MOJE POVÍDKY...aneb už nechci psát do šuplíku

Příběh druhý : "Pajzl na konci světa"

Publikováno 23.10.2015 v 22:44 v kategorii Příběhy z Dávnověku, přečteno: 97x

...tak jsem to sci-fi trochu prodloužila




Horký vítr se prohání suchou travou a ve dveřích osamělého restauračního podniku postává rozčepýřený číšník. Teď si povzdychl a rozmrzele se vrátil do lokálu. Do velké místnosti, která byla bohužel prázdná. Kdo by také hledal pension tak daleko od civilizace uprostřed mexické pustiny. A přece nebyla ta velká jídelna úplně opuštěná, jak se na první pohled zdálo. Zcela vzadu, u posledního rohového stolu totiž seděl vysoký velmi štíhlý až vychrtlý muž a dojídal cosi z velké misky před sebou. Diego toho podivného pána upřeně pozoroval, jakoby ho něco hypnotizovalo. Když vtom přerušil ticho čísi ostrý hlas „Už zase čumákuješ, Diego! Koukej se probrat a začni makat!“ Byl to Diegův nesmlouvavý šéf. Diego si pět jen zhluboka povzdychl a šouravě se vydal směrem do kuchyně, ale v myšlenkách byl stále u onoho tajemného muže v rohu jídelny. Ani pořádně neznal jeho jméno, snad znělo jako Johnson nebo tak nějak. To však Diega nezajímalo, hlavní lákadlem byla úplně jiná, do nedávna běžná věc – cigarety! Tato komodita byla totiž postavena mimo zákon a stala se nelegální drogou. První reakcí na toto šílené rozhodnutí byly masové demonstrace snad po celém světě – všechno marné. Nový zákon byl jednomyslně přijat a platit začal hned druhý den po ukončení „Velké konference". A lidstvo se začalo bouřit, přesněji řečeno jeho kuřácká část, našli se však tací, kterým se toto nenáviděné opatření takzvaně „hodilo do krámu“. A tak se vědci a lékaři specialisté začali předhánět ve vývoji předražených náhrad, různých odvykacích prostředků a super léků. Jenomže lidé se nepoučili a dál se pídí po tajných zdrojích drahocenného kuřiva. „A ten panák tam v rohu toho má plnej pokoj“ bručel si pro sebe Diego. A právě ten den se rozhodl, že pro jednoho je takového pokladu škoda a po šichtě se odhodlal k ráznému činu. Jediné co musel udělat, bylo počkat do doby, kdy ten podivný vychrtlouš vyrážel do nebližší výspy civilizace, která byla dobré dvě hodiny svižné jízdy autem odtud. Diego měl tedy fůru času se na svou velkou akci důkladně připravit. Jenomže zrovna ten večer se ten zatracenej panák vůbec neměl k odchodu. Diego nervózně postával pod schodištěm. „Už se zase flákáš Vargasi!“ řval na něj co chvíli šéf jako šílený, přitom v jídelně bylo jen pár štamgastů – šéfových kámošů a jinak nikde ani noha. Diego si už začínal zoufat, když si všiml, že luxusní bourák onoho podivína konečně zmizel za svého obvyklého místa. Okamžitě shodil otravný číšnický mundůr a vyrazil nazteč.


V patře byla tma a ticho jako v hrobě, jen sem tam sem dolehl slabý hlahol z jídelny. Diego se snažil našlapovat na špičky. Dveře pokoje č. 4 si otevřel úplně snadno klíčem, který předtím tajně ukořistil na recepci. Pokoj byl snad ještě temnější než chodba. Diego kráčel co nejopatrněji k jediné skříni a už se hodlal zanořit pro „poklad“. A přesně v tu chvíli na svých zádech ucítil lehký dotyk. Leknutím upustil baterku a prudce se otočil – a vůbec netušil na co, nebo na koho se dívá.


Stvoření před ním se ani nepohnulo, jen se tak nějak lehoulince pousmálo.


Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?