Příběh osmý : Poslední Passo

Guillermo La Sala nervózně přecházel po pokoji, po strohém pokoji v centru pro léčbu popálenin, kde strávil poslední tři roky. Tři roky plné bolesti, nespočet transplantací kůže, stovky převazů a krutá muka při vyvazování zjizvených rukou. Teď už mu speciální rukavice nevadí, a ba dokonce už je schopen i normální chůze, natolik ho tady dalo dohromady. Ano, fyzicky je na to skvěle, tedy ve s rovnáním s tím v jakém stavu ho sem přivezli. Záda a ruce měl na škvarek a část jednoho lýtka mu museli amputovat. Jemu, člověku, který žil tancem a bez flamenca, passa prostě bez tance se Guillermo cítil jako zaživa pohřbený. Tancem jednoduše dýchal, jedl, pil i miloval. Všeho užíval plnými doušky až do onoho osudného dne. Ten večer bylo v podniku La Cabeza Negra byl narváno k prasknutí, lidé se mohli touhou o co nejlepší místo téměř umačkat. Guillermo z toho tenkrát byl velice nervózní, což k němu nepatřilo. Naštěstí tu však byla jeho dlouholetá nejen tanečná partnerka – božská Mariana Rubio. V ten osudný večer vypadala skutečně skvostně, a vůbec skvostný byl i celý večer. Než došlo na takzvané „Poslední Passo“, vrcholný tanec večera. Nedozněla však ani předehra, když se z davu začaly ozývat výkřiky „Hoří“. Guillermo chvíli vyděšeně pátral po celém sále, teprve po chvíli zaznamenal, že ozdobné závěsy hoří jasným plamenem, který se divoce šířil dál a dál. Poté ještě zahlédl Marianu, jak proběhla kolem něj, a pak se celý ten dav začal naráz valit vpřed. A přímo přes jeviště, všude byl neskutečný chaos, řev, křik a pláč. Nastala totální panika, lidé padali jeden přes druhého ve snaze se dostat ven. Šokovaný Gullermo nebyl v tu chvíli schopen udělat ani krok. Vzpamatoval se až výkřikem malého děvčátka, které se hroutilo doprostřed běsnícího davu, kterému se povedlo ucpat všechny únikové východ. Guillermo neváhal ani vteřinku a vrhl se do změti nohou a rukou. Tu holčičku sice vytáhl, ale když se mu konečně podařilo „vynořit“ se do davu a postavit se na nohy, zjistil, že dav rozházel a roztahal hořící cáry závěsů po celém sále. A od těch hořících kousků chytly postupně stoly, židle i jeviště a především nad vším tím dopuštěním se tvořil odporně štiplavý šedočerný kouř. Guillermo se s děvčátkem v náručí z posledních sil vydrápal na jeviště, a dral se dál do zákulisí ke vchodu pro personál. Ve stejný okamžik se však ozval ohlušující praskot a celé jeviště včetně opony se řítilo, nevydrželo už nápor šíleného davu. Od té doby si Guillermo už nic nepamatuje, zatím si z toho všeho vybavil jen pár matných záblesků vlastní osoby, kterak vybíhá ven, kde je spousta lidí - především hasiči a záchranáři. To děvčátko, prý držel v náručí snad ještě čtvrt hodiny. Poté ho prý konečně pustil a převzali si ho záchranáři. Tuhle část zná už jen z vyprávění, ale tvář toho dítěte mu nikdo a nic z paměti nevymaže. Tehdy měl totiž pocit, jakoby v náručí nenesl malou holčičku, ale podivnou zářivou bytost, která ho doslova hypnotizovala. Snad proto byl schopen přežít s tolika závažnými zraněními a nevnímat tu děsivou bolest a děsivou zprávu o smrti krásné Mariany.

Fyzicky ho ve specializovaném centru dávali dohromady sice dlouho, ale úspěch se přece jen dostavil, zato jeho psychická stránka se nedokázala vzpamatovat ani po třech letech. Odchod Mariany patrně nepřebolí nikdy, ta bolest zůstane v jeho duši navěky, možná jen trochu otupí a uzavře se do jakéhosi pomyslného šuplete. Jiná věc je to děvče, ta drobná zářivá bytost, kterou tehdy svíral v náručí.

Včera v noci ji znovu spatřil, tu „malou modrou“, nejspíš mu přišila poděkovat. A on mně obrovskou chuť si s ní znovu zatančit, ještě jedno jediné to úplně nejposlednější passo…