Příběh poslední : DÁVNOVĚK

Jak známo jest, neopomenutelným parametrem lidské existence je čas, tedy přesněji řečeno – lidé jsou schopni žít pouze v daném časoprostoru, který však není nedotknutelný. O tom se právě přesvědčila desítka lidských bytostí. Ano, a ti všichni a ještě několik navíc nyní sedí ve velké zasedací místnosti radnice jediného většího města na maličkém ostrůvku Antipaxos, který se před zimou stává místem zvaným „terra nullius“ neboli „zemí nikoho“, protože všech 150 stálých obyvatel ostrov v tuto dobu pravidelně opouští a odjíždí na pevninu. A tak všichni sedí, mlčí a hledí do prázdna, jako řada špatně vyřezaných svatých a dlouhém stole před každým z nich leží podlouhlá obálka velice neobvyklé oranžové barvy. Nikdo zatím nenašel odvahu prolomit tísnivé ticho panující všude kolem.

Zcela vlevo seděla Luisa s malým Richardem na klíně, oba poklimbávali, sem se dostali krátce po událostech v domě Margaret. Luisa tehdy už do práce vůbec nejela, když se trochu vzpamatovala, otočila auto a zamířila domů, s tím, že výpověď ji tentokrát jistojistě nemine, ale ona si byla náhle tak jistá tím, co chce udělat. Byla odhodlaná sbalit to nejnutnější a vyrazit na venkov, beztak ji tam její nejlepší kamarádka zvala už pořádně dlouho. Jenomže pak se rozhodla zkontrolovat poštovní schránku. Jako obvykle se z ní vysypala kupa účtů, které vztekle sebrala a chystala se je hodit do koše a právě v tu chvíli si všimla té oranžové obálky. Nejprve se domnívala, že, má v ruce jen další příšernou reklamní nabídku, po otevření a přečetní obsahu definitivně změnila názor i svoje plány a pár hodin byla na cestě na tento ostrov.

Vedle Luisi se kroutil mexický pingl Diego a nervózně se škrábal po uhrovatém obličeji a to už mu bylo osmadvacet. Tehdy v noci bohužel nedoběhl daleko, protože ještě na parkovišti doslova narazil na svého šéfa. Co dělal tam venku, neměl čas zjišťovat, jen se pokusil o jakousi zoufalou omluvu, ale šéf evidentně neměl na omluvy náladu a hned druhý den ho dost netaktně vypakoval z podniku. A Diego šel moc rád, sbalil si to málo, co měl, vyzvedl si obálku s poslední hubenou výplatou a šel. Až po hodné době si uvědomil, že to co drží v ruce, není obvyklá šedivá obálka s výplatou, tahle obálka byla jasně oranžová a podlouhlá. Po přečtení jejího obsahu neváhal ani vteřinu a vydal se na cestu. Stálo ho sice veškeré úspory, ale prostě jet musel!

Další osoba na levé straně stolu byla Jukiko, které na klíně předl běloskvoucí Neko. Pro tuto ženu byl odchod velice těžký. Poté co spatřila děsivou podobu svých sousedů, utekla z bytu jako malé vyděšené děcko. A trvalo jí hodně dlouho než, se znovu odvážila vyjít kamkoliv ven. I Neko ze dne na den přestal se svým „hlídkováním“ a zůstával zalezlý ve svém pelechu pod postelí. Celé to trvalo téměř dva týdny, až jednoho krásného dne dorazila oranžová obálka i k Jukiko, která tehdy poprvé v životě odhodila svoji chronickou nerozhodnost a vyrazila i s kocourem do neznáma, ale zatím jí to místo jen nahání strach.

Když už zmiňuji strach, nesmím opomenout srdnatého „krokodýlího muže“ Jima Dorseyho, které rozhodně strach neměl. Jediný se neustále otáčel a rozhlížel po místnosti. To, že nedávný drsný souboj přežil, dokazovaly už jen zbytky jizev v jeho obličeji. Tu noc si vlastně ani pořádně nepamatuje. Vybavuje si pouze, jak ještě za šera probudil celý dolámaný a podrápaný v člunu. Na břeh se dosoukal z posledních sil, padl do svých dek a prospal téměř dva dny. Probudily ho až záchranáři a výkřiky jeho kolegů, kteří notný kus od břehu objevili roztržené tělo obrovského krokodýla. Nějakou dobu si pak pobyl v nemocnici, a po návratu byl s konečnou platností převelen do kanceláře. Pár dní se pokoušel vzdorovat, ale jakmile se mu dostala do rukou oranžová obálka, zabouchl za sebou dveře a Austrálii opustil. Nikdo a nic už ho tam nedržel a tak se sem na ostrov přiharcoval docela rád.

Posledním člověkem na levé straně stolu byl Jurka, viditelně unavený, ale zároveň velmi zvědavý a připravený jít vstříc všemu novému. I on zažil neobvyklé setkání, ale onu modrou postavu požadoval za halucinace způsobené ranou do hlavy a nedostatkem kyslíku. Proto modrou záři kolem sebe ignorovala a jako býk někde na koridě jí proběhl a ke svému překvapení se na druhém konci octil zase na povrchu. A do té chvíli se nezastavil, dokud celý říčný nedoběhl na nejbližší nádraží. Zpět do Kyjeva dojel vlakem, samozřejmě načerno. Do tetina bytu dorazil až pozdě v noci a už zdálky mu bylo podezřelé, že se v žádném z oken nesvítí. Teta totiž obvykle zůstávala vzhůru třeba až do tří do rána. Tentokrát byla všude tam a ani na opakované zvonění nikdo nereagoval. Zkusil tedy zvonek sousedů, kteří byli jeho nečekaným návratem viditelně nadšeni, zároveň se v jejich očích zračil podivný smutek. A v zápětí se Jurkovi zhroutil svět – jeho teta během jeho útěku zemřela na náhlou mozkovou příhodu. Od sousedů dostal ještě klíče a pak se náhle octil v prázdném studeném bytě, v ruce třímal hladu staré pošty a s očí se mu řinuly slzy. Oranžová obálka se tak vlastně stala vítanou záchranou. S těžkým srdcem prodal tetiny šperky a pár dalších starožitných věciček a vyrazil sem na Antipaxos.

Kousek od něj, na pravé straně stolu se rozmrzele tyčila barmanka Greta. Na ženu byla dost vysoká, a i nyní dost vyčnívala. Ano, vyčnívala stejně jako tenkrát polonahá a k smrti vyděšená na noční ulici. Jak doklopýtala zpět do Pilzwaldu si pamatovala jen matně. Bíla jako stěna a ihned se vrhla za bar a roztřesenýma rukama si nalila velkého panáka Vodky, a to, že na ní všichni zírali, jí v tu chvíli absolutně nezajímalo. Domu jí musel odvést Horst, její kolega z baru. A stejně tu noc vůbec nespala a celé tělo se jí třáslo. Usnula až k ránu, z tvrdého spánku jí vytrhl až zvuk zvonku u dveří. To zvonil pošťák a kvapně jí předával oranžovou obálku. A tak ještě naposledy zaplatila ústavní pobyt svého nešťastného syna a opustila svou rodnou zem.

Hned vedle Grety se nacházel Pierre, elegantní a klidný jako vždy. Nedávno však nebyl ani elegantní ani klidný. Bylo tu noc, kdy se rozzářilo nebe nad vinicemi a zmizelo auto vetřelců. Další auto, se ale vzápětí objevilo. K Pierrovu zděšení to byla Odille, která dojela až k hlavní budově, vystoupila z auta a zcela jasně někoho hledala. Když k ní Pierre došel, nebyla schopná své podezřelé chování vysvětlit. Proto Pierre neváhal a hned druhý den „ledovou královnu“ Odille propustil. Asi za týden dorazila i oranžová obálka a bylo rozhodnuto. Pierre předal vinice náhradnímu správci a odletěl na ostrov.

Po Pierrově levici se o hůlku opíral Guillermo, ten, který chtěl tolik tančit. Jeho zranění a konečný verdikt lékařů před jeho propuštěním mu to už neumožnily. Přesto zkoušel štěstí, kde se jen dalo, ale všechny jeho snažení přišlo vniveč. A tak dlouho bloudil po svých zamilovaných místech a tančírnách. Ale téměř nikdo ho už nepoznával, ani nevítal. Ani „Malá Modrá“ se už v jeho snech neobjevila, zato se v obrovském množství pošty, která se mu doma nahromadila za dobu léčení, objevila oranžová obálka a Guillermo měl zase pro co žít, protože pro cestu na Antipaxos se přímo nadchnul. I teď ještě patrné, že ono prvotní nadšení z něj ještě úplně nevyprchalo.

Po jeho boku sedí rozložitá chůva Nana, které se hlavou o rameno svou hřívou opírá spokojená Penellopé. Její mušle jí opravdu přinesla štěstí, přesně jak předpovídal ten stařík, protože po návratu do sirotčince zjistila, že Nana dala mezitím výpověď, aby jí mohla být legálně alespoň pěstounkou A za pouhé dva dny vyrazily do Naniny rodné vísky. Ale žádné grandiózní přivítání se nekonalo, naopak místní je s pohrdavým výrazem přehlíželi. Proto nebylo po obdržení oranžové obálky proč váhat. Na Antipaxos letěly téměř okamžitě a rády.

Poslední osobou u stolu byla Petra, stále ještě měla při ruce francouzské hole, jenom tak jako pojistku. I ona zažila po propuštění z nemocnice obrovský šok – potvrdila se smrt jejího manžela. Jediné co jí alespoň trošičku uklidňovalo, byla fakt, že nezemřel nadarmo. Zemřel pro své děti, pro svoji rodinu. Byl to skutečně Gabriel, kdo dostal Petru i děti na střechu, kterou do poslední chvíli zespoda podpíral vším, co mu přišlo pod ruku. Petra byla z počátku velmi zdrcená, zbytek rodiny se neměl k ničemu, natož k nějaké pomoci. Jediné co ji neustále nutilo nevzdat se, byly její děti. Kvůli nim bojovala jako celá lví smečka, ale bylo to jakoby, bojovala s větrnými mlýny. Až příchodem oranžové obálky jí ten obrovský balvan spadl ze srdce. Mohla vzít děti a jednou provždy ze sebe setřást všechny ty noční můry.

Ve stejné chvíli se uprostřed stolu objevil tenký pramínek světla a místností zazněl robotický hlas. „Vítejte, přátelé z Dávnověku, vítejte, do rodiny Zussu. Každý z vás se setkal s jedním z nás, z příslušníků rasy Zussu, jejichž vzhled může být pro mnohé děsivý, ale naše rasa je rasou přátelskou. Také proto jste dnes tady, také proto jste byli osloveni. Ano, vy obyvatelé Dávnověku, jak my nazýváme váš svět. Svět, který dokáže být neskutečně krutý a bezcitný. Proto mají Zussuové zákon, který každých sto vašich let dá deseti z vás šanci začít znovu zde na tomto i jiných ostrovech. Proto nemějte strach přátelé a VTUPTE DO VĚČNOSTI!“

Po tomto proslovu bylo konečně prolomeno ticho a deset nových duší, deset „vyvolených“ přervalo urputnost časoprostorové brány a chopilo se své nenadálé šance opět ŽÍT.