MOJE POVÍDKY...aneb už nechci psát do šuplíku

Příběh devátý "Mušle na mělčině"

Publikováno 04.12.2015 v 23:33 v kategorii Příběhy z Dávnověku, přečteno: 81x

...další kousek...


Léto tady na ostrově Korfu ještě ani pořádně nezačalo a slunce už praží v plné síle. A právě tohle počasí vylákalo dvanáctiletou Penellopé na její zamilované toulky po pobřeží. Mořský Vůně moře, jemný písek pod nohama, racci kroužící nad obzorem, to všechno a možná ještě mnohem víc podněcovalo její již hodně rozbouřenou fantazii. Sem na mořský břeh se chodila vlastně ukrýt, tady uprostřed „země nikoho“ byla konečně sama sebou. O to těžší byly její návraty do reality všedních dnů. Do monotónního chodu domova pro sirotky se vracela s neskrývaným odporem, což jasně vnímaly i ostatní děti a do kamarádství s ní se příliš nehrnuly. I přes tato úskalí zůstala Penellopé neuvěřitelně silná a podařilo se jí nalézt jednu spřízněnou duši – pečovatelku jménem Nana. Tato bodrá žena kyprých tvarů byla jejím naprostým protipólem, a přesto si ty dvě rozuměly. V určitých situacích byly téměř jako matka s dcerou, radost jim však kalila skutečnost, že adopce byla pro zaměstnance domova přísně zakázaná. Penellopé to navzdory prosbám a vysvětlování milované pečovatelky doslova rvalo srdce, a tak začala utíkat k moři. V domově to neviděli rádi, ale postupem času se to naučili tolerovat a vzhledem k tomu, že Penellopé „se utíkala“ jen ve dne, přestalo je to časem zajímat. Jejich zájem se obrátil jiným směrem – vedení se rozhodlo Penellopé definitivně zbavit rychlou adopcí. Nic netušící dívka zatím dál snila svůj sen o nové rodině s Nanou a přitom se nad ní začala stahovat mračna. A ten černý mrak dorazil nečekaně brzo, vyděšená Penellopé si po oznámení zprávy připadala, jakoby jí někdo vrazil kudlu do zad. Okamžitě se rozběhla na svoji milovanou pláži, z oči se jí řinul vodopád slz, přesto se hnala vpřed s neskrývanou touhou alespoň trochu utišit svůj žal. K moři doběhla téměř bez dechu, až po notné dlouhé době si uvědomila, že dnes není na pláži sama. Poplašeně se rozhlížela kolem sebe a pátrala po vetřelci, který měl tu drzost vstoupit do jejího království. A pak měla zase najednou pocit, že se v rozrušení spletla a nikdo tu s ní není, až její pohled sklouzl k velkému balvanu a tam ten drzoun seděl! Byl to drobný vrásčitý stařík oblečený v podivném starobylém obleku, na nohou měl stejně starobylé boty, v ruce hůlku a na lysé hlavě bílý klobouk. Jen tam tak seděl, lehounce se usmíval a hleděl na Penellopé jako na svatý obrázek. „Co tady děláte!“ prudce vyštěkla Penellopé „To je moje místo!“ pokračovala a vyrazila směrem ke staříkovi. Ten se dál úsmíval „Ale, to tak, děvče, nač tolik zloby, tohle místo nepatří přeci nikomu snad jenom Matce Přírodě“ pravil klidně směrem k rozohněnému děvčátku. „A utři si slzičky, maličká“ dodal ještě. „Ale oni mě podvedli a chtějí mě vyhnat a teď se tu ještě objevíte vy!“ naříkala dál Penellopé. Ani v tu chvíli se muž nepřestal usmívat, poté se shýbl a z písku u svých nohou sebral překrásnou mušli. „Tady máš, děvče, a už se netrap a raději naslouchej zpěvu této mušle. Našel jsem ji támhle na mělčině. Poslouchej a nos ji stále při sobě a tak s tebou všude bude i tohle moře.“ Zašeptal ještě a náhle celý zprůhledněl a začal se pozvolna vytrácet. Penellopé nejprve myslela, že vidí ducha, ale pozvolna nabývala dojmu, že to co právě, nebyl ani duch, ale ani člověk. Byla to bytost z jiného světa, možná její strážný anděl, nebo se jí to všechno jenom zdálo, ale ta mušle, kterou celou dobu křečovitě svírala v rukou, byla skutečná. Penellopé si ji okamžitě přiložila k uchu, zpívala přenádherně a ona věděla, že ať se stane cokoli, její království jí už nikdy neopustí.


Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?