Příběh desátý "Bez nohou to nejde!"

Její pohled bezděčně brouzdal sem a tam po bílém stropě, za ty tři měsíce na jednom místě a v jedné poloze si Petra na tu bílou monotónnost zvykla natolik, že do stropu zírá i nyní, když už by byla schopná chodit. Bohužel se její posun vpřed není tak rychlý, jak si představovala. Jenomže „Bez nohou to nejde“ říká teď často sama sobě. A ona má pět dětí, ještě dnes si dokáže zcela jasně vybavit jejich ustarané a uplakané tváře poté, co se konečně probrala z kómatu. Byli tu všichni - nejstarší Jakub a vedle něj pěkně sestupně Jonáš, Jindřich, Jáchym i nejmladší Juditka, které byly nedávno teprve tři roky. Jediný, kdo tu tenkrát scházel, byl její muž Gabriel. Dnes už ví, co se s ním stalo a proč se ocitla tam, kde se ocitla. Jediné co si byla do dnešního dne schopná vybavit, jsou obrovské přívaly vody hrnoucí se ze všech stran a dál už jenom nemocniční pokoj a svoje vyděšené děti. Tak moc by si chtěla vzpomenout, ale její mozek je stále zablokovaný a tvrdošíjně ji odmítá pustit k určitým vzpomínkám. Proto chodí na terapii, kterou vede úžasný člověk - sestra Zdislava. Tato milá a čistá bytost, řádová sestra je pro ni jedinou spásou a šancí na to, že z ní zase jednou bude normální člověk a matka, která je schopná postarat se o své děti. Ano, děti, to bylo teď to jediné, co jí drželo při smyslech a také fakt, že byly v dobré péči jejích rodičů. A další záblesk na děje jí zůstal i v případě Gabriel, který byl sice pohřešovaný, ale stále tu byla naděje, že bude nalezen živý. Při této představě se Petra mírně zachvěla a posadila se na lůžku. „Ztracený nohy, proč jí stále neposlouchá!“ zabručela si pro sebe, když se složitě soukala na invalidní vozík. Poté pozvolna zamířila do malé posluchárny, kde již čekalo asi deset podrobně“ postižených lidí. Ten den sestra Zdislava svůj obvyklý výklad nezvykle přitvrdila. Jednalo se vlastně o určitou výzvu a nevýšení rehabilitačních dávek a především - Petra přišla o vozík. Prostě a jednoduše jí bylo oznámeno, že odedneška má k dispozici francouzské hole a bude se muset začít spoléhat na vlastní nohy. Po skončení sezení, nervózně oslovila sestru Zdislavu. Ta se na ní jen usmívala, tak zvláště jak to uměla jen ona. „Ale no tak, paní Petro, proč vše vzdáváte tak brzo. Máte všechny předpoklady odtud odejít po vlastních nohou. A větu „Já to nedokážu“ přede mnou již nevyslovujte, já slovo „nedokážu“ totiž neznám. Pak se znovu tajuplně usmála a naposledy odvezla Petru do tělocvičny. A jakoby slova vážené sestry měla nějakou kouzelnou moc, ale Petra byla od té chvíle jako vyměněná a dokonce ten den udělala své první neobratné krůčky. Po dlouhé době si konečně uvědomila, že své nohy stále má, jen se o tom ještě musí dozvědět i její mozek. Ano, ten den začala znovu doufat, jednou bude zase žít jako člověk a svým dětem půjde vstříc pěkně po svých. Po skončení cvičení již neměla žádné zábrany dopravit se zpět do svého pokoje za pomocí francouzských holí. A večer uléhala sice vyčerpaná, ale poprvé po neskutečně dlouhé době doopravdy šťastná. Krátce před usnutím jí ještě volaly děti, celé nadšené z pokroku své matky. A Petra věděla, že zírání do stropu je navždy konec a s tím také usnula. Téměř okamžitě se propadla do podivného snu plného vody a křiku. Vše bylo tak skutečné a děsivé, že to nemohl být jen sen. V zápětí se probudila, celá zpocená si uvědomila, že to co považovala za sen, skutečně prožila. Konečně si jasně vzpomínala na povodeň, jejich zatopený dům, samu sebe s dětmi a manželem na střeše. Následnou záchranu vrtulníkem i to, jak se střecha náhle utrhla a za hlasitého praskotu s sebou strhla jí i Gabriela. Chtělo se jí křičet a volat o pomoc, když ti jí někdo vzal něžně za ruku a do tmy se ozval chlácholivý hlas sestra Zdislavy. „Tak už si prozřela, mé dítě“. Petra s sebou nejprve cukla, postava ve tmě zcela jistě nebyla sestra Zdislava, ale ten hlas, ten byl nepochybně její...