„SCHODIŠTĚ“

Marie stála v pokladně a tupě zírala z okna, ale nádvoří zámku Bělov ji vůbec nezajímalo. V hlavě se jí hodil jiný obraz. Obraz mohutného muže uprostřed velké zámecké jídelny. Stál tam úplně klidně, bledý v obličeji, oči prázdné a v náručí držel ženu, která evidentně již nebyla mezi živými. A jak se to celé zjevilo tak náhle to opět zmizelo. Marie si doteď není jistá, zda to bylo skutečné nebo jen nějaký drsný vtípek.

„Maruško, je vám dobře?“ vyrušil ji ze zamyšlení hlas pokladní. Paní Boženka Miklíčková byla postarší dáma ze starých časů, proto si nikdy nezvykla oslovovat Marii její přezdívkou Máry. Takto ji oslovovaly pouze její kolegyně Zuzana a Klára a občas také ředitel a hlavní kastelán zámku pan René Marek. A znovu ten hlas „No tak, Maruško, copak se to s vámi dneska děje?“ zakňourala nervózně paní Boženka. „Promiňte, paní Miklíčková, nějak sem se zasnila.“ Konečně odpověděla Marie. „Děje se něco důležitého?“ zeptala se opatrně. „No to bych řekla, máte tady výpravu, už na vás čekaj víc jak půl hodiny.“ Řekla lehce nabručeně paní Miklíčková. „Tak to sem moc omlouvám, jsem dneska nějaká nevyspalá:“ spěšně se omluvila Marie a ihned se nervózních turistů ujala, i když se jí dneska tam nahoru zatraceně nechtělo.

Prohlídka se z počátku nekonečně vlekla, ale naštěstí bylo hodně dotazů a tak se to Marii podařilo nějak přežít. Celou dobu se však chvěla po celém těle a neustále nahlížela do všech koutů. Nikde nic, jen obvyklá expozice., staré známé stokrát viděné věci a stará známá místa. Přesto měla po skončení pocit, jakoby ji z hrudy odvalili obrovský balvan. Zhluboka se nadechla a hned zase vydechla „Tak je to za mnou“ řekla se pro sebe a začala zamykat expozici, tak jak byla po každé prohlídce zvyklá, když tu najednou měla pocit, jakoby za ní někdo stál. Zavolala tedy: „No tak, Zuzko, Kláro, koukejte vylézt, nejste ani trošku vtipný a hlavně už nám dávno není patnáct.“ Víc nestačila dopovědět, protože TO tu bylo zase! Uprostřed velké jídelny opět stále ten muž s mrtvou ženou v náručí. Marie zděšeně vykřikla „A dost!“ zabouchla dveře, spěšně je zamkla a jako splašená utíkala pryč. Cestou si všimla, že zapomněla zamknout dveře od pánského salonku. Opatrně vešla dovnitř, rychle vše přehlédla. Vše tu bylo jako jindy, jen na zemi kousek od velkého sofa se válel nějaký papír. Marie se pro něj sehnula a v tu samou chvíli se pod ní propadla zem. Jasně cítila, jak se její nohy zhouply do černé prázdnoty. Hlasitě vykřikla „Pomoc“ a pokoušela se vydrápat ven. Otvor v podlaze byl hodně úzký, takže jí to dalo hodně zabrat, nakonec se přece jen vysoukala ven. Chvilku popadala dech, poté se zvedla a vyběhla ze salónku ven jako šílená.

Zastavila se až venku na nádvoří. „Co blbneš Máry?“ ozval se vedle ní jasný hlas. Stála tam Zuzana a starostlivě si Marii prohlížela. „Nic, jen mi dneska není nějak dobře, mohla bys prosím vzít moje dnešní prohlídky? Musím si jít lehnout, asi mám horečku.“ Vykoktala ze sebe zničená Marie a rozběhla se z nádvoří pryč. Zuzana ji však rychle doběhla a chytila ji za rameno.

„Tak tohle ti nezbaštím, Marunko!“ zavrčela na Marii „Žádná chřipka za tím není, já vím, že si HO už taky viděla!“ pokračovala dál přísně. „Jako to víš? Tys toho chlapa taky viděla?“ škubla s sebou překvapením Marie. „Ano, toho už tady viděl každý. Prý je to duch jednoho z pánů tohohle zámku. Prej zamordoval svoji ženu a tak tu teď za trest musí bloudit s její mrtvolou v náručí.“ Vysvětlovala Zuzana. „Aha, to jsem nevěděla.“ Uklidnila se konečně Marie. „A je nějak nebezpečněj?“ zeptala se opatrně. „Ale co tě nemá, holka, je to jen neškodný zjevení. Nic nedělá, jenom se objevuje a zase mizí. Je to prostě duch našeho zámku, nic víc.“ Odpověděla chlácholivě Zuzana. Marie byla zase o něco klidnější a užuž se chystala říci Zuzaně i o události v pánském salónku, ale poslední chvíli si to rozmyslela. Tuhle věc si vyřeší sama. Zuzaně tedy jen poděkovala a odběhla do svého pokoje dát se trochu dohromady, aby mohla dokončit prohlídky a hlavně bylo nutné nějak zabezpečit salónek, aby do té šílené díry nespadl nějaký návštěvník.

Když se trochu opláchla a převlékla, proklouzla do zámku zadním vchodem. Vyběhla do patra a zamířila do salónku. Byl stále otevřený, jako když z něj utekla, letmo se podívala na hodinky. Bylo poledne, což znamenalo minimálně hodinu do příchodu další skupiny. Marie váhavě vešla do salónku. Díra v podlaze tu stále byla. Zela tam jako nějaká odporná rozšklebená černá tlama. Marie opatrně nahlédla dolů a ke svému překvapení tam zahlédla cosi, co vypadalo jako schodiště! Prudké dřevěné točité schodiště! „Asi mám zase halucinace.“ Pomyslela si, zakryla díru dřevěnou deskou, kterou sem za tím účelem přinesla a na ní postavila ceduli „Prosíme nevstupovat, výměna parket“ Poté salónek opustila, ale bylo ji jasné, že ta díra není obyčejná díra v podlaze. Něco tam dole je, proč by tam jinak někdo stavěl schodiště.

Do salónku se znovu vrátila v pondělí velmi brzy ráno, odhodlaná ke všemu. Nejprve odstranila ceduli a desku, pak opatrně vytahala polámané parkety, kde to šlo, rozsvítila baterku a spustila se dolů na první schod. Schodiště bylo velice úzké a prudké. Musela se dost přikrčit, aby se mohla pohnout dál. Všude byl prach a moře hustých pavučin. Přesto se nějak došoupala až na úplný konec schodiště, které uzavírala masivní mříž. Marie se trochu narovnala a zkusila mříž otevřít, ale ta byla i přes nánosy letitého prachu a pavučin nedobytná a ani nevrzla. Marie si jen vzdychla a začala se drápat zpět, předtím ještě krátce nahlédla do prostoru za mříží. Byla tam nějaká krátká chodba a na jejím konci nejspíš další dveře. Víc nebylo v té změti špíny, prachu a pavučin vidět a tak se Marie raději vydrápala zpět do salónku, zakryla otvor, zamkla dveře a vydala se za svými kolegyněmi. Bylo jí totiž jasné, že bude muset s pravdou ven.

Našla je v zámecké kavárně, kde často trávívaly volné pondělky. „Dobré ránko, zdravím, dámy a mám pro vás důležitou novinu.“ Začala zpříma. „Zase nějakýho ducha?“ culila se Klára. „Ducha ne, ale nejspíš něco, co s ním souvisí. Včera jsem se v salónu propadla a našla tam dole schodiště, ale dole je mříž takže jsem se dál nedostala“ vysvětlovala Marie překotně. „Aha, ale já ten salónek zamykala a nikde žádná díra nebyla?“ divila se Zuzana. „A ani já nic neviděla, a to jsem tam měla tři výpravy.“ Přidala se Klára

„Ta díra je hodně vpravo, a pokud byly dveře pořád otevřené, nebylo ji přes ně vidět. A do salónku se stejně s výpravama nechodí, jen se podívaj přes provazy a zase jdou. Spíš je mi divný, že ty dveře byly otevřený, když sem tam zase přišla.“ Podivovala se Marie. „Já, tedy určitě zamkla.“ Dušovala se Zuzana. „Ale já asi úplně zapomněla, bylo tam moc lidí a ještě sem vzala dvě výpravy na malej okruh za tebe, Máry.“ Přiznala se Klára. „No dobře, ale na hádky teď není čas. Musíme se dostat tam dolu a zjistit o co jde. „A jak to jako míníš realizovat, když je tam ta mříž?“ řekla nechápavě Zuzana. „Na to bude stačit páčidlo a trocha síly.“ Odpověděla Marie. „Hlavně se to musí stihnout dřív, než se vrátí Marek.“ Zabručela Klára. Rozhodly se tedy jednat co nejdřív.

Cosi jako páčidlo našly bez problémů, horší to bylo s mříží samotnou. Odolávala dlouho, ale nakonec se s rachotem poroučela k zemi. Společnými silami ji opřely o zeď a pomalu se sunuly uzoučkou chodičkou dál vpřed. Na konci byly skutečně další dveře, dřevěné a silně prohnilé, tudíž nebyl problém je prolomit. Za nimi se nacházela středně velká místnost bez oken, v zadní části se nacházel krb, ve kterém se jakoby se nikdy netopilo. Vzduch tu byl těžký a páchl staletou hnilobou a zatuchlinou. „Fuj, no to je hnus.“ Krčila nos Klára. „Že, by to byla hladomorna, kde zámecký pán Mathias Stoffell von Belov mučil a zamordoval svoji mladičkou ženu Ester?“ řekla z legrace Zuzana. „O kom to zase mluvíš?“ zacukala s sebou Marie. „No přece o tom zjevení tedy ze zámku. On se jmenoval Mathias Stoffell von Belov a ona Esther Johanna von Ehrenreich. Jejich portréty se teď nejspíš válej někde na půdě. Nebylo je kam dát, protože jsou příšerně temný:“ pokoušela se o vysvětlení Zuzana. „A to mi říkáš jen tak?“ vyjekla Marie. „Vždyť to může být řešení!“ vykřikla ještě a hrnula se zpět je schodišti. „Kam zase letíš, Máry?“ divila se Klára. „Na půdu, dámy, protože tam může být odpověď!“ zněla Mariina vzdálená odpověď.

Portréty na půdě opravdu byly, pečlivě uložené v depozitních bednách a ještě jedna zvláštní bedna se spoustou materiálů, které se v zámeckých expozicích nevyužily. A byla tu jedna stará kronika, ve které se objevila obě jména zámeckého panstva. Byl tu také stařičký plán zámku.“Tak tady něco nesedí.“ Poklepala na něj Zuzana. „Já tam tedy nic divnýho nevidím:“ řekla Klára. „Zuzana má pravdu.“ Ozvala se rázně Marie. „Chybí tam totiž pánský salónek. Místo něj je tam něco jako ložnice zámeckého pána.“ vysvětlovala. „No, to je sice všechno moc zajímavý, ale já pořád nechápu, o čem to jako má být?“ ptala se dál nechápavě Klára. „Já vím, je to složité, ale mohlo by to vysvětlit ta záhadná zjevení tady na zámku a taky to, že Mathias Stoffell von Belov vůbec nebyl vrah a jeho žena zemřela jinak.“ Naznačila řešení Marie. „Pro tohle, ale nemáme jediný důkaz.“ Podotkla Zuzana. „ Ale našla se přece ta tajná komnata.“ Oponovala Marie. „To vůbec nic neznamená. Mohla to být kobka, kde jí mučil a pak zabil.“ Odpověděla zatvrzela Zuzana. „Pak musíme hledat dál, tady v těch materiálech“ zněla Mariina odpověď.

Hledaly dlouho a počáteční nadšení se začalo pozvolna vytrácet. Jako první to vzdala Klára. „Dámy, já končím. Dneska je máme volnej den a tak rači půjdu někam bavit.“ Zabručela a vztekle hodila na zem nějaký špinavý zmuchlaný papír. „Ale no ta, Kláro, neblbni a zůstaň ještě chvilku.“ Přemlouvala ji Marie. „ Už ani minutu, mám toho vážně dost!“ vztekle odpověděla Klára a měla se k odchodu. „Tak si jdi, my to dorazíme samy.“ Volala na nic Zuzana. „Jo, klidně můžeš jít, ale napřed by si mohla zvednout to, co si hodila na zem.“ Ozvala se Marie. Klára se tedy nepříliš ochotně sehnula a sebrala papír ze země. „Tady to máte a mějte se!“ zašklebila se ještě Klára a odešla. Marie si tu zmuchlaninu chvíli prohlížela, pak zvala papír do ruky a začala ho rovnat. „To vypadá, jako další stránka z té kroniky:“ mumlala si pro sebe. Když papír dorovnala, dlouze na něj zírala, až ničehož nic vykřikla „Mám to!“ Zuzana leknutím málem spadla ze židle. „Co to zase vyvádíš, Máry!“ zaječela. „Promiň, Zuzko, ale tady na tom papíře je odpověď na všechno:“ odpověděla opatrně Marie. „Je to opravu stránka z té kroniky a zmiňuje paní Esther. Píše se tu, že lidi v podzámčí ji považovali za upíra, protože prakticky nikdy neopouštěla zámek a pokud jí někdo spatřil venku, bylo to vždycky v noci. A ta místnost dole neměla okna.“ Pokoušela se vysvětlení. „To je sice zajímavé, ale já tomu pořád nějak nerozumím.“ Řekla Zuzana. „Tak já se to pokusím zjednodušit.“ Odpověděla Marie. „Tenhle papír ukazuje na možnost, že paní Esther žila tak podivně proto, že nesměla na slunce. Určitě si slyšela o alergii na sluneční světlo. Odborně se tomu říká polymorfní světelná dermatóza.“ Snažila se o vysvětlení Marie. „To už je srozumitelnější, přesto pořád nechápu, co ti dává tu jistotu.“ Váhavě řekla Zuzana. „To by mohl vysvětlit popis paní Esther. Podle kroniky chodila neustále zcela zahalená i v těch nejparnějších dnech a její tvář je tu popsaná jako popálená:“ hledala vysvětlení Marie. „No konečně něco, co dává smysl. Ale co s tím míníš dělat dál?“ pokývala hlavou Zuzana. „Mohla by se tam dole udělat nová část expozice jako pocta těm dvěma.“ Odpověděla opatrně Marie. „To je sice hezký, ale pořád si nevysvětlila, jak ta Esther vlastně zemřela“ bručela Zuzana. „No vidíš, na to bych málem zapomněla. Je tu možná jedna krátká zmínka o tom, že jednoho letního dne kdosi spatřil zámeckou paní v zahradě nezahalenou. Takže jí nejspíš zabila ta její šílená choroba, nikoliv její manžel.“ Dokončila své vyprávění Marie.

Novou expozici jim kastelán Marek nakonec povolil a od té doby jakoby se na Bělově cosi změnilo a prosvětlilo. Zuzana, Klára i Marie tu turisty prováděly, dál jen k obvyklému výkladu připojily příběh jednoho zapomenutého zámeckého pána a jeho paní. Jen žádný duch se tu už nikdy neobjevil, snad možná jednou navečer, když Marie zamykala expozici, a náhodou vykoukla z okna, zahlédla v zámecké zahradě drobou ženskou postavu mizející kamsi v dál.