objevila.

Vernon a Susan jen mlčky pokrčili rameny a vydali se směrem k domu O´Briených. Dům to byl hezký, čistý a nádherně voněl dřevem. Pomaličku došli k hlavním dveřím, které byly evidentně pootevřené a tak vešli dovnitř. V domě byl klid a ticho, které občas rozrazil jen tikot velkých kyvadlových hodin v obývacím pokoji. Jinak se tu nic ani nepohnulo, snad kromě much živících se na zbytcích jídla v kuchyni. A pak se kdesi úplně nahoře ozvaly kroky, tedy spíš takové zacupitání a pak zas a zas. „Myslím, že tam někdo nebo něco je“ promluvil konečně Vernon. „To slyším taky“ šeptla Susan. Pak se pozvolna vydali nahoru po rozvrzaných dřevěných schodech. V prvním patře nikdo nebyl, jen dvě otevřené ložnice, ve kterých bylo všechno zcela zpřeházeno, jakoby tam někdo něco dlouho hledal a nemohl to najít.

Pokračovali tedy dál, po dalších úzkých schodech, které vedly do podkroví. Bylo zde nepříjemné šero, spousta prachu a pavučin. Susan se z toho všeho prudce rozkašlala a v tu samou chvíli něco prudce vyrazilo z jednoho temného koutu místnosti. Vernon tomu zastoupil cestu a v zápětí držel v rukou malého kluka – byl celý špinavý, umolousaný, příliš hezky nevoněl a hlasitě funěl, jak se zoufale snažil osvobodit. „No tak, chlapče, uklidni se, my ti nechceme ublížit“ chlácholil ho Vernon. „Přijeli jsme, abychom tě odvezli za maminkou“ usmála se na něj Susan a něžně ho pohladila po zcuchaných vlasech. A kluk se náhle uklidnil a nechal se bez protestů odvést až do auta, kde vyhladověle zhltl pár sendvičů, vyzunkl láhev minerálky a usnul jako špalek. Celou zpáteční cestu vlastně prospal.

Probudil se až v nemocnici, kde ho důkladně prohlédli, vydrbali a uložili na dětské oddělení, kterému šéfoval Vernon. Kluk se tvářil velmi mile a dokonce ještě něco malého snědl a vypil. Nakonec usnul únavou a ze snu se sladce usmíval. A právě tedy si ho přišla prohlédnout doktorka Jenkinsonová. Bylo to až nápadně hezké dítě s tmavými vlasy a temně modrýma očima, která teď byla pevně zavřená, dítě tiše oddechovalo a snad i snilo o všem možné. Doktorka si chlapce ještě chvíli prohlížela a pak potichu opustila pokoj.

„Mě připadá úplně normální, jenom hodně unavený“ řekla směrem k Vernonovi, který už nervózně stepoval přede dveřmi. „Tak to bych až tak úplně netvrdil, podle výsledku testů nemá hlasivky.“ Pravil Veron a znělo to vážně. „Prostě mu nenarostly, takže se narodil bez nich“ dodal ještě. „Víc se dozvíme až zítra, teď si dáme kafe a půjdem spát“ usmál se pak na Susan, vzal ji kolem ramen a odváděl ji pryč.

Pak tu náhle bylo ráno, ale Susan jakoby to vůbec nezaregistrovala a rozespale se šourala chodbou. „Že ty si vůbec nespala!“ ozval se za ní hlas kolegy Darbyho. „Moc ne, prostě mi to nedalo a prošla jsem všechny záznamy případů „z ozáření a u všech se kromě příznaků opakovalo ještě něco – místo, odkud ti lidé pocházeli – OAKWOOD!“ popisovala překotně „Chápeš to! Všichni jsou z té podivné osady v horách a kvůli té zatracené nemoci jim tak už prováděli všechny možné i nemožné testy, ale na nic- vůbec na nic nepřišli“ chrlila ze sebe dál Susan. „To je sice moc hezké Sue, ale co mi s tím asi tak můžem dělat“ udiveně se jí zeptal Vernon. „Mohli bychom zahájit nové testování nebo tak něco, přece nenecháme ty lidi dál tak ošklivě umírat“ bránila se Susan.

„Ach ty moje samaritánko“ pousmál se Veron a něžně ji pohladil po tváři. „ Oakwood zatím počká, ale ten kluk Ozias ne. Už je nějakou dobu vzhůru a je na tom mnohem líp, než jsem předpokládal, tedy až na jednu věc – nemluví, vlastně ani mluvit nemůže, nemá totiž hlasivky. A nejspíš se s touhle vadou už narodil, ale jinak je přímo skvělý“ pokoušel se o změnu tématu. Susan nakonec rezignovala a nechala se odvést na jeden z pokojů na dětském oddělení.

Ozias seděl na nemocničním lůžku a v úplné pohodně se nadšeně cpal nemocniční snídaní. Když vešli do dveří Susan s Vernonem, mile se usmál a oběma pokynul zvláštním gestem. „To je znakový jazyk pro lidi co nemohou mluvit“ krátce vysvětlil Vernon. Susan si k chlapci opatrně přisedla. „Ahoj Oziasi nebo Ozi nebo jak ti vlastně říkají. Já jsem doktorka Jenkinsonová, ale můžeš mi říkat Sue. Starám se o tvoji maminku, kterou by si určitě rád viděl. Takže pokud se už cítíš, mohli bychom za ní zajít“ vysvětlovala mu chlácholivě. V tu samou chvíli se chlapcovy oči rozzářily a získaly tak neskutečný odstín a rázná gesta jeho rukou vyjadřovala nadšený souhlas.

A tak kluka pečlivě oblékli do bezpečnostního obleku a odvedli na izolaci. Dovnitř vstoupila jako první doktorka Jenkinsonová,Nejprve se přesvědčila, že Sarah je schopná návštěvu syna zvládnou a pak chlapci jemně pokynula „Pojď klidně dál“ Hoch nedůvěřivě vstoupil do místnosti, sklonil se nad lůžkem své umírající matky a lehce se jí dotkl. Žena se těžce nadechla a otevřela oči. „Oziasi, spáso mojí duše, ty jsi tady“ slzela štěstím. Chlapec jí odpověděl několika krátkými gesty. „Já tu rozumím miláčku můj, ale pro mě už je na všechno pozdě, ale ještě je tu naděje, když se vrátíš tam k nám. Musíš se tam vrátit, a najít Shonu a Jeffa. Oni vědí, jak to tehdy bylo. A tebe určitě vyslechnou. Tebe – spáso mojí duše…“ pravila Sarah, a pak náhle ztratila vědomí. Ozias ještě něco divoce znakoval, ale než stačil svoji odpověď dokončit, odvedli ho z pokoje ven. Co se dělo s jeho matkou dál se už nedozvěděl, neboť mu náhle prudce stoupla teplota a na malou chvíli dokonce ztratil vědomí jako jeho matka a musel být převezen zpět na svůj pokoj a připojen na kontrolní přístroje.

Doktor Darby a doktorka Jenkinsonová ho sledovali přes monitor a ani jeden z nich neměl jasnou představu o tom, co bude dál. Jako první prolomil ticho Vernon „S tímhle se bude muset něco udělat, něco radikálního, protože to celé zatraceně smrdí“ řekl s jistou nervozitou v hlase. „Teď ti, ale vůbec nerozumím“ řekla stejně neklidně Susan. „Jde o to, že nám všichni lžou, včetně Sarah, protože podle zprávy, která dorazila asi před hodinou, manželé O´Brianovi oficiálně nikdy žádné dítě neadoptovali, dokonce ani nikdy nebyli zařazeni do žádného adopčního programu. A co víc, v té díře – v tom Oakwoodu, se podle všeho kdysi událo něco podivného, je o tom v té zprávě určitá zmínka“. Vysvětloval Vernon. „To je sice zajímavé Verne, ale jen tak tam vtrhnout nemůžeme, viděl si přece, jak ten chlap vyváděl a Sarah nám taky nepomůže, víš přece, že upadla do kómatu a divná ženská co s námi mluvila rači utekla“ oponovala mu Susan. „To všechno pochopitelně vím, ale obávám se, že už nemáme na vybranou“ posmutněle odpověděl Vernon.

V následujících hodinách bylo tedy zahájeno chlapcovo pozvolné probouzení a přípravy na další cestu do Oakwoodu. Ovšem tentokrát vše probíhalo oficiální cestou za doprovodu speciální policejní jednotky a hordy záchranářů. Cesta samotná probíhala bez problémů, až na pár nutných zastávek kvůli kontrole Ozias, který se snažil tvářit co neklidně, ale stejně bylo jasně patrné, že to v něm vře. Do Oakwoodu dorazili těsně po setmění. Osada byla tichá a temná až na pár rozsvícených oken. Dům Shony Ballové našli téměř okamžitě, ale na jejich klepání a bouchání nikdo neodpovídal. „No tak Shono, my víme, že jste tam, tak přestaňte dělat problémy a otevřete“ volal Vernon. Uběhlo ještě tak deset minut a pak se dveře konečně otevřely. „Co chcete, nic nevím“ zavrčela Shona a pokoušela se dveře znovu zavřít, to už zasáhl velitel policistů. „Tak dost madam, pusťte nás dovnitř po dobrém nebo si udělám cestu sami po zlém“ zahromoval. A Shona konečně pochopila, že nemá na vybranou a raději všechny pustila dovnitř.

Sesedli se k velkému stolu a Ozias hned něco znakoval. „Dej pokoj, parchante, já ti nerozumím“ vrčela Shona. „Říká, že ho sem posílá jeho matka, a že prý víte proč“ vložil se do toho Veron. „O Sarah nechci ani slyšet, beztak je to ona, kdo sem zavlekl tu hroznou nemoc. Ona a tenhle její barchant, který bůhvíkde ukradla“ Zuřila dál Shona. „Ale ona ho neukradla, že“ rýpnul si Veronon. „Ne, neukradla, jednou ho prostě přinesla odněkud z lesa a starej O´Brien mu dal to divný jméno, že prej to znamená spása nebo co“ brblala Shona. „A vod tý doby tady u nás umíraj lidi“ zafuněla ještě. „Chcete říct, že ten kluk nějak šíří tu nemoc?“ zeptala se překvapeně Susan. „Přesně tak“ odsekla Shona. Ozias opět něco překotně znakoval. „Říká, že on nic nezpůsobil, a dále zmínil Jeffa Moora“ překládal Vernon.

„Co sem plete toho dědka?“ vyštěkla Shona „Toho sem přivlek starej O´Brien, prej byli kámoši z Vietnamu, ale pak se děsně pohádali, dokonce se i servali, až tekla krev“ posměšně se zašklebila Shona. „A co se prali?“ zeptala se opatrně Susan. „Nejspíš o ženskou“ zabručel Vernon. „Ale kdepak, za tou rvačkou byl nějakej obří diamant. Oni totiž chtěli obnovit místní zlatej důl a něco tam našli, a nemohli se dohodnout, jak to rozdělej“ šklebila se Shona. „A dělali si naschvály, až se jednou Jeff vopravdu rozzuřil a vyhodil ten důl do povětří, no a vod tý doby spolu nemluvili a z Jeffa se stal podivín a samotář“. Ještě ani nedořekla poslední slovo, když se Ozias náhle zvedl a vydal se ke dveřím. „Hej Ozi, kam jdeš“ volal na něj Vernon, ale kluk šel jako robot dál ven do temné noci.

Ostatní se hned rozběhli za ním, a kluk šel a šel pořád dál, jakoby ho naváděla nějaká neviditelná síla. Kousek za osadou nezastavil, krátce se přesvědčil, že ho ostatní stále sledují a pokračoval nezměněným tempem dál směrem k dolu. U pobořeného vstupu se opět ohlédl a rychle vešel dovnitř. Určitá část chodeb zůstala přece jen zachována a Ozias se v nich pohyboval mrštně a hbitě jako kočka. Ani světlo nepotřeboval, neboť i jeho oči byly náhle jako kočičí. Chvíli chodil sem a tam, když mu náhle kdosi zastoupil cestu. Byl to Jeff Moore s puškou v ruce“, parchante, ani o krok dál, jinak střelím“ řval. „Ten diamant je můj, jenom můj a nikdo na něj ani nesáhne“ řval Moore dál, ale Ozias se jen pousmál a jediným pohybem muže odstrčil. Moore zavrávoral, až spadl úplně. Ozias se zas jen pousmál a pokračoval v cestě. Moore vzteky jen funěl a mlátil puškou kolem sebe.

Mezitím vstoupili do dolu i ostatní a zoufale se snažili Oziase dovolat, avšak bezvýsledně, protože chlapec bylo už téměř u cíle. V jedné z bočních chodeb se náhle zastavil a začal cosi hrabat v malém výklenku. Po chvilce se ze změti hlíny, písku a kamení vykulil jakýsi oválný předmět, který skutečně připomínal surový diamant. Ozias kámen uchopil, něžně pohladil a vyrazil na zpáteční cestu. Celou dobu vlastně běžel, sotva dechu popadal. Když už byl východ nadosah, zastoupila mu cestu známá figura - Jeff Moore. „Dej to sem, spratku“ zařval a pokoušel se klukovi kámen vytrhnout, ale Ozias držel pevně a ještě pevněji, až začal kámen zářit a ta zář se šířila všude kolem. Celý důl se divoce roztřásl a zděšený Moore zmizel někde v jedné z temných chodeb. Z druhé chodby zároveň dobíhali Veron, Susan a další. „Co to děláš Oziasi“, křičeli na něj. Kluk jim jen klidně pokynul hlavou směrem k východu „Máme jít ven?“ ptal se zmateně Vernon. Ozias jen pokýval hlavou. „Ale, co bude s tebou?“ ozvala se Susan. Ozias se jen pousmál a znovu pokynul k východu.

V momentě, kdy poslední člen výpravy opustil důl, vše se znovu rozvířilo a rozechvělo, skála před nimi se rozpadla ve dví a ven se řinulo to podivné světlo, až bylo absolutně všude kolem. „Podívejte támhle“ vykřikla Susan a ukazovala někam vzhůru do té záře. Vysoko nad nimi se vznášel Ozias, kámen pevně sevřený v rukou. Ještě jednou se na všechny ty vyjevené přihlížející tajemně usmál a pak se vznesl prudce vzhůru k temnému nebi, až byl vidět jen tenounký světelný paprsek. Nakonec zůstala jen tma. „Tak myslím, že ten hoch nebyl z tohoto světa a možná, že ani ta nemoc. A dost možná, že za tím byl ten kámen.“ mudroval Veron. Ostatní nebyli schopní slova. „Třeba nám teď něco poví Sarah“ zauvažovala opatrně Susan.

Po těchto událostech se všichni pacienti se záhadnou nemocí začali náhle uzdravovat – stejně záhadně jako onemocněli, ale žádné vysvětlení už nepřišlo. Sarah se bezprostředně po uzdravení odstěhovala neznámo kam. A Jeff Moore? Jeho tělo se nikdy nenašlo, patrně se propadlo do nejhlubších pater zničeného dolu.