"Pár veršů o nepoučitelnosti lidstva"

Občas, když poslouchám zprávy,

Otázka na mysli mi vytane:

„Když už se lidstvo konečně poučí,

a šílenství půtek a válek konečně ustane?“

Zatím to na změnu nevypadá, soused souseda

napadá a nejde už jen o pány s hadry na hlavě

A „nosáče“ na straně druhé ti jen přitvrdili

však jinde stejně krutě ničí se jiní sousedé

Ti co dřív mluvili stejnou řečí,

teď chovají se hůř jak barbaři

a konec bojů v nedohlednu.

Jinde zas krutá nemoc nebo živly zemské drsně zaútočí

A lidstvo se nepoučí, nepoučí a nepoučí

Jen kráčí vyšlapanou cestou dál jako stádo ovcí

Však mnohá domorodá pravda praví, že Země naše není

Všem nám byla propůjčena na kratičký čas

Využijme tedy každou vteřinu, každou kapku toho daru

A žijme naplno a bez zábran vždyť jsme zde jen na kratičkou chvíli

Kratičkou jak jedinké oka mrknutí a pak si Matka Země vybere svůj dluh.

A jednou vybere si tato mocná síla dluh největší – za lidstvo celé

A vše do stavu prvotní hmoty navrátí a za dalších tisíc let se možná ustrne

A zrodí Nový Svět, ten Starý však stále je tu

Pocuchaný, potlučený, ale jediný ve Vesmíru nekonečném,

proto hýčkejme ho jako malé děcko a zapomeňme na krutost.