"PEVNOST " - 2.díl

Mellisin křik se stupňoval a stupňoval, ale to už byli na nohou i všichni ostatní a David, Ted i Dylan házeli po té vznášející se bestii, co se dalo i židle, ale příšera jen táhle zavyla, zavířila po místnosti a zmizela stejně, jako se objevila. Do rána však už nikdo nezamhouřil ani očko, snídaně pak proběhla rozklepaně a v naprostém tichu a stejně nikdo téměř nic nepozřel a hned se všichni hrnuli pro své věci a dožadovali se odchodu. A tak je Morthymer musel pustit, a smutně pozorovat, jak chvatně mizí v dáli a to utekl dokonce i personál. I samotný Morthymer pak mlčky položil svůj obří svazek klíčů do výklenku u hlavních dveří, sebral ze země svůj prastarý otlučený kufřík, na hlavu si narazil jakousi obstarožní hučku, pak se ještě před domem uklonil, smeknul, a také se pomaličku vytratil.

A přece nezůstal dům zcela prázdný, někdo tu přece jen zůstal – byla to Bo, která teď stoupala po schodišti do nejvyššího patra, kde předpokládala komnaty majitele domu. Šla velmi pomalu, i tak jí srdce bušilo až v krku. Chvíli jí trvalo, než našla ty pravé dveře a odhodlala se na ně zaklepat. Když nikdo nereagoval, vstoupila dovnitř bez vyzvání. Seňor García seděl u malého stolku, hlavu v dlaních a usedavě plakal a naříkal „Proč zrovna já, proč se to muselo stát znovu“. Bo pomaličku došla až k němu „Třeba by pomohlo, kdybyste to ošklivé někomu pověděl“ řekla nesměle. Raphael zvedl prudce hlavu „Vy jste neodešla, vy jste tu zůstala“ vypravil ze sebe poplašeně „Ano, protože nemám ráda nedokončené záležitosti“hrdě mu odpověděla Bo. „Tak se tedy posaďte, ale bohužel nemám co nabídnout “ popotáhl Raphael. „Ale máte, svůj příběh a třeba najdeme nějaké řešení jak vám pomoci, a mimochodem celé moje jméno je Beatrix Olivia, ale moc ho nepoužívám, protože naposledy mě tak oslovovala moje matka a pak prateta Rosemary, teď už bohužel nikoho nemám, snad proto jsem sebrala odvahu tady zůstat, snad proto vás vidím jako spřízněnou duši“. „Tak vy jste Beatrix, tak se jmenoval moje matka“ seňoru Garcíovi se rozzářily oči a hned začal vyprávět svůj příběh. Příběh o téměř pohádkovém románku dívky s lepší americké rodiny a dobře situovaného španělského stavitele Mauricia Gabriela Santose Garcíi. Z počátku vše probíhalo opravdu pohádkově, než se ženich přišel představit rodině nevěsty, od toho dne se chování otce nevěsty váženého pan Hortona změnilo v čirou nenávist, ke které však chyběl důvod. Ve městě, kde rodina Hortonova po léta žila, se šuškalo cosi o rodové kletbě, kterou na Hortonovi uvrhla jedna stará věčně opilá indiánka.

Prý to všechno začalo nařčením z krádeže rodinného šperku – náhrdelníku s červeným rubínem a netopýřími křídly po stranách. Dotyčná indiánka měla ve vzteku přičarovat netopýří křídla všem mužským potomkům snad v dalších deseti generacích. Raphael se pak na chvíli odmlčel a vytáhl onen prokletý šperk z jedné zásuvky po své pravici. „Tak to je on, ten prokletý klenot, který ze mě dělá zrůdu, ale já jsem přitom nikdy neublížil ani té nejmenší myšičce, ano nikomu jsem nikdy nevysál ani kapičku krve, jen pořád čekám a čekám“ naříkal seňor García. „Tak raději vyprávějte dál“ prosila Beatrix.

A tak Raphael pokračoval v příběhu svých rodičů, kteří navzdory nepříznivé atmosféře odjeli do Španělska do Valencie, kde se vzali a do roka se jim narodil malý Raphael Mauricio a vše se ubíralo správnou cestou, všechno běželo a fungovalo jak má prostě rodinná idyla jak se sluší a patří. Jenomže po nějaké době Raphaelův otec těžce onemocněl, ale jeho žena se odmítla vzdát a našla pro něj léčbu v Americe. A to byla osudová chyba, protože léčba nezabírala, přesto byla v horách na Aljašce kousek od Palmeru započata stavba nového lehce kýčovitého hotelu pro movitější hosty, žel seňor Gracía senior se jeho dokončení nedožil, ve stavebních pracích tedy pokračovala jeho žena, ale i ta brzo onemocněla a mladý Raphael začal bojovat s prvními nočními děsy a běsy. Zprvu prý všude slyšel hlas té indiánky a pak se prvně transformoval a tak pořád dokola. „A pak odešla i moje milovaná matka, a já ztratil poslední zbytek sil to tady dokončit – mé proměny mě příliš vysilovaly a vůbec jsem netušil a netuším jak se toho zbavit“ povzdychl si Raphael na konci svého vyprávění.“Proto vás snažně prosím, odejděte, dokud je čas, protože o půlnoci to bude zase zpět“ dodal ještě. Ale Beatrix se odmítala vzdát „ Bez boje neodejdu“ řekla rázně „Vím co je to boj, a že se nesmí vzdávat, jinak bych tu už asi nebyla“ pousmála se a stiskla Raphaelovu pravici. „A to vykání mě taky štve, odteď jsem Bea a ty jsi Raphi“. „Pak tě tedy milá Beo zvu na večeři, nějaké zásoby tu určitě ještě zůstaly“.

A tak se Beatrix znovu oblékla do slavnostních šatů, a teď sedí s Raphaelem úplně sami v obří jídelně, popíjí víno a cpou se jako nezavření. Zdá se, že se ti dva prostě našli a mají si co říci i beze slov, protože teď vstali a dokonce tančí houpavý valčík a Raphael líbá Beatrix na krk i na ústa. Romantické chvíle jim však přerušilo neúprosné odbíjení hodin, které velmi rázně ohlásily půlnoc. Pak bylo ještě malou chvilku ticho, načež se rozpoutala neskutečná bouře, chvílemi bylo slyšet kvílení a jekot – pak se v krbu přímo uprostřed plamenů objevila šeredná tvář staré indiánky „Dokud budeš v téhle zemi, dokud budeš na mém území, mé kletby se nezbavíš“ ječela ta babizna. Raphael klesl na kolena a svíjel se v křečích – proměna opět začala. Beatrix jen vykřikla „Raphi vydrž, jenom se nevzdávej“ a rozběhla se po schodišti do Raphaelova pokoje, zuřivě prohrabávala zásuvky, skříně i postel, ale ten prokletý šperk najednou nikde nebyl. A v té chvíli si uvědomila, že ho má Raphael na krku a letěla jako šílená zpět do jídelny, kde Raphael mezitím dokončil svoji děsivou proměnu a teď visel nad stolem jako obrovský netopýr. Beatrix se zuřivě rozhlížela kolem sebe, až uviděla dlouhé ozdobné kopí. Okamžitě ho strhla ze zdi a jeho špičkou strhla náhrdelník obludě z krku, ta se pokoušela bránit, ale marně. Náhrdelník spadl pod stůl, takže ho Bea chvíli hledala, ale jakmile ho uchopila do ruky, otočila se ke krbu a vší silou jím mrštila do plamenů tam, kde tušila tu starou babiznu. „Tady máš, ty černá strigo, to co jsi vždycky chtěla a už dál nemuč Raphaela!“

Jakmile se plameny dotkly šperku, následovala dutá rána, hukot a kvílení – a pak hrobové ticho. „Beo, Beo miláčku jsi vpořádku“ ozval se náhle odkudsi známý hlas a Beatrix konečně otevřela oči. Byl to Raphael, který klečel na podlaze jídelny a držel Beu v náručí, po jeho krásné tváři mu stékaly slzy. Pomalu se posadila vedle něj „Raphi, ty žiješ, tak jsme to přece jen dokázali“ slzela teď pro změnu ona. „Ano, dokázali“ vydechl Raphael a vášnivě ji políbil. Pak se oba zvedli a zamířili k hlavním dveřím, Beatrix se ještě jednou plaše ohlédla za sebe, Raphael jí však zadržel „Ne, tam už se nedívej, to už je všechno pryč“. A pak vykročili ruku v ruce ven – dolů do údolí – zpět, zpět k lidem.