"PRŮSMYK"

„…Znovu jsem sípavě nadechl a z posledních sil vyběhl ven, v ruce jsem křečovitě svíral pušku, ale všechny moje síly už byly vyčerpány a již sem za sebou cítil těžké kroky a chrapot. Již nebylo úniku, zcela vyčerpán jsem se vrátil do boudy, dveře nechal otevřené, natáhl kohoutek spouště, usadil se u stolu a čekal na nevyhnutelné. Mé kamarády, jsem již vzkřísit nemohl, mohl jsem však zemřít v důstojném souboji. Ještě drahnou chvíli jsem vnímal jen svistot větru a vířící sníh všude tam venku, pak těžké kroky zesílily a země pode mnou se zachvěla. A tehdy se ve mně naposled probudila duše lovce a já zařval z plných plic „Tak si pro mě pojď, bestie! Jen pojď blíž, ať se ti mohu podívat do očí!…!

Zde deník Joa Garnera končil. George Massey dočetl poslední slova a uložil drahocenný sešitek zpět do ochranného obalu. A zrovna v té samé chvíli ohlásili jeho cílovou stanici – městečko nebo spíš osadu Bearcave. A právě zde, v nedalekém Huter´s Pass čili Lovcově průsmyku se v roce 1896 něco odehrálo. Něco, kvůli čemu přišlo záhadným způsobem o život pět lovců. Jejich těla snesli dolů do údolí až na jaře téhož roku a od té doby do průsmyku nevkročila lidská noha. Vše se začalo měnit od okamžiku, kdy George obdržel ten malý pečlivě zabalený balíček, ve kterém se ukrýval deník Joe Garnera a dopis od jisté MaryAnne Wardové, která spisek objevila v místním muzeu. Dle místních byl tento malý černý notně ohmataný notýsek nalezen přímo u těla posledního z lovců. Chránil ho víc, než celý měšec zlatých nugget. A ten deník svou cenu skutečně má, a pro George je prozatím jediným vodítkem k odhalením záhady Lovcova průsmyku.

Na nádraží na něj již čekala MaryAnne Wardová, ale netvářila se vůbec nadšeně. „Tak vás tu vítám, pane Massey“ řekla spíš ze slušnosti, a podala mi ruku. „Já vás také moc rád vidím, jenom jsem čekal poněkud jiné přivítání“ usmál sena ni George. MaryAnne se však dál tvářila zaraženě. „Vážený pane Massey, tady raději nečekejte vůbec nic. Celý Bearcave sice nemluví o ničem jiném, než o vašem příjezdu, ale rozhodně ne pozitivně.“ Zněla posmutnělá odpověď. „Bude to tady mít hodně těžké“ dodala ještě. Poté zamířili k jejímu autu, postaršímu džípu a George poprvé zaváhal. „Co tu vlastně dělám?“ problesklo mu hlavou. Ale pak se zhluboka nadechl, a nastoupil do vozu.

Po příjezdu do osady se ten pocit zase vrátil, nejen že ho nikdo nevítal, místní starousedlíci se před ním schovávali jako před bouří a George si uvědomil, jak těžký boj ho čeká. Prozatím se ubytoval u MaryAnne, jinde by ho totiž nepřijali. Zatímco vybaloval, odběhla MaryAnne někam do vesnice. Znovu se tedy usadil nad deníkem, ale vůbec se nemohl na text soustředit. Pořád v něm hlodala ta myšlenka, že se unáhlil a do Bearcave se trmácel zbytečně. Jeho chmury přerušil až příchod MaryAnne, která se nevrátila sama. Přišli s ní ještě dva asi šestiletí chlapci – dvojčata Patrick a Derreck. George byl jejich příchodem lehce zaskočen, ale MaryAnne uvedla vše na pravou míru. „To jsou moji kluci, těch se nemusíte bát, stačí, že se kvůli nim bojím já:“ a poprvé se usmála. „ Jsem tu kvůli nim za vyvrhele, takže na ten boj bude dva.“ Mrkla na něj spiklenecky a Gerogeovi to připadalo, jakoby mu četla myšlenky. „A teď si dáme něco dobrého k večeři, kluci už mají pořádný hlad a vy jistě také.“ Usmála se znovu. „A po večeři, až kluci zalehnou, se můžeme vrhnout na ten deník.“ Doplnila ještě.

George ze sebe rychle setřásl všechny pochybnosti a vyrazil na pomoc do kuchyně. Večeře samotná proběhla v klidu a míru, jenom kluci si ho po celou dobu prohlíželi jako by snad „přiletěl z Marsu“. Po večeři, když chlapci konečně usnuli, došlo konečně i na deník. „Předpokládám, že už jste ho četl.“ Zeptala se opatrně MarryAnne a letmo se dotkla prsty té černé knížečky. „Ano, ale abych pravdu řekl, nedává mi to žádný smysl.“ Povzdychl si George. „Tak to bude tím, že jste nečetl tak říkajíc mezi řádky:“ vysvětlovala MaryAnne. „Ta věc, se musí umět číst.“ Poklepala na hustě popsanou stránku. „Teď vám tedy moc nerozumím, paní Wardová, já to četl několikrát. A je to pro mě příběh pěti lovců Joea Garnera, Henryho Rodgerse, Mattieho Page, Jacka Dunna a Stanleyho Howarda, kteří na přelomu podzimu a zimy roku 1896 vyrazili na svá oblíbená loviště na místo zvané Green Shack čili Zelená Bouda. Na to místo chodívali pravidelně ve stejnou dobu po dlouhá léta a znali tam každý kout, věděli co a kdy lovit, proto se tam vydávali právě na počátku zimy. Ale ten rok se jim lovecky nedařilo a pak objevily ty podivné stopy. Tvora, který je zanechal, nikdy nenašli, jen potrhané zvířecí pozůstatky v místech, kde se ten tvor krmil. O to víc rostla jejich zvědavost, proto se rozhodli nalíčit pasti s návnadou. Jenomže celé se to nějak pokazilo a obrátilo proti nim a ten tvor nečekaně zaútočil. Nakonec se jeho kořistí stali oni, ale jak a co je napadlo, není nikde v deníku uvedeno jasně. A ani další místní zdroje nic konkrétního neuvádí, pouze popisují, jak byly jednotlivé oběti nalezeny. Henry Rodgers v hlubokém sněhu za boudou, Mattie Page napravo od vchodu, Jack Dunn na druhé straně, Stanley Howard pár kroků před boudou a konečně Joe Garner, který seděl u stolu, v ruce třímal pušku a pod jeho tělem byl nalezen tento deník. Na tom by nebylo nic zarážejícího, kdyby někdo pod článek nepřipsal poznámku „všechna těla bez krve“. „ dokončil své vyprávění George.

MaryAnne jen tiše naslouchala a pokyvovala hlavou. „A právě proto, se musíte naučit číst mezi řádky a především dostat se na Green Shack.“ Pravila s vážnou tváří. „A to bude težké, moc těžké“dodala. „Místní se toho místa opravdu bojí v tom smyslu, že tam nikdo z nich nikdy nevstoupil a zároveň ani nedovolil vstoupit nikomu jinému.“ Pokračovala, pak se však náhle zarazila „Víte co, necháme to na zítra, dnes už je příliš pozdě“. George byl sice poněkud zaražený, ale vzhledem k tomu, že se oči klížily i jemu s návrhem hostitelky souhlasil.

Následující den, hned po ránu vyrazil na místní radnici, s tím, že rozumná rozmluva se starostou třeba prolomí ledy. V tom se bohužel neskutečně zmýlil, protože i samotný starosta Robertson zůstal neoblomný jako skála. „Na průsmyk zapomeňte, vážený pane. Už jste kolem Bearcave čmuchal dost, takže si laskavě spakujte ty vaše vědecký krámy, a vypadněte z naší osady! A Wardovou můžete vzít klidně s sebou! Beztak je tu jen pro ostudu!“ Na další urážky už George nečekal a raději odešel dřív, než Robertson domluvil. Nějakou dobu se pak jen tak bezcílně potuloval po Barecave, než ho kroky zavedly k místnímu muzeu, kde ke svému překvapení objevil MaryAnne. „Vy tady pracujete?“ „Jistě, jak jinak, bych se asi dostala k tomu deníku?“ zněla rázná odpověď. „A co vy tady děláte?“ divila se. „Robertson vás vyrazil, co!“ pošklebovala se. „Nikoliv, odešel jsem sám, protože se to nedalo poslouchat. Ten chlap umí jen urážet.“ Bručel George. „ Na vás taky došlo.“ Dodal ještě. „No jo, to je pro něj typický a mě tu uráží, kde kdo“. Šklebila se dál MarryAnne. „Víte co, pojďte dál, ukážu vám další materiály k Průsmyku.“ Řekla a zavedla ho do malé studovny. „Tak, tohle je moje království. Tady si můžeme v klidu promluvit.“ Pravila nezvykle vážným tónem. „Raději vám o sobě povím všechno, co jde, nechci, abyste se to dozvěděl od někoho jiného“. Pokračovala. „Ale to přece nemusíte, já vás nepřijel zpovídat, mě postačí materiály tady z muzea a možnost dostat se do Průsmyku“. Pokoušel se jí zarazit George. „ A to je právě ono. On ten průsmyk tak nějak souvisí i semnou.“ Koktala MarryAnne. „Tehdy tam nahoře totiž zahynul jeden můj příbuzný.“ Řekla tiše. „Mohu hádat, byl to Stanley Howard?“ zeptal se naoko George. „Ano, byl. Byl to nějaký můj praprastrýc, jehož příbuzní si po těch událostech nechali změnit jméno“ pousmála se MarryAnne. „Jenomže to je to nejmenší. Problémy nastaly teprve před pár lety, v době kdy se narodili moji kluci. Žila jsem tehdy u tety a studovala na místní univerzitě, všechno fungovalo téměř dokonale, ale jen do té doby, než jsem poznala Andrewa. Moji životní lásku. A pak to šlo hodně rychle a já školu sice dokončila, ale s velkým pupkem. Naštěstí tu stále byla teta Patricie, která tu zprávu o narození dvojčat šetrně přetlumočila mojí máti. Ještě nějakou dobu vypadalo všechno klidně a směřovalo ke svatbě s Andrewem. A pak přišla rána za ranou. Nejdřív onemocněla teta a krátce po ní i moje matka. Tetu si nakonec nechali v domově pro seniory, protože potřebovala neustálou péči. A já jsem odjela do Bearcave za matkou, Andrew jel pochopitelně také. Máti byla z kluků celá pryč a na nějakou dobu pookřála. I Andrew se jí líbil a měla si s ním o čem povídat. Během půl roku se její stav bohužel prudce zhoršil, až nakonec svůj boj prohrála. Po pohřbu jsme se s Andrewem plánovali vrátit do města. A tehdy přišla další rána, Andrew objevil na půdě matičně domu ty zatracený bedny!“ rozohnila se MarryAnne. „A od té doby ho nezajímalo nic jiného než ten proklatý Průsmyk. Až se jednou v noci tajně vykradl z domu a vyrazil tam nahoru a nevrátil se.“ Dokončila vyprávění MarryAnne. „I proto, si moc přeju, a byste se tam nahoru dostal a konečně přišel na to, co se tam stalo.“ Zašeptala ještě. „A teď mě můžete dosoudit, jako ostatní.“ Zavzlykala. „Ale já jsem sem nepřišel nikoho soudit. Já chci jen jednou provždy dobít ten Průsmyk“. Odpověděl jí klidným hlasem George a jemně MarryAnne objal. Vzápětí rychle změnil téma „A teď bych rád viděl ty materiály, třeba tam bude vyobrazení těl nebo zpráva od nějakého koronera nebo někoho podobného, kdo tehdy ohledával těla.“ MarryAnne si otřela si slzy, usmála se a řekla „Tak pojďte, jde se na to!“

Z počátku to na žádný velký nález nevypadalo, až když byli téměř u konce, vysypalo se z jedné poškozené složky několik značně ohmataných fotografií. „No to je ono, to jsem hledal!“ vykřikl George. Stařičké snímky byly opravdu silně zašlé, naštěstí zasáhla MarryAnne a moderní technika. K překvapení obou se na velké obrazovce před nimi postupně objevila těla nešťastných lovců. „Tak, přece jen je někdo prohlížel“ komentovala nález MarryAnne. Těla sice nebyla v dobrém stavu, přesto se dala spousta věcí jasně vyčíst. „Jenom, kdyby tam nebyly ty fleky“ bručel George a nervózně poklepal na černou skvrnu u jednoho z těl. „Ale to není kaz ve fotografii!“ vyjekla MarryAnne „Je to přímo na tom těle!“ dodala nadšeně a okamžitě se snažila ono místo ještě více zviditelnit. „Vypadá to, jako kousnutí upírem.“ Kroutil hlavou Geoge. Další objev následoval – stejné „vpichy“ totiž postupně objevili i u ostatních těl. „Je to jasný, něco je tam napadlo a možná skutečně i vysálo“ pravil vážným hlasem Geoge a pak zařval„A proto se tam musím za každou cenu dostat!“ MarryAnne nadskočila leknutím „Proto nemusíte takle řvát, dobrej plán se nejlíp vymyslí v klidu.“ Snažila se ho uklidnit. „No dobře, já jsem připravenej na cokoliv, jenom to vykání mi připadá trapný.“ Odpověděl jí rázně George. „Fajn, s tím nemám problém, Georgi“ usmála se MarryAnne. „Tak domluveno, Marry., večer na to vlítnem!“ zněla nadšená Georgova odpověď. Poté se otočil a popadl MarryAnne za ruku „A teď, tě zvu někam na pořádnej gáblík, mám hlad jako vlk!“ K plánu se vrátili až v podvečer, ale dlouho se jim nedařilo vymyslet nic rozumného. Nakonec dospěli k závěru, že jedinou možností je předstírat Georgův odjezd.

A tak druhý den odvezla MaryAnne Georgie na nádraží, tak, aby její auto bylo na očích co nejvíce lidem. Na nádraží se zcela normálně rozloučili a MaryAnne poté odjela do práce, opět tak, aby jí po cestě vidělo co nejvíce lidí. George mezitím nepozorovaně opustil nádraží a úzkou stezkou, kterou znala pouze MaryAnne, došel lesem nikým nespatřen až k odbočce do průsmyku. První část cesty mu uběhla až překvapivě rychle, ale čím víc se blížil k hlavní části výstupu, tím víc otázek se mu honilo hlavou. „Odpoví chata na otázky?“ „Není tato cesta zbytečná?“ Na další mudrování už však neměl čas, protože se náhle prudce změnilo počasí. Nebe se ošklivě zatáhlo a spustil se hustý déšť, což nebylo v těchto končinách nic neobvyklého. George si naštvaně přetáhl přes hlavu kapuci, moc to sice nepomohlo, ale alespoň trochu lépe viděl na cestu. Nejvíc zabrat mu dala poslední část výstupu, do prudkého kamenitého srázu. Když se konečně vydrápal na hranici průsmyku, přepadl ho pocit, že zde není sám. Netušil, proč, prostě to věděl. A pak se země poprvé zachvěla, a pak se to opakovalo ještě třikrát nebo čtyřikrát. George leknutím zavrávoral, pak to zacukalo ještě jednou, tentokrát tak silně, až George upadl. Rychle se snažil dostat znovu na nohy, když za sebou uslyšel naprosto odporný chrapot. Ačkoliv se proti své vůli rozklepal strachy, začal se pomaličku zvedat a otáčet. To co spatřil před sebou, předčilo i jeho neděsivější představy. Tvor před ním nebyl ani člověk ani zvíře, tím si byl jist. Bylo to jen obrovské černočerné vyzáblé cosi s dlouhýma pařátovitýma rukama a nohama. Napůl to před ním stálo, napůl se to vznášelo v proudech deště. A chropělo to, naprosto odporným způsobem, načež to natáhlo svoje pařáty směrem ke Georgovi. Ten se v té samé chvíli probral se strnulosti a vrazil jako zběsilý z Průsmyku pryč a bylo mu jasné, že tahle záhada zůstane navždy nevyřešena.

Do osady doběhl celý promočený, poškrábaný a potlučený. Přesto v něm bylo ještě dost sil na to, aby došel do muzea pro MaryAnne. „Honem, Mary, musíme rychle pryč! Pryč tady z toho místa! Je prokletý, celej tenhle zapadákov je prokletej a nejvíc Průsmyk! Netuším co tam je, nebo co se tam stalo a už to ani vědět nechci“ Jediný co teď chci, je navždycky vypadnout z týhle díry!“ křičel jako smyslu zbavený. Překvapená MaryAnne se nezmohla na sebemenší pokus o odpor a nechala se vyvést z muzea. „Teď musíme vyzvednout kluky, sbalit to nejnutnější a zmizet. MaryAnne jen pokývala hlavou a nastartovala.

Sbalení byli během hodiny, i když kluci byli z nečekaného přesun u z počátku dost vyjukaní, nakonec vzali celý ten zmatek jako hru a začali spolupracovat. Pak už byla cesta z Bearcave volná. Teprve když se dostali na místní dálnici, odvážila se MaryAnne promluvit. „Tak už jsme dost daleko, takže mi můžeš konečně říct, co tě tam nahoře tam vyděsilo?“ zeptala se opatrně. George však vůbec nereagoval, zeptala se tedy ještě jednou a důrazněji. „Ptám, co jsi tam nahoře viděl, a nedělej, že neslyšíš!“

George se zhluboka nadechl „Když to chceš mermomocí vědět, tak tam nahoře jsem nejspíš viděl ĎÁBLA!“…