"Ranařka"

Tento příběh se odehrál před mnoha lety – tehdy jsme se s manželem čerstvě nastěhovali do útulného domečku v coloradském Boulderu. Jako téměř čerství novomanželé jsme si nežili špatně – manžel Joseph Fitzpatrick získal slušné místo chirurga v Denverské Všeobecné na ortopedii a já Catherine E. Fitzpatrick se stala zodpovědnou vedoucí dětského oddělení luxusní knihovny přímo v Boulderu a žili jsme si poklidným životem prozatím bez dětí jen se štěnětem boxera jménem Kenzo. Jediné co mi po čase začalo dělat starosti, byly pozdní návraty mého muže, který se často vracel až k ránu, protože zaskakovat za nemocného kolegu na pohotovosti. A vzhledem k tomu, že Joseph byl natolik důvěryhodná osoba a já zamilovaná až po uši podezření z nezřízeného flámování nebo dokonce nevěry nepřipadalo v úvahu – hlavní problémy spočíval v jeho neustálém zapomínání klíčů a bezpečnostního kódu takže se nám pravidelně spouštěl alarm a vyřvával na celou čtvrť třeba ve dvě ráno, plané výjezdy jsem už ani nepočítala, ale bez „bezpečáka“ jsem se doma bála už, protože kolem obcházely zprávy o jakémsi prapodivném individuu v bílém plášti, který již spáchal několik ošklivých vloupání a přepadení. Můj muž na moje nářky vždycky reagoval větou „Jestli se bojíš, kup si pistoli a já tě s ní naučím zacházet“a já mu na to tvrdohlavě odpovídala vždy to samé „Ani náhodou, nic co střílí, mi nesmí přes práh“. Pak se nějakou dobu nedělo nic – zprávy o tajemném lupiči v bílém ustaly a i manželovi se zdárně dařilo pamatovat na klíče i kód takže jsem vše pustila z hlavy a začali jsme uvažovat o prvním dítěti, což mě totálně pohltilo do té doby, než přišel onen večer. Opět jsem byla sama doma, Kenzo chrápal ve svém košíku a všude panovalo až podezřelé ticho takže jsem brzo usnula i já – probudil mě až šílený řev alarmu a do okna přede mnou se sápala podivná osoba v bílém plášti! V první chvíli jsem byla úplně paralyzovaná, neschopná jakékoliv reakce, ale po pár vteřinách se mi přece jen podařilo nějak vstát a doplazit se do předsíně, kde jsem nějakým zázrakem z držáku na deštníky vyšťárala dřevěnou baseballovou pálku a pak sem jako šílená vběhla zpět do obývacího pokoje a mydlila tu oplášťovanou příšerou hlava – nehlava. Moje běsnění zarazil až úpěnlivý výkřik „Proboha Kate, přestaň to sem já!“ Až v tu chvíli jsem si celá zděšená uvědomila, že domnělý zlosyn není nikdo jiný než můj muž, který si opět po nějaké době zapomněl klíče a ve strachu z dalšího planého poplachu raději vlezl do domu otevřeným oknem v domnění, že když je otevřené okno, nebude zapnutý alarm – k jeho smůle jsem ten zatracený „bezpečák“ bohužel zapnula a nechala otevřené okno. Ale nakonec se vše v dobré obrátilo – Joseph přežil můj útok se slabým otřesem mozku, spoustou modřin a dodnes kvituje mé rozhodnutí nekupovat zbraň slovy „Ještě, že sem ti tu bouchačku tehdy nekoupil, protože bys mi ustřelila palici, takle jsem do ní tou palicí jen dostal“ a následně propadá až hysterickém záchvatu smíchu. Ale co, stalo se to už dávno a tak historku dáváme k dobru při rodinných setkáních nebo pro naše děti – dvojčata Adama a Alexandru, kteří se tím také náramně baví a často mě hrdě přestavují svým kamarádům jako máti – ranařku.