„POHÁDKA O KOUZELNÉ VRBĚ“

Je letní večer, a i když ručičky hodiny pokročily téměř k desáté, z venku to stále horce sálá a malá Kristýnka nemůže usnout. Neustále se vrtí a převaluji, až to vzbudilo její prababičku, která se stejně neklidně převalovala na protější posteli. „Copak je, děvečko moje zlatá, je ti horko?“ptala se jí chlácholivě ta drobná prošedivělá žena. „Ano, moc horko, a taky mám chuť na zmrzlinu“ zakňouralo děvčátko, celé zpocené se posadilo a horkou ručkou si čechralo světlé vlásky. „Já ti rozumím, děvečko moje, ale nic studeného ti dát nemohu, snad trochu čerstvé vody“ chlácholila ji dál stařenka. „Tak to mi rači povídej nějakou pohádku, třeba pak líp usnu“ špitlo děvčátko v odpověď. „Dobrá tedy moje malá, ale napřed se musíš alespoň trošičku napít a pěkně se uložit, jinak za tebou pohádka nepřijde“ usmála se babička a podala děvčeti sklenku s vodou. Kristýnka rychle vodu vyzunkla a natáhla se do peřin. Babička si jen přisunula blíže své houpací křeslo, pohodlně se v něm usadila a konečně začala vyprávět…

Bylo to za dávných časů, kdy k sobě měli lidé tak nějak blíž a nejen na vesnici. I na zámku Červenice panovala rodinná atmosféra i mezi služebnictvem a to na zámku bydleli nějací páni. Přesněji řečeno – zámek obývali Röschenfieldovi. Rázný otec Aron, jeho překrásná žena Adina a jejich děti – dcery Miriam, dvojčata Rivka a Rina a jediný syn Jákob. Ač měli všichni určité postavení, ke svému služebnictvu čítající zahradníky, kuchařku a pár pokojských se vždy chovali slušně. A do této příjemné atmosféry zámečku s velkým parkem, jezírkem a skleníky vstoupila i Kordula. Rázná sedmnáctiletá dívka s ryšavými vlasy a tmavohnědýma očima, která se dokázala životem protloukat jako málokdo. Ono ji vlastně ani nic jiného jako sirotkovi nezbývalo, jediná její příbuzná ji s těžkým srdcem a slzami v očích musela poslat do služby, protože situace tam u nich začínala být neúnosná. A tak se Kordula ze dne na den ocitla na Červenici, kde se měla stát pomocnou pracovní silou. A tím také začal jeden zvláštní příběh.

A začalo to hned druhý den ráno, když nesla Kordula čisté ručníky do jedné z koupelen. Nějak se zadívala na jeden z obrazů nad schodištěm, až málem porazila mladého pána Jákoba. Ten se však jen usmál „Pozor ať nespadneš, veverko“ řekl ten černovlasý mladík a jeho modré oči se rozzářily zvláštním světlem. Od té chvíle v nich byla Kordula jako utopená a začala vyhledávat sebemenší příležitost k dalšímu setkání. Jákob se tomu ani příliš nebránil, překvapení předstíral jenom tak na oko, protože ho ta nová dívka s ohnivými vlasy velice zaujala. Postupem času ti dva zjistili nejen, že jsou stejně staří, ale že se také narodili ve stejný měsíc a dokonce i den! „To nemůže být náhoda, to je osud a my dva jsme si souzeni“ prohlašoval často Jákob, když spolu trávili dlouhé letní večery u jezírka, usazeni na pokroucené větvi prastaré vrby. Kordula se tomu jeho filozofování vždycky jen smála „Prej souzeni, služka a mladý pán“ pošklebovala se. A Jákob se vždycky zatvářil neuvěřitelně vážně a přísně „Já to myslím smrtelně vážně a jednou si tě vezmu za ženu“ řekl ještě, pak rychle seskočil z větve dolů a utíkal k zámku. „ Ale no tak, mladý pane, nač ten vztek, já vás chtěla jen trošičku pozlobit“ volala za ním obvykle Kordula, načež se i ona rozběhla k osvětleným zámeckým oknům.

Tahle idylka neměla dlouhého trvání, blížil se podzim a sním nejen plískanice, ale první temné stíny blížící se zkázy. První zpráva přišla jednoho zářijového večera, zrovna když panstvo večeřelo a Kordula měla poprvé svolení pomáhat s obsluhou. Náhle se rozrazily dveře a do místnosti vtrhla kuchařka Háta s očima na vrch hlavy „Tak už je tady, už je i tady Baldrik - Smrtihlav a v patách mu kráčí sedmihlavá saň. Tjark se ta bestie jmenuje, pálí všechno kolem sebe i lidi!“ překotně ze sebe chrlila ta kyprá žena. Poté se svalila do nebližšího křesla a těžce oddechovala. Překvapená Kordula leknutím upustila právě naložený talíř. Hraběnka Adina však zůstala klidná „Ale no tak děvče, uklidni se a raději té dámě podej sklenici vody a pak, prosím ukliď ty střepy, než se o ně někdo pořeže“ pravila s neuvěřitelným klidem. Ale Kordula stála dál jako zařezaná, trosky talíře stále v ruce. Adina tedy vstala, zvala jí střep z ruky, nalila dvě sklenice vody – jednu podala dýchavičné Hátě a druhou Kordule, kterou kvapně usadila do druhého ušáku. Načež se bez mrknutí oka postarala o nadělení na podlaze. Další slovo padlo, až když vše pečlivě uklidila a vrátila se zpět do jídelny. Promluvil Aron „Je načase si vážně promluvit, protože vše nasvědčuje tomu, že zlo si našlo cestu i sem k nám a je nutné mu čelit“ načež všichni přítomní souhlasně pokývali hlavou.

A tak tu noc nikdo nespal, všichni připravovali zásoby a opevnění. Až k ránu ruch v zámku ustal a osazenstvo usnulo únavou. To se však nemělo stát, protože zámek byl rázem nehlídán, čehož využilo vojsko válečníka Baldrika zvaného Smrtihlav. Vojáci vtrhli do zámku hned za svítání, všechny obyvatele zajali a odvedli do vojenského tábora za městem. Zbyla po nich jen obrovská spoušť a prázdný zámek. A přesto všechno se někomu podařilo uniknout – Jákob a Kordula využili zmatku a ještě za tmy utekli k jejich milované vrbě u jezírka. Již si svlékali šaty, aby mohli lépe přeplavat řeku, když tu se za nimi ozval zvláštní hlas „ Kampak byste chodili, andílkové moji, zůstaňte pěkně tady u mě“ Ale, když se ti dva otočili, nikde ani živáčka, jen ta stará vrba. „Je tu někdo?“ zvolala odvážně Kordula rozhlížejíc se kolem sebe. „Kdopak by tu byl, já tu jsem“ řekl znovu ten zvláštní hlas. Tentokrát se neudržel Jákob „Kdo já, my nikoho nevidíme, tak se neschovávejte a konečně se ukažte“ křičel. „Ale já se neschovávám, stojím přímo před vámi, andílci moji“ odvětil klidně ten hlas. Jákob a Kordula dál marně hledali, až jim zrak dopadl na jejich milovaný strom. „No konečně“ pravil hlas úlevně „Ano, jsem to já vaše Tetička Vrbička a ráda vám nabídku svoji náruč coby úkryt před tím strašlivým zlem co se na vás řítí“ šumělo větvovým. „Ale co moje rodina“ úpěl Jákob. „ O té si promluvíme, až budete v bezpečí“. Zašuměla vrba. Pak se na silném vrásčitém kmeni otevřela puklina a vše kolem ozářilo jasné světlo. „Neváhejte a vstupe“ pokynula jim vrba. Po chvilce váhání se Kordula a Jákob vzali za ruce a společně vkročili do světla.

Uvnitř se nacházela prostá selská sednička, avšak velice útulná – jakoby znovu pocítili matčinu náruč. Když se trochu usadili, ozvala opět Tetička Vrbička „Vítejte drazí, ale mou další zprávou vás nepotěším. Budete se muset rozdělit“ ševelila „Proč rozdělit? Vyhrkl překvapený Jákob. „Protože tam venku řádí zlo, a jediná osoba, která ho může přemoci je tady Kordula.“ Pohotově mu odpověděla vrba. „A proč právě já“ ohradila se jmenovaná“ „Tak jest psáno v nehlubších záhybech mé vrásčité kůry - jen dívka vlasů ohnivých přinese lidem mír a spásu“ šveholil stromový hlas. „Ale já jsem jen obyčejná služka, já bych mohla bojovat“ vzlykla Kordula. „Rozumem a důvtipem, to jsou tvoje největší zbraně“ pohotově jí odpověděla vrba. „Jenomže na takové zlo nestačí ani rozum vše mudrců světa“ vzlykala dál Kordula. „Neplakej, děvečko, starý zápis praví, že na cestu si můžeš vzít jeden z mích vrbových proutků, ale jen jeden, tak vybírej pečlivě“ zašuměla ještě vrba a pak se její pozornost obrátila k Jákobovi „A ty nesmutni, ona se ti určitě vrátí“. Poté se rozhostilo takové ticho, že by člověk uslyšel i špendlík na zem spadnout. To ticho trvalo až do rána.

Ráno Kordula potichoučku vstala, políbila spícího Jákoba na čelo a rychle vyšla ven do první slunečních paprsků. Pak dlouho obcházela celý strom a stále nemohla netrefit na ten pravý vrbový proutek. „Pospěš děvče, pospěš, již není čas“ zašeptala vrba náhle. A právě v tu chvíli šlehl Kordulu přes ucho ten vyvolený vrbový proutek. Rychle utrhla a rozběhla se směrem k městu „A děkuji, Tetičko Vrbičko“ stačila ještě zavolat. Pak už její krok vedly jedním směrem – směrem k tábořišti krutého Smrtihlava.

Po nějaké době došla až na návrší za městem, odkud měla tábořiště jako na dlani. V dřevěných ohradách se tu krčili vyděšení vězni. A o kus dál zahlédla černé obrysy stvůry jménem Tjark. Dlouho si to místo prohlížela a čím dál tím víc jí ta potvora připadala taková nějaká „neživá“. Blíže k té hrozné věci se odvážila až po setmění. Opatrně se vyhnula strážným a najedou tu před ní stále Tjark v celé své hrůzné kráse a ani trošku se nepohnul, jak by také mohl! Před Kordulou totiž neležela dračice, ale obrovské dělo se sedmi hlavněmi. Rozechvělá Kordula to monstrum celé obešla tam i zpátky „Co já budu dělat, takovou obludu nemohu přece udolat sama“ mumlala, když tu začal ten prut v jejích rukou zlatě svítit. Kordula ho leknutí upustila a ten prouteček se vznesl do výše a stoupal stále výš a výš, než zmizel v jedné z hlavní šeredného děla. Nato se vzpamatovala i Kordula a dala se na útěk, neboť strážní se už vraceli.

Ze spánku ji vytrhl až hluk, který vyházel z tábořiště. Kordula si promnula oči a posunula se až k okraji návrší, kde předtím spala. Dole to pěkně vřelo, všichni zmateně pobíhali sem a tam kolem toho obřího děla. Kordule chvíli trvalo, než si uvědomila, co se stalo – vojáci se pokoušeli dělo nabít, ale z nějakého důvodu se jim to nedařilo. Kordula zapomněla na všechnu opatrnost a zvědavě se šinula blíž. Až tehdy uviděla, že všech sedm hlavní toho odporného děla je zarostlé hustém vrbovím proutím. Vojáci se ho snažili přeřezat, ale sotva tak učinili, vyrostlo tam proutí ještě hustější a silnější než před tím. „Bando jedna líná, tak to zapalte a vystřelte naprázdno“ křičel na vojáky Baldrik. Jenomže takovou odvahu neměl nikdo a tak se té procedury chopil sám velký Smrtihlav. Sotva však zapálil doutnák, ozvala se ohlušující rána a obří dělo se roztrhlo na tisíce kousků a z Bladrika - Smrtihlava zbyly jen ohořelé vojenské škrpály. V tu chvíli se jeho vojáci dali na útěk jak hejno vyplašených slepic, což vězni v ohradách kvitovali bouřlivým jásotem.

A to už se vzpamatovala i Kordula, sebrala, co ji padlo po druku, a začala otvírat brány ohrad a pouštět lidi na svobodu. Ve stejnou dobu doběhl k Tábořišti i Jákob s několika vesničany, kteří se k němu cestou přidali. Ti všichni teď rozbíjeli ohrady a pomáhali uvězněním ven. Jákob se shledal se svojí rodinou a odvedl si všechny i Kordulu zpět na zámek. Kordula se pak skutečně stala jeho ženou a jejich první novomanželská cesta vedla ke staré vrbě. „Děkuje, děkujeme, děkujeme“ volali jeden přes druhého, ale starý strom mlčel, jen jeho dlouhé proti tiše ševelilo ve větru.

„No a zazvonil zvonec a pohádky je konec“ dodala ještě stařenka, ale Kristýnka už dávno spala a neodpověděla ji. Jenom tiše zamumlala ze snu „Děkuji, Tetičko Vrbičko“. „Já také“ usmála se babička. „Víš děvče, nebýt té vrby, nikdy by sis tak sladce nepochrupovala“ řekla, políbila děvčátko na růžovoučkou tvářku a …

ZHASLA LAMPU