„Smrtonoš“

Jmenoval se Jessie Nash a toho dne vyrazil jako obvykle do rachoty, do nevábně zavánějící továrny na výrobu plastů, ale místo typického odéru umělých hmot ho teď přes nos praštil puch zatuchliny a podivného vlhka. Všude kolem byla neprostupná tma, a ať se snažil sebevíc, nebyl schopen se jakýkoliv způsobem zorientovat. A už vůbec netušil, jak a proč se sem do té temnoty dostal. Poslední věc, která se mu vybavila, byl semafor na hlavní silnici, a dál zůstávalo už jen ticho a tma. Děsivá černočerná temnota a kolem prázdno. Pokusil se postavit, ale hlava se mu točila jako po celonoční zběsilé pijatice. Chvíli ten jen tak seděl a tápal rukama v neznámém prostoru, pak několikrát zvolal „Kde to sem?“ a „Jak sem se sem dostal?“, ale bylo to zcela marné a zbytečné. Pokusil se tedy znovu vstát, a tentokrát se mu to již podařilo. Pomalu tedy udělal pár kroků s rukama nataženýma před sebou. Asi po deseti krocích ho zastavila zeď, vlhká kamenná zeď. Opatrně jí ohmatal a rozhodl se ji sledovat. Postupoval velmi pozvolna, ruce stále přitisknuté na zdi, nikde však nenarazil na žádné dveře, okno ani jinou sebemenší nerovnost. Pokoušel se proto dosáhnout co nejvýš a pak naopak zase co nejníže, ale všude narážel jen na tvrdé a vlhké kameny. Po nějaké době se mu znovu začala točit hlava a tak se raději usadil v jednom rohu neznámé místnosti a pokoušel se usnout, když v tom mu hlavou bleskla jedna myšlenka. „Jak to, že nemám hlad ani žízeň a ani sem se ještě nepotřeboval vyprázdnit:“ řekl sám sobě nahlas a začal se celý nervózně ohmatávat a přitom si uvědomil, že vlastně nic necítí! Vůbec nevěděl, zda se dotýká svých nohou, rukou nebo hlavy. „Kurva, co to má být!“ zařval vztekle. „Tak řekne mi už konečně někdo, o co tu ksakru jde?“ řval dál, ale v místnosti bylo stále jen ticho a tma, a pak se Jessimu konečně podařilo usnout. Probudilo ho až prudké cloumání a neznámý hrubý hlas, který klidně říkal „Račte vstávat, pane Nashi. Je čas vydat se dál.“ Jessie rozmrzele otevřel oči a spatřil před sebou podivnou bytost, která snad mohla být muž. „Ani se nehnu. Rozumíte!“ zařval Jessie a v okamžiku stál na nohou. „Prosím vás o klid, pane Nashi.“ Řekla ta postava. „Není důvod se rozčilovat, beztak svůj stav již nezměníte.“ Dodal ještě ten podivný panák. „Jaký stav? To mi musíte vysvětlit“ křičel dál Jessie. „Je to prosté, pane Nashi, jedná o stav smrti a já se jmenuji Jethro Jacobs, sem váš Smrtoš a byl jsem vám přidělen jako průvodce na vaší poslední pouti.“ Pravil ten panák s ledovým klidem. „Anebo vy si na nic nevzpomínáte?“ dodal ještě a Jessimu se náraz všechno promítlo před očima. Zcela jasně viděl sám sebe, jak řítí do továrny, protože opět zaspal a představa vyhazovu ho tehdy děsila víc jak smrt. Bohužel si nevšil, že do křižovatky na hlavní právě vjíždí obrovský kamion naložený dřevem a vrazil přímo do mohutného návěsu. Naložené klády ho zavalili a rozdrtily mu hlavu – tu samou hlavu, která se mu tolik točila. „Takže já jsem teď jen duše bez těla“ vypravil ze sebe, ani nevěděl jak. „Ano, přesně tak tomu nyní je a já vás mám za úkol doprovodit až na úplný konec.“ Pokýval hlavou panák a měl se k odchodu, a Jessie ho poklidně následoval. Poté se před nimi rozevřela zeď, a oba pohltilo jasné světlo.