MOJE POVÍDKY...aneb už nechci psát do šuplíku

Příběh první : "Na Návštěvě"

Publikováno 15.10.2015 v 21:51 v kategorii Příběhy z Dávnověku, přečteno: 98x

...jedno kraťoučké sci-fi


Je překrásné pondělní ráno, celý svět se jen směje, tedy kromě asi sedmiletého kluka, který stojí na cestičce vysypané bílými kamínky a usedavě pláče. „Já už nechci jít k Margaret“ řekl kňouravě. „A já ti už po stý opakuju, nech toho a nastup do toho zatracenýho auta“ vztekle se na něj osopila jeho matka, která stála o kousek dál s klíčky od auta v ruce. „Já nikam nejdu, protože Margaret je divná“ trucoval dál kluk. „Proboha Richarde, nech už toho, Margaret tě hlídá od mimina a vždycky si ji měl rád“ úpěla matka. „Teď už ji rád nemám“ odsekl Richard. „Ale proč?“ zoufala si matka. „ Proto“ zabručel Richard. „To není odpověď“ rozzlobeně zareagovala matka. „Prostě proto“ pokračoval Richard ve svém trucu. „To už je vážně příliš Ríšane, teď prostě nastoupíš do auta a hotovo. Nemám na tebe celý den, musím na najednání.“ Zněla matčina rázná odpověď. Kluk se teď rozeštkal naplno „Já tam opravdu nemůžu jít, ona je vážně divná, jako ufon nebo co“úpěl. Matka na chviličku zaváhala „A co kdybych tam šla s tebou a chviličku zůstala“ navrhla mu náhle. „Tak dobře, ale musíš mi to odpřísáhnout“ zaškytal Richard. A tak nakonec nastoupil a auto konečně vyrazilo na druhý konec čtvrti.


K domku své chůvy Margaret kráčel Richard velmi pomalu s malou ručkou křečovitě zaklesnutou v ruce své matky. „Přestaň už konečně“ sykla na něj matka a stiskla zvonkové tlačítko. Margaret otevřela téměř okamžitě. „Á, dobrý večer přeji, Luiso“ pravila a odměnila oba příchozí okouzlujícím úsměvem. „Dobrý večer Margaret, tak vám zase vedu toho našeho raubíře“ pokoušela se o nenucenou reakci Luisa, ale moc se jí to nedařilo. Richard se celou dobu úzkostlivě krčil za jejími zády. „Ale copak Ríšo, snad se nestydíš?“ nechápavě zavrtěla hlavou Margaret. „Ale kdepak, ten rošťák si dneska umanul, že se vás bude bát“, povzdychla si Luisa. „Ale k tomu přece není vůbec žádný důvod“ usmála se Margaret „A teď pojďte oba dál, připravila jsem něco dobrého k večeři. Poté vešli všichni tři dovnitř. Od té chvíle byl Richard ještě víc svázaný a rozklepaný. Téměř nic nesnědl, jen tak seděl celý schoulený do židle. „Ale no tak, Ríšo, ty jsi dneska jako vyměněný“ nepřestávala se divit Margaret. „To je pravda“ vzdychla Luisa. „Třeba mu z toho splínu pomůže jeho oblíbená dobrota“ zasmála se Margaret a odběhla do kuchyně. Richard seděl dál jako zařezaný. „Jestli tu chceš takle sedět, tak si klidně seď, ale já už musím odejít, to jednání už nejde odložit“ suše mu oznámila matka a skutečně se měla k odchodu. V tu chvíli se Richard konečně probudil a vyskočil ze židle. „To ne mami, zůstaň ještě chviličku, prosím.“ Vykřikl s prosíkem. „Je mi líto, ale opravdu to nejde, Ríšo“ usmála se na něj matka a odkráčela za Margaret do kuchyně, aby se rozloučila.


Margaret stála skloněná nad velkým čokoládovým dortem. „Ale to jste neměla, tím kluka jen kluka rozmazlujete“ napomenula jí Luisa. Nikdo jí však neopověděl, popošla tedy blíž a poklepala ženě na rameno. Margaret se náhle prudce otočila a Luise se zatmělo před očima, vůbec nevěděla, na koho nebo spíše na co se dívá. Když opadl prvotní šok, vyběhala zpět do pokoje, popadla Richarda a rozběhla se k autu. S rychlostí blesku vyrazila pryč, zastavila teprve kousek od městského parku.


Chvíli ještě popadala dech.



Tak už mi věříš“ ozval se zezadu Richard.




„ANO“ zněla zadýchaná odpověď.




Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?