MOJE POVÍDKY...aneb už nechci psát do šuplíku

"PODNÁJEMNÍCI"

Publikováno 18.09.2015 v 23:32 v kategorii POVÍDKY, přečteno: 75x

...věřte nebo ne, ale inspirací pro tuto povídku mi byl Zdeněk Izer



Kristýna leží na kanapi u okna, teď se přisunula blíže k parapetu, sebrala jednu s tyček mezi květinami a začala se s ní zuřivě drbat pod sádrovou krustou na levé noze. A v hlavě jí poletovaly tisíce myšlenek na zkažené prázdniny – poslední prázdniny před nástupem na vysokou! Bohužel si týden před matúrou zlomila nohu, takže zkoušku samotnou absolvovala už s tím hnusným kopytem na černém špalku. O prázdninách u moře s kámoškama si mohla nechat leda tak zdát. Alespoň, že její povedení bratříčci Petr a Martin vypadli stanovat až někam do Beskyd s jejich otcem. Tím pádem je v domě klid – někdy až děsivý a taky nepředstavitelná nuda, co taky očekávat od vesnice jménem Veselíčko, logicky veselí, ale zatím tu převažuje děsná nuda. Jediné co Kristýnu za poslední dobu dokázalo trochu vytrhnout z letargie, jsou zprávy o záhadných úhynech zvířat všeho druhu, především tedy těch divokých, ale už se to rozšířilo i do některých zoologických zahrad. Jakoby ta zvířata požíralo cosi neviditelného, jakýsi záhadný parazit, který v tichosti rozumuje všechny měkké tkáně, až po nebohém tvorovi zůstane jen hromádka vybělených kostí. Zda jsou ohroženi i lidé, nebylo prozatím prokázáno. A ještě jedna věc Kristýnu probudila – příjezd nových podnájemníků, kteří teď obývají podkroví. Od prvního setkání se jí ta ženská se dvěma dětmi ani trošičku nezamlouvala. Působila až neuvěřitelně chladně a tak nějak „odlidštěn ě“, a její děti jakbysmet. Klukovi mohlo být dvanáct nebo třináct, sestra se po prázdninách chystala do druhé třídy. Na děti svého věku byly však nezvykle tiší a nenápadní, nikdo neznal ani jejich jména. Jediné jméno, které Kristýna letmo zaslechla, bylo Marie, prý spolužačka její matky, která byla po těžkém rozvodu bez prostředků, proto nad ní máti slitovala a nechala jí bydlet v podkroví, tedy jenom dočasně. Jenomže oni už jsou tady víc jak půl roku a nic nenasvědčuje tomu, že by se v brzké době měli někam stěhovat. Vlastně ani není jisté, jestli tam nahoře vůbec ještě jsou, tak tiší a nenápadní tito nájemníci jsou. Jediné zvuky, které tam shora vycházejí je jakési škrábání, chroustání či občasné zafunění. A někdy to zase zní, jakoby tam někdo celé dny a především noci přecházel sem a tam a šoupal s nábytkem. Největší problém tkví v tom, že tohle všechno podle všeho slyší jen Kristýna a nikdo jiný.


Přitom pomyšlení si Kristýna zhluboka povzdechla a mrzutě zamžourala na velké hodiny na protější straně obývacího pokoje. Bylo téměř pět hodin a máti nikde. A pak to zase začalo – to příšerné škrábání, chroustání a popocházení. Kristýně tuhla krev v žilách, a přesně v tu chvíli dorazila její matka. „Mami, mami, tam nahoře se zas něco děje“ volala Kristýna poplašeně. „Už zase blázníš?“podrážděně matka. „Na bubáky jsi už moc velká“ odbyla ji. „Rači mi pojď pomoct s večeří“ znělo přísné nařízení. „Já půjdu, ale napřed se musíš přesvědčit, že tam nahoře je všechno v pořádku“ zaprosila Kristýna. Matce se moc nechtělo, ale nakonec se nechala přemluvit. „Já se tam tedy podívám, ale ty začni škrábat brambory“ pravila odměřeně. Kristýna přikývla, popadla berle a pomalu se sunula do kuchyně.

Brambory měla oškrábané skoro hned, ale máti se pořád nevracela a to zatracený škrábání dál zesilovalo. Kristýna se tedy zvedla, sebrala se stolu velký nůž na krájení masa a opatrně se došoupala až ke schodišti. Tam se zastavila a párkrát hlasitě zvolala „Mami!“, žádná odpověď však nepřicházela, jen občasné vzdálené zafunění.



Kristýna ještě chviličku váhala, ale pak se vydala vzhůru. Cesta nahoru ji zabrala dost času, protože s berlemi to bylo, než čekala. Když se vydrápala až do podkroví, nebylo to vůbec nic, pak se znovu ozvalo to funění a škrábání. Kristýna neomylně zamířila do míst, kde se nacházel největší pokoj. Ve dveřích zůstala stát a chvíli jí trvalo, než pochopila, na co se vlastně dívá. Po pokoji se potácela podivná ženská postava celá pokroucená s hlavou na stranu. Motala se dokola, narážela do nábytku a shazovala předměty na zem. „Jste v pořádku, nemám zavolat sanitku?“ zeptala se Kristýna hlasem, který zněl, jakoby vůbec nebyl její. Osoba na protější straně na okamžik přestala ve svém běsnění a otočila svoji skroucenou tvář ke Kristýně a ze rtů se jí ozvalo nelidské zachroptění. Pak vyrazila vpřed a teprve tehdy si Kristýna všimla čehosi podivného v průzoru dveří do ložnice, do které se vcházelo přes obývák. Snad to byly kosti, ale už nebyl čas cokoliv zkoumat. Kristýna musela pryč.



Jak se dostala dolů a pod kanape si nebyla schopná vybavit, vše měla v mlze a pak se s ní začal prostor pod postelí točit a tlačit jí k zemi. Poslední co si vybavila, byl zvuk praskající sádry. Poté se vše ponořilo do černočerné tmy. Když se znovu probudila, bylo v domě naprosté ticho. Pomaličku se tedy vysoukala zpod gauče. Vyděšeně se rozhlédla kolem sebe, nikde nic, jenom ticho. Nějakou dobu jen mžourala kolem sebe jako čerstvě vyoraný krtek, načež její pozornost upoutal jakýsi světlý předmět kdesi vpředu. Teprve po notné chvíli jí došlo, že to „něco“ je hromádka lidských kostí! Celým tělem jí proběhlo zděšení a snažila se co nejrychleji postavit, překotně hledala berle. Každý pokus však selhal, neboť se za žádnou cenu nemohla postavit ani na zdravou nohu. Až přímý pohled dolů jí odhalil děsivou skutečnost - tam dole byla jen její kolena a dál už nic! Kristýna zařvala zoufalstvím a sesunula se zpět na podlahu.



A dál už opravdu nebylo nic


















JEN TO ŠKRÁBÁNÍ…

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?