Příběh sedmý: To víno má hořkou příchuť

„To víno má hořkou příchuť“ povzdychl si Pierre de La Fontaine, a odložil degustační sklínku na malý výstupek vedle velkého sudu. A opět měl pocit neskutečného zmaru, jako už mnohokrát za poslední dva roky. Jakoby byl prokletý, nebo co. A všechno se to začalo měnit krátce po té, co tragicky zemřela Juliette. Od té doby se Pierovu vinařství postupně přestávalo dařit., což by vzhledem k situaci po „Velké politické“ nebylo nic zvláštního, ale to se dělo Pierrovi se skutečně vymykalo veškeré logice. Zejména opakující se podivná příchuť nově dozrávajícího vína čerstvě přelitého do sudů byla skutečně nevysvětlitelná. Nikdo to prozatím nedokázal rozumně vysvětlit a to Odille, nová manažerka podniku La Vignoble á la Chapelle, nechávala provádět další a další testy. Vše bez jasného výsledku, o to víc Pierre tuhle ženskou nesnášel. Byla to taková „ledová královna“ – světlé vlasy, kovově modré oči jako Napolen, až přehnaně štíhlá a na francouzsku netypicky vysoká strohá osoba zažraná do své práce. Pierre jí jen stěží dokázal respektovat, ale manažerka to byla špičková, proto tiše snášel její manýry. Někteří zaměstnanci byli však jiné názor, zejména nejstarší předák Frank se již několikrát neudržel a pustil se s Odille do hádky. A Pierre už neměl sílu všechny ty nesváry urovnávat a čím dál tím víc se mu vracely vzpomínky na milovanou Juliette, a ze všeho nejčastěji měl před očima jejich poslední společný večer. Byli na dovolené v Nice a tehdy si zašli na romantickou večeři do jedné překrásné hospůdky. A pak přiletěla ta včela a bodla. Bodla a Juliette se během chviličky zhroutila v těžkém alergickém záchvatu – bohužel šlo o tak fatální reakci, že to nakonec nepřežila, i když lékaři dělali nemožné. Nikdy nezapomene na ty vyhasínající oříškově hnědé oči. V zápětí se však musel urychleně vrátit do reality. Dorazil totiž předák Frank a celý rozohněný mlel cosi o vinici. „Laskavě se uklidni a řekni mi to znovu, ale pomalu a zřetelně Franku“ pokoušel se ho uklidit Pierre. „Je to prostý pane de La Fontaine, po vinicích se prohání škodná, proto je teď vaše víno tak hnusný“ funěl Frank „ Ale já ti pořád nerozumím“ úpěl Pierre. „Na tom není co chápat, prostě vám někdo tajně stříká hrozny nějakým chemickým sajrajtem!“ zahulákal Frank. Pierre stále odmítal uvěřit tomu, co právě slyšel. „To nemyslíte váženě, Franku, to je jen nějaký nepovedený žertík.“ Pokoušel se zlehčit situaci. „Není to vtip, už jsem o tom informoval i madam Odille, ale ona mě vyhodila z kanceláře, ale já přísahám na smrt své stařičké matky, že nejsem blázen“ Ozval se kňouravě Frank. A ty stopy na vinici jsem viděl na vlastní oči a střízlivej! Ospravedlňoval se dál Frank. „Nu dobrá, pokud je to tak, chtěl bych ty stopy také vidět“. Pravil nervózně Pierre. „Samozřejmě pane de La Fontaine, račte mě následovat! Zavelel náhle Frank a urychleně vedl Pierra do nejodlehlejší části vinice. V úkrytu za terénní vlnou tu ležely asi tři tmavozelené plastové sudy, kus hadice a koncovka z nějakého rozprašovače. To jsme dneska s chlapama posbírali na vinici a ty sudy, ty byly tady v tom ohybu. Překvapený Pierre nebyl schopen jediného slova. Až po chvíli se znovu nadechl a promluvil ke svým zaměstnancům „Tohle je velice vážné pánové, proto vás prosím o pomoc. Dnes v noci rozestavíme hlídky, protože tu máme škodnou a je bezpodmínečně nutné se jí co nejrychleji zbavit. A já pevně věřím, že na vás se mohu spolehnout. A ještě o jedno vás prosím, nesdělujte nikomu žádné informace ani o tomto nálezu ani o noční akci“. Noc byla nezvykle temná, a v té temnotě se ozval tlumený zvuk motoru a z jižní strany se k vinici blížilo objemné vozidlo - dříve než stačil kdokoliv jakkoliv zareagovat, rozzářila se obloha podivným namodralým světlem, v jehož středu spatřili nádhernou bytost, poté vše zase zhaslo. A vozidlo na příjezdové cestě - ZMIZELO...