"Pokoj číslo 6"

Kdesi v Krkonoších, v místě zvaném „Nový svět“ se rodí přímo skvostný den. První kdo ho přišel přivítat je Dominka, dcerka správců jedné z místních turistických chat. Nedávno jí bylo už devět a do všeho se hrne spíš jako kluk. Teď stojí ve dveřích chalupy, žvýká loupák k snídani a mžourá do sluníčka „Tak už tu jsou zase prázdniny a chata je skoro prázdná“ honilo se jí hlavou, dokud jí nepřerušil hlas její matky „No tak Domčo, pojď mi přece pomoct!“ Dominika šla velice neochotně, ale šla. Ono vlastně nebylo co připravovat, protože z objednaných hostů doposud dorazily pouze dvě starší dámy, které se zabydlely, na pokoji číslo 7 a jinak tu bylo mrtvo a nuda k ukousání. Tohle všechno se však mělo velmi brzy radikálně změnit. A začalo to už v neděli, kdy dorazila většina osazenstva nejprve rodinka známých hostů s dvojčaty Štěpánem a Standou a hned se dožadovali pokoje číslo 2, krátce po nich přijela Dominičina kámoška Kačka s prarodiči, ti dostali svoji tradiční jedničku a kolem poledne se přihrnula banda rozjívených sportovců, kteří zabrali hned dva pokoje – trojku a takzvanou „čtyřkupětku“ a k večeru ještě přifuněl kulatý pan Bakule, kterému přidělili osmičku. Chata tedy trošičku ožila, přesto tomu všemu něco pořád něco chybělo a tradiční rodinná atmosféra se jaksi stále nedostavovala. Děcka seděla na lavičce před chatou a tvářila se kysele. A pořád nic, běžná rutina až nuda, když tu náhle přesně o půlnoci kdosi zabušil na dveře! Veškeré osazenstvo se vyhrnulo z pokojů jako na povel. „Kdo to ksakru otravuje zrovna o půlnoci?“ hartusil správce Toman, ale šel otevřít. U dveří stála na první pohled úplně obyčejná rodinka, rodiče a dvě děti, a že prý zabloudili a moc prosí o nocleh, že prý jinde mají už plno. A tak se zaplnil i poslední pokoj – pokoj číslo šest.

A dál vše plynulo jako obyčejně o prázdninách a nová rodinka se s ostatními brzo sžila, představila se jako Shellerovi, a že prý pátrají po svých rodinných předcích. A tak nastal typický prázdninový klídek a pohodička, jenom Shellerovic děti Denisa a Marcus se do ničeho příliš nehrnuly, snad protože byly o něco starší. A jednoho večera se ke správcovým přihrnuly ony starší dámy „Je nám to velmi líto, ale musíme podat stížnost na hosty z pokoje číslo 6, téměř každou noc pobíhají po pokoji snad do tří do rána a my tady s Boženkou nemůžeme vůbec spát“. A od té doby se stížnosti jen hrnuly – nejprve, na podivný šedozelený sliz ve sprchovém koutu, poté na přeházené stoly v jídelně, rozbitou ledničku nebo ztracená lana horolezců.

Správce Toman nevěděl kam dřív skočit a co dřív opravit či napravit. A všechen tento chaos pozorovala zpovzdálí čtveřice dětí v čele s Dominikou.“Tohle už není normální, to se musí vypátrat“ šeptal Štěpán a ostatní významně přikývli. A tak se děcka vydala na průzkum pokoje číslo 6, kam je „na tajňačku“ pustila Dominika. Když už prolezly snad každičký koutek a zklamaně se chystaly k odchodu, stiskla Kačka vypínač na něčem, co považovala za malé přenosné rádio, ale žádný zvuk nevyšel, přesto se něco muselo stát, protože děti z pokoje s křikem a rukama na uších utekly, jako když do nich střelí. Nikdo z nich netušil, co se vlastně stalo, o to víc toužily přijít celé té věci na kloub.

A pak se zase dlouho dobu nic nedělo, až se jednou pan Bakule „zapomněl“ v místní hospůdce a vracel se do chaty až k ránu, když ho doslova „praštila“ přes oči jasná nafialovělá zář vycházející z okna pokoje č. 6. A tak byla celá chata opět na nohou a mládež z trojky se začala do podezřelého pokoje dobývat, ale nikde nic jen rozespalá rodinka Shellerových. A tak se šlo spát, neuplynuly však snad ani 3 hodiny a nastal další povyk a tentokrát už to bylo vážné, protože zmizely všechny děti kromě Shellerovic Denisy. Někdo zavolal dokonce policii, ale i ta byla bezradná - ono taky není normální, když se v noci ztratí 4 děti, z prvního patra a ještě ze zamčených pokojů.

Mezitím se kdesi nedaleko pomaličku, polehoučku probírala čtveřice dětí. „Kde to sme“ koktal Standa. „U nás ste“ ozval se za ním rázný hlas. Byl to Marcus. „A raději mlč, ty drzoune a vůbec vy všichni ste drzouni, Proč ste nám prohledávali pokoj?“ „Protože ste divný a děláte divný věci“ ječela Kateřina a pokoušela se vstát. Marcus jen tak pokýval hlavou, „Ano, tak jest, ale máme k tomu obtížně sdělitelný důvod. "My totiž NEJSME Z TÉTO PLANETY“ vysvětloval klidným hlasem dál. „Vy ste mimozemšťani!“ vyhrkly Dominka a Štěpán současně. „Ano, myslím, že je to ten správný výraz“ odvětil Marcus a vzápětí dodal „Ale, vězte, že nemáme žádné zlé úmysly, pouze nám selhal přepravní modul a oprava se poněkud protáhla, ale slibuji, že pokud nám dáte možnost ji dokončit, zmizíme stejně, jako jsme se objevili.“ Děti zíraly s otevřenými ústy. „A a co máme dělat?“ vzpamatovala se jako první Dominika. „Stačí, když se teď vrátíte do chaty a nějak pozdržíte dospělé“. Odpověděl Marcus.

A to bylo na chatě pozdvižení, když se tam z ničehož nic děti objevily – živé a zdravé. „Proboha děcka, co se s váma stalo?“ pravila vyděšená paní správcová. „No, co by unesli nás mimozemšťani.“ suveréně odpověděla Kačka a spiklenecky mrkla na ostatní a tím byla situace zachráněná – dospělí si řekli „No jo, zase nějaká bláznivá dětská hra“ a poslali je umýt, najíst a zpět do postele. Ale jakmile zašlo sluníčko, a začalo se smrákat, nahrnula se naše odvážná čtyřka k oknům v jídelně, hlavičky vyvrácené k nebi. Notnou chvíli se ještě nic nedělo, ale jakmile vyšla první hvězda, nebe na okamžik změnilo barvu, lehce se projasnilo, kdesi v dálce se zablesklo a byl zas klid. „Že by bolid?“ zafuněl zpovzdálí pan Bakule, ale skutečnou pravdu znala jen čtyřka malých – velkých odvážlivců s nosíky nalepenými na okenní sklo, snad jen správce Toman byl druhý den poněkud překvapen, když našel na rohožce za dveřmi jistý děkovný dopis a klíč od pokoje číslo 6.