"PEVNOST " - 1. díl

Jsou sotva čtyři odpoledne, ale vysoko v aljašských horách zuří pravá horská bouře, tedy vichr a šílený liják takže to kolem vypadá spíše jako o půlnoci. Uprostřed cesty se potácí šestice trampů zmáčených až na kost. Jako první si cestu proudy vodu razí pár David a Mellisa, za ním se vlečou Ted a Jenny, kousíček za nimi je dohání hřmotný Dylan a úplně poslední se z posledních sil drobná dívka s přezdívkou Bo (čti Bou). Teď se konečně sešli dohromady, ale nikdo z nich evidentně netuší kudy z té šílené buče pryč, a tak se dál ze všech sil vlečou vzhůru do kopce. Když tu náhle oblohu proťal zvlášť silný blesk, což je tady na Aljašce jev extrémně vzácný, protože tady většinou jenom pořádně leje a fučí vichr, ale hromy a blesky tady jen tak neuvidíte. Celá parta se na chvíli zarazila na místě, a pak David zařval „Přímo před námi vidím světlo!“ a náhle se před nimi zjevil dům jako hrad, jakoby tu vyrostl odnikud zrovna v tu samou vteřinu, kdy k němu dorazili. Dylan se okamžitě zuřivě vrhl na klepadlo a začal bušit na vstupní bránu, chvíli bylo slyšet jen dutý zvuk klepadla někde jakoby až v „útrobách“ domu, pak ozval skřípot a dveře se s rachotem otevřely a ven vyšel podivný hrbatý holohlavý mužíček, na levé ruce měl jen tři prsty, ve kterých třímal mohutný svazek klíčů. Chlápek se přátelsky pousmál, vycenil řadu křivých žlutých zubisek a zaskřehotal „Vítám vám u nás, milí mladí hosté, račte laskavě vstoupit, bude o vás dobře postaráno, tak už prosím nehlučte, rušíte mého pána při odpočinku.“ Pak všichni vstoupili do velké vstupní haly. „Zde prosím chviličku posečkejte, jen dá služebnictvu pokyn, aby vám připravili koupel a lože.“ Zachroptěl ještě hrbáč a zmizel v jedné s chodeb. Po nějaké době skutečně dorazili dva sluhové a doprovodili naši výpravu do koupelny – dámy do jedné a pány do druhé, a pak se tiše vzdálili neznámo kam. Ted a David ze sebe okamžitě shodili mokré šaty a vrhli se do koupele, Dylan chvílí váhala, ale nakonec také neodolal. Zato děvčata stála notnou chvíli uprostřed koupelny neschopná jakéhokoliv pohybu. „Proboha, kde jsme se to octly, je to jako nějaký strašidelný hrad“ šeptala Melissa. „Prosím tě, ty ze vším tak naděláš,“odfrkla si Bo, a šla se koupat. Pak sebrala odvahu Jenny a úplně poslední se po teplou vodu došourala rozklepaná Mellissa.

Po koupeli a převlečení do suchých šatů je stejní sluhové odvedli do velkého pokoje, kde ve velkém krbu plápolal oheň a už tu na ně čekal hrbatý majordomus „Tak už v suchém – milí mladí hosté“ usmíval se „Tak mi dovolte, abych se vám přestavil – mé jméno jest Douglas Morthymer a jsem majordomus tohoto domu a mám tu čest tlumočit vám pozvání pána a majitele této usedlosti seňora Garcíi k dnešní slavnostní večeři, která se koná přesně v 20:30, slavnostní ošacení vám bude včas dodáno, do té doby se můžete oddávat nerušenému odpočinu.“

Po těchto slovech se hrbáč uctivě uklonil a odešel, jen za ním zarachotil zámek dveří. A Dylan hned cloumal klikou „Lidi, ten magor nás tu zamknul!“ halekal. Jenomže ostatní byli už tak unavení, že se jen rezignovaně rozložili po pohovkách a otomanech v místnosti a usnuli jako, když je „do vody hodí.“ Z hlubokého spánku je vytrhl až zvuk jakéhosi gongu. A pak cvakl zámek u dveří, a opět přicupital Morthymer „No tak mládeži vstávat a oblékat se, večeře je již na stole.“ švitořil nadšeně. Šaty byly již připraveny na židlích u krbu. A tak se do nich naše partička otráveně nasoukala a v doprovodu rozzářeného majordoma stoupala kamsi do druhého poschodí, potom do leva a dlouhou chodbou k velkým dvoukřídlým dveřím, které vedli do nádherné jídelny, uprostřed které stále dlouhý bohatě prostřený stůl a všechnu tu nádheru doplňovala spousta svíček a svícnů. V čele stolu seděl pohledný muž – mohlo být mu něco mezi pětatřiceti a čtyřiceti lety. Oděn byl do četných kalhot, čistě bílé košile, přes ramena měl přehozený černý plášť s červenou podšívkou, na nohou vysoké černé holínky, dlouhé černé vlnité vlasy v úchvatných kaskádách volně splývaly na ramena, obličej měl sice trochu bledší, ale vše zachraňoval dobře pěstěný vous. Muž taktně vstal, mile se usmál a pravil „Jmenuji seRaphael Mauricio Santos García a vítám vás zde milí mladí hosté a zvu vás k dnešní hostině“. Pak každé dámě políbil ruku a gentlemansky jednu pod druhé usadil ke stolu. Pánové nestačili zírat, ale hostitel si během chvilky všechny natolik získala, že všichni brzo zapomněli na čas a nadšeně se vrhali na dobré jídlo a pití i do družného rozhovoru s hostitelem. Ale jakmile hodiny v rohu jídelny odbily půl dvanáctou, seňor García se úplně změnil, byl ještě bledší než před tím, pak prudce vstal, uklonil se a pravil „ Přátelé, je mi velmi líto, že musí toto naše krásné setkání přerušit, ale již je čas jít spát“ Všem rázem ztuhl úsměv na tváři a veškerá radost i zábava se rázem vypařily, ale bohužel nezbilo než se odebrat „na kutě“.

Noc byla velmi temná, bezměsíčná, sice už přestalo pršet, přesto bylo počasí stále hodně zamračené, ale to už všichni tvrdě spali. Když tu Mellisa na své tváři pocítila cosi jako jemný vánek, který jakoby zesiloval.“Prosím, může někdo zavřít to okno, strašně sem táhne“ zamumlala v polospánku, když nikdo nezareagoval, rozhodla se okno zavřít sama, pomaličku otevřela oči a z úst se jí vydral strašlivý výkřik, protože se tmy na ní zíraly velké červené oči a ústa s vyceněnými zuby, mezi nimiž dominovaly mohutné špičáky a to všechno lemovala obří netopýří křídla, jejíž pohyb vyvářel poměrně silný větrný vír v jehož svistotu se nesl sotva slyšitelný šepot 

„Rudé oči, tesáky bílé

A černá křídla netopýra
To Gracía se dívá

Zda najde se ta duše pravá

Ta, která kletbu rodu zlomí

A do srdce mého cestu si vlomí“