Příběh pátý: Kluk z ulice

Ten den se poprvé po dlouhé době opět objevilo slabé podzimní slunce. A ten den Jurko konečně do cíle své dlouhé cesty, do místa, kde se to kdysi nazývalo Černobyl. Z rozsáhlého města a jeho přilehlého okolí v současnosti nezbývalo již téměř nic než divoké zarostlé ruiny – prostě příroda zde z konečné platnosti přebírala vládu a od „Velké Politické“ postupně vymizeli i poslední nezmaři, kteří tu žili nastálo a odmítali odejít a najednou jsou všichni a všechno pryč. Ano, nyní zde stojí jediný osamělý tulák, šestnáctiletý mladík z Kyjeva, který za toho za svůj krátký život prožil víc, než mnozí jiní třeba za osmdesát let. Jeho matka ho měla ve dvaadvaceti, ve třiadvaceti zemřela na předávkování, a tak sotva roční Jurij octl v ústavu, kde v prapodivných podmínkách vydržel celé dva roky, než se zde objevila neznámá žena, která se představila jako Olga Boroškovová, Jurkova babička. S tou pak žil až do nedávna a život to byl jako na houpačce. Paní Olga totiž vůbec nebyla žádná milující nebo pečující babička, ale přísná, náladová osoba, která Jurka vlastně jen tolerovala, snažila se ho pravidelně nakrmit a poskytnout mu místo na spaní, ale to bylo všechno. Nikdy žádné pohlazení ani pochvala, zřejmě v ní nadobro zvítězil pocit hořkosti a zmaru ze ztráty jediné dcery, která naposledy vydechla v nějakém plesnivém sklepení. Jurku tehdy naštěstí našli ve stejném domě o dvě patra výše u úplně cizích lidí. Jak paní Olga zjistila, ve kterém ústavu se Jurka nacházel, zůstalo tajemstvím. A tak se Jurka protloukal životem bez lásky, svoji jedinou příbuznou byl nucen oslovovat Olgo a dokonce jí musel vykat. Až mu jednoho krásného dne došly síly a v noci před nástupem na učňovskou školu si sbalil pár svých věcí a vyrazil na dlouhou pouť do „města duchů“. A dnes se mu jeho sen splnil. I když najednou netušil, co bude v těch šílených ruinách dělat. Prozatím se utábořil v jedné dřevěnici, která se ještě nerozpadla, ale stále netušil, co bude dál dělat. Nakonec ho to přece jen vytáhlo do houstnoucí tmy. Nějakou dobu jen tak bloudil kolem strašidelných opuštěných budov. A on, který strávil posledního půl roku na cestách a prožil všechno možné, začínal pociťovat skutečný strach a podivné mrazení v zádech. Jakoby z té tmy sledovaly tisíce očí. Než si však stačil uvědomit, že se ztratil, propadla se mu pod nohama zem a on sjel po rozdrolené zemi kamsi do podzemí. Naštěstí neztratil baterku, přesto se dost dlouho vzpamatovával. Po nějaké době se přece jen zvedl a vydal se chodbou vpřed, kudy ho vedla cesta. A šel opravu dlouho, až začal ztrácet pojem o čase a prostoru. Měl dojem, že se nachází ve velké neprodyšné bublině, kterou prorazí až na konci cesty. Cesta se však kroutila dál, a zdála se být nekonečná. Když tu náhle se v zátočině před ním objevil záblesk jasného namodralého světla, zrychlil tedy krok a světlo se přibližovalo, až vběhl přímo do něj a „bublina praskla“. Leknutím zavrávoral a vykřikl „Je tu někdo!!!“ Zopakoval to ještě několikrát, ale nikdo se neozval. Poté se modrá zář lehce ztlumila a před vyčerpaným Jurkou se zjevila vysoká modře zbarvená zářící postava. Mlčky k němu přistoupila a dotkla se jeho tváře. Jurka se nebyl schopen pohnout, jen klesl na kolena a poprvé v životě se začal modlit. Modrá osoba se naklonila dolů, něžně chlapce zvedla a naklonila se k jeho levému uchu. Jurka jasně viděl, že ta osoba nemá ústa, přesto slyšel jasná slova.