"Přízrak domu McCallisterů"

Hustě pršelo, tedy spíš lilo tak, že cáry deště vytvářely téměř nepropustnou clonu a v té cloně se z posledních sil potácela mladá žena. Byla promočená na kost a sotva stála na nohou, přesto se dál nesmyslně drala do kopce mezi stromy. Všude kolem jen déšť a ještě ke všemu se začínalo velmi rychle stmívat a pomoc byla v nedohlednu. Pomoc pro tuto mladou ženu, která bloudí v aljašských horách už třetí den. Třetí den se marně snaží nalézt cestu zpět do údolí, nebo alespoň ke skupině, se kterou sem přišla. Celou tuhle šílenou výpravu vymyslel její spolužák Brian, jenomže pak se odněkud zjevil obrovský medvěd a bylo po táboře. Vše deset členů výpravy, všechno bývalý spolužáci, se rozuteklo po okolí. Když se všechno zase uklidnilo, nebyla Madeline schopná se vrátit zpět a dnes se ještě ke všemu prudce zhoršilo počasí. Madeline se ještě chvíli pachtila v kopci, pak se náhle prudce zastavila „A dál už ani krok!“ procedila k sobě mezi zuby, když tu koutkem oka před sebou zahlédla něco, co připomínalo dům! Vyškrábala se tedy ještě kousek výš, kde ke svému překvapení zjistila, že před ní skutečně stojí dům a to si byla jistá, že ještě před chvilkou tam žádná budova nestála. Ale to už bylo Madeline zcela jedno, hlavní byla, že se konečně dostane z toho příšernýho lijáku. Rychle se otřepala a vyrazila směrem k domu. Poslední co si ještě vybavila, bylo jak buší na dveře, poté jí definitivně opustily poslední zbytky sil a ztratila vědomí.

Když se opět probrala, ležela na velkém divanu u obrovského krbu, ve kterém plápolal voňavý ohníček. „No, to je dost děvče, že už si konečně otevřela oči.“ Pravil nějaký vlídný hlas. Madeline se prudce posadila „Kde, to sem?“ pravila ospalým hlasem. „ Kde bys byla, u nás u McCallisterů“ odpověděl ten hlas. Madeline si promnula oči a teprve tehdy zjistila, že onen hlas patřil staré ženě se stříbrnými vlasy. Seděla u krbu na jakémsi prastarém kolečkovém křesle. A Madeline se z toho nějak podivně zatočila hlava a ve stejnou chvíli se ozval domácí zvonek, takový ten, který se kdysi používal na přivolávání služebnictva. A pár služebných skutečně přišel. Byla to postarší korpulentní, nepříliš upravená žena a vysoký prošedivělý muž v uniformě majordoma. „Co si žádáte, madam?“ zeptali se oba téměř současně. „Prosím, postarejte se tady o to děvče. Potřebuje suché šaty a něco teplého do žaludku“ pravila klidně žena na vozíku. A jak řekla, tak se také stalo. Madeline dostala suché šaty a slušnou večeři. Poté jí ji odvedli do jednoho pokoje, kde měla strávit následující noc. Pak už se nedělo nic, v domě bylo absolutní ticho a tma, jen z venku sem slabounce doléhalo šumění deště. Madeline se zprvu zapřísáhla že nebude spát, ale nakonec ji přece jen zmohla únava a ona tvrdě usnula.

Mezitím se dole v moderní době a moderním světě sešel zbytek party a sám Brian se pokoušel zorganizovat záchranu, ale počasí bylo natolik nepříznivé, že si záchranáři vyžádali odklad. Brian i všichni ostatní sice zuřili, ale nezmohli nic. První dny se ještě hledat dalo, ale pak všechno zhatil déšť. A tak teď všichni seděli jednoho stolu a svorně mlčeli, jakoby je opustila i poslední jiskřička naděje. „Sakra, takhle už to vážně nejde!“ zařval Brian. „Ráno vyrážím hledat Maddy , ať si leje sebevíc. A kdo, chce, může jít  se mnou!“ dodal ještě a vztekle udeřil pěstí do stolu.

A ztracená Madeline zatím stále vyspávala kdesi v temném hvozdu, tedy alespoň do půlnoci. Přesně ve chvíli, kdy se ozvalo odbíjení domácích hodin, zarachotily vstupní dveře a Madeline vzbudily vzdálené hlasy. Ten hluboký již Madeline znala, patřil vysokému majordomovi a pak bylo slyšet ještě jeden mužský hlas, ale tomu co si ti dva říkali, už Madeline nerozuměla. Ještě nějakou dobu se usilovně pokoušela cokoliv zaslechnout, ale nakonec jí opět přemohl spánek. Znovu se probudila až kolem sedmé ráno a ke své smůle zjistila, že počasí se vůbec nezměnilo. Celá rozmrzelá se umyla a oblékla si vypůjčené šaty, protože ty její stále ještě neuschly. Poté sešla dolů do místnosti s krbem, kde už čekala ta stará dáma se snídaní. A byl tu ještě někdo! U stolu seděl neznámý muž poněkud temného vzření. „A dobré ráno, Madeline, dovolte, abych vám představila mého syna, Johna McCallistra. Přijel dnes v noci.“ Pravila stará dáma a pokynula Madeline, aby se posadila. Madeline tam však stála dál jako paralyzovaná, ale nakonec se přece jen u snídaně usadila a v hlavě jí hučelo jako ve vosím hnízdě. „Kde jsem se to ocitla? A co jsou vlastně tihle lidé zač? A proč žijí jak v předminulém století?“ prolétlo ji myslí. Nakonec raději snědla snídani a vrátila se do svého pokoje, aby zjistila, v jakém stavu jsou její šaty. Bohužel byly stále hodně mokré. Madeline vzteky kopla do nočního stolku. „To není fér, tohleto, já chci odtud pryč!“ zavrčela vztekle, ale zároveň věděla, že prozatím je v pasti.

A ani záchrana zvenčí na tom nebyla o nic lépe. Brian a několik dalších spolužáků z party sice opravdu vyrazilo do terénu, ale v neustávajícím dešti jen marně bloudili po okolí. Podařilo se jim dostat až na místo zničeného tábořiště, kde je zastavili záchranáři a tím celá věc skončila. Jen ten zatracený déšť pořád hustě padla, i když předpověď počasí slibovala jeho brzké uklidnění.

Ve stejnou věc věřila i Madeline, protože ten starý dům jí začínal být poněkud těsný. Z nudy se procházela po chodbách sem a tam. Jednou se odvážila až ke vstupním dveřím, které byly bohužel neprodyšně uzamčené. Procházela tedy raději další chodby, odhodlaná najít druhý východ. Jenomže čím víc chodila, tím víc měla pocit, že bloudí v kruhu. Už se chtěla vrátit do svého pokoje, když se ocitla u zcela neznámých dveří. Opatrně vzala za kliku, ale byly zamčené jako většina ostatních dveří. Její prvotní zklamání v zápětí vystřídala zvědavost, protože tam zevnitř se ozvaly nějaké hlasy. Byl to opět majordomu a zcela jistě John McCallister. A tentokrát je bylo slyšet zcela jasně! „Je všechno připraveno na půlnoc?“ ptal pán domu. „Ano, pane, vše je hotové. A to děvče, přivedeme jako obvykle až odbijí hodiny.“ Odpověděl mu majordomus a Madeline se náhle rozklepaly nohy. Musela se však velmi rychle vzpamatovat, protože oba muži se blížili ke dveřím. Než vstoupili do chodby, byla Madeline už pryč, zpátky ve svém pokoji. Stále se ještě chvěla po celém těle a věděla, že do půlnoci musí z domu pryč!

Událost se zamčenými dveřmi jí natolik zaměstnala, že si ani nevšimla, že venku přestalo pršet, což naštěstí neušlo záchranářům, kteří mohli konečně vyrazit do terénu. Jediné co je ještě mohlo zbrzdit, byl brzký příchod tmy.

A tam padla tu noc skutečně velmi brzy, naštěstí se na nebi objevil úplněk. To byla jedinečná šance jak pro záchranáře, tak pro Madeline. Jenomže vše nešlo tak, jak by bývalo bylo potřeba. Madeline totiž navzdory všem snahám po večeři tvrdě usnula. Probudilo jí až obvyklé odbíjení hodin a nezvyklý chlad. Prudce s sebou škubla, ale něco ji stáhlo zpět! Zkusila to znovu, ale vůbec to nešlo! Teprve, když se trochu rozkoukala, zjistila, že není ve svém pokoji, ale v nějakém sklepení! Byla tu zima a páchlo to tu ztuchlotinou. A pak se náhle odněkud vynořila osoba s lucernou. „Kdo ste, a co po mě chcete!! Zakřičela Madeline.“ „ Jsem John MacCallister a potřebuju nakrmit své psy!“ zněla strohá odpověď. „Ale já nejsem žrádlo pro psy.!“ Křičela zoufalá Madeline a přesně v té chvíli padla první rána sekerou. „Mlč, osobo nečistá! Mí psi musí žrát, jsou už roky hladoví!“ zařval John MacCallister a napřáhl se k dalšímu úderu, když tu se náhlé ostře zablesklo a celý ten děsivý výjev zmizel a bylo slyšet jen Madelinin křik!

Pak nastalo hrobové ticho, které přehlušily něčí hlasy a s Madeline někdo cloumal. „No tak, vstávej Maddy“ ozval se známý hlas. Byl to Brian! Madeline byla v naprostém šoku. „Kde se tu bereš?“ blekotala „A kde je ten chlap?“ koktala dál. „Jakej chlap?“ divil se Brian. „Ten s tou sekerou?“ blábolila dál Madeline. „Ale tady nikdo není, jen vy a les“ ozval se jeden ze záchranářů. „Ne, tady byl chlap se sekerou a chtěl ze mě udělat psí žrádlo a taky tady byl dům“ naříkala Madeline. „Ale tady vážně nic není, ani dům, ani muž se sekerou“ ozval se znovu ten záchranář. Madeline však stále trvala na svém a absolutně nechápala, co se jí to vlastně stalo, ale raději už mlčela a nechala se odvézt do nemocnice.

V nemocnici si Madeline nechali asi týden na pozorování, ale nic neobvyklého u ní neobjevili, jedinou neobvyklou věcí byly šaty, ve kterých ji sem přivezli. Nic však nevysvětlilo její pobyt v tajemném domě. To vysvětlení přišlo až o pár dní později, když celá parta seděla v jedné z místních hospůdek a celou událost překotně rozebírali. V jednu chvíli se k nim přitočil takový nenápadný stařík. „Nezlobte se mládeži, ale už vás nějakou dobu poslouchám a mám dojem, že se bavíte domu MacCallisterů.“ Řekl. „Vy to místo znáte?“ divil se Brian. „Jo znám, jako každej tady odtud, protože je to prokletý místo. Takovej přízrak“ drmolil stařík. „Přízrak?“ vyjekla Madeline „Vždyť já tam byla! A chtěli mě zabít!“ dodala ještě mírně rozklepaně. „Tak to je zázrak, že ste naživu madam, protože v tom domě se děly děsný věci.“ Vykulil oči stařík. „Tak nám to, prosím celé vysvětlete“ zaprosil Brian. „No, je to hodně starej příběh. Příběh Johna MacCallistera, kterej sem na Aljašku přišel za zlatem jako každej v jeho době. A měl velký štěstí, narazil tu na zlatej důl a za vydělaný prachy si postavil ten dům. Divnej dům uprostřed lesů.“ Vyprávěl starý muž. „Bydlel tam nejdřív se svojí matkou a pak i s manželkou, ale ta pak záhadně zmizela. Bylo to jednou v noci za úplňku.“ Pokračoval muž. „Pozdějc se ukázalo, že John MacCallister byl šílenec, který svoji ženu zabil a dal ji sežrat svým psům. Prej to takhle dělal pravidelně až do svý smrti. Až jednou v noci zešílel úplně a celej ten divnej dům zapálil a všichni tam uhořeli. On, jeho matka i služební.“ Chrlil se sebe stařík, pak se trochu napil a pokračoval dál. „Šlo prý o nějaký rodový šílenství. Nějaký prokletí rodu. A vod tý doby se ten dům pravidelně zjevuje jako přízrak a to vždycky za úplňku. To je vždycky lepší držet se odtamtud co nejdál.“ Pokračoval mužík a znovu něco upil ze své sklenice.

„A kdo se do toho domu za úplňku dostane, živý nevyvázne. Takže tady slečinka měla obrovské štěstí, že včera ten úplněk zakryly mraky, jinak by z ní taky bylo psí žrádlo.“ Dodal ještě ten stařík, pak dopil zbytek ze své sklenice, zaplatil a zvedl se k odchodu. 

Nikdo z party posluchačů ho ani nepozdravil, všichni tam jen strnule seděli s otevřenými ústy.