MOJE POVÍDKY...aneb už nechci psát do šuplíku

Příběh třetí : "Sousedé"

Publikováno 29.10.2015 v 15:43 v kategorii Příběhy z Dávnověku, přečteno: 83x

...další kousek do mozaiky


Jukiko se mrzutě protáhla, a na své otočné židli se přitočila blíže k francouzskému oknu svého miniaturního příbytku. Neko, velký bílý kocour, už zase nervózně špacíroval po nízké zídce malé terásky, která byla součástí té podivné nástavby. Nástavby, ze které se dalo dotknout mraků, tak vysoko se nacházel byt této osamělé úřednice. Jukiko bylo už jednatřicet a v Tokyu se ocitla již před třemi lety shodou velice nemilých událostí. Nejprve padla dlouho plánovaná svatba, poté jí nekompromisně vyrazili z hlavního sekretariátu jedné dobře prosperující firmy, kde evidentně neměli rádi ženy, a nakonec jí ještě vyhořel původní byt. Jukiko však nepropadla panice ani bezbřehé sebelítosti – jednoduše sbalila to, co jí zbylo, popadla přepravku s Nekem a vyrazila do hlavního města. Kupodivu se tímto činem vše obrátilo a Jukiko se opět začalo dařit – tedy v rámci možností. Bydlení sehnala téměř okamžitě, což v Japonsku a ještě ke všemu rovnalo téměř zázraku. O něco obtížnější to bylo s hledáním nového místa, ale to se vyřešilo k její největší spokojenosti. Dokonce ji občas dovolí pracovat z domova, jako třeba dnes. Jediné co jí v poslední době dělá starosti, jsou časté a podivné změny v chování Neka a noví sousedé pan a paní Fukumura. Téměř čerstvý manželský pár, velmi mladičký pár. Jemu může být maximálně třiadvacet a jí sotva jednadvacet let. Jsou milí, služně vychovaní, klidní a možná až přehnaně tiší – na první pohled ideální sousedé. Jenomže tihle dva jsou ideální jedině tehdy, když nejsou doma – přesněji řečeno – do půlnoci. Jakmile se na ručičkách ukáže 0.00, s železnou pravidelností budí Jukiko podivné šoupání, šustot a šumot. Jakoby v tom sousedním krcálku v tu dobu oba obyvatelé kolem půlnoci vstali a bez zjevného důvodu běhali sem a tam. Často ty zvuky vydržely i celou hodinu. A takto se to opakuje téměř tři měsíce. Jukiko se již mnohokrát pokoušela zanechat ve schránce sousedů vzkaz nebo se na sousední byt dozvonit, ale nikdy jí nikdo neodpověděl, nikdy jí nikdo neotevřel. A tak spí se špunty v uších, přesto ji ti dva odvedle nepřestali zajímat a Neka to tam znervózňuje prakticky neustále. Proto chodí v pravidelných intervalech „na špacír“ a neustále napjatě sleduje, co se u sousedů děje. I sebemenší šustnutí u něj teď vyvolává neobvyklé lekavé reakce. Zrovna teď má zase svoji procházecí a hlídací náladu. A přesně v tu chvíli došla Jukiko trpělivost. „Dneska v noci jim to všechno pěkně řeku a hotovo“ řekla si rázně sama pro sebe.


A jak řekla, tak i udělala. Musela sice sebrat veškerou odvahu a dlouho přecházela sem a tam. Teprve ve čtvrt na jedenáct se konečně odhodlala k dlouho odkládanému činu. Vyšla tedy na chodbu před oba byty a rozklepanou rukou stiskla zvonek u dveří č. 209. Malou chviličku bylo úplné ticho a pak se zevnitř ozvaly tlumené hlasy zvoucí ji dál, a dveře před ní se otevřely. „Asi mají dálkové ovládání“ uklidňovala se Jukiko, přestože jí srdce bušilo jako o závod. V bytě bylo nezvykle temno, jen kdesi vzadu sem tam zablikalo modré světlo. Jukiko šla tedy směrem k němu, ale náhle zůstala stát jako přimražená. Na rohožích u nizounkého stolku seděly dvě bytosti, určitě to nebyli lidé. A pak se z té tmy ozval konejšivý hlas „Jen pojď dál, děvenko a přisedni si k nám.“


Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?