MOJE POVÍDKY...aneb už nechci psát do šuplíku

"Space XI"

Publikováno 05.03.2017 v 23:07 v kategorii POVÍDKY, přečteno: 54x

...sci-fi


Vesmírné plavidlo Space 11 se klouzavě řítilo vesmírnou nekonečností a pozvolna se blížilo ke svému cíli maličké planetce Proxima-Z. Zde měla posádka splnit svoji školní misi, všichni členové byli totiž studenty prestižní vojenské Academie. Místa jen pro vyvolené, které se nacházelo kdesi na Zemi, na zcela neznámem extrémně střeženém místě. Adepty pro náročné studium a výcvik vybírali tajní agenti a specializované počítačové jednoty. Stejné stroje sestavovaly i posádky pro závěrečné lety. Nebyla to vždy ideální volba, ale pravidla Academia byla v tomto ohledu neúprosná. A tak se kapitánem letu Space 11 stal Miles Harmon, který byl zároveň hlavním velitelem a prvním pilotem. Druhým pilotem a bezpečnostním technikem byl zvolen Jason Parker. Techniku a bezpilotní sondu měl na starosti George Bagley. Laboratoř a ošetřovnu měly nestarosti Stacy Porterová a Morgan Adamsová. A pak tu byla ještě jedna osoba – zástupce velitele, jehož volba se nezdála být zrovna ideální. Tou osobou byla Terry Boonová, studentka, která neměla být na Academii vůbec přijata. A nad vším tím bděl hlavní palubní počítač zvaný MANORO. A právě nato řídící jednotka zrovna provedla běžnou denní kontrolu stavu posádky, načež kovový hlas robotického modulátoru ohlásil „Člen posádky č. 6 v nečinnosti“. V zápětí vyběhl z kokpitu kapitán Harmon. „No jo, zase Boonová, zase někde chrápe a ostatní makaj!“ zakřičel. A to už se do úzké spojovací chodbičky nahrnul i zbytek posádky. „To už zase chrápe?“ ozval se stejně nevrle i George. „No tak ji někdo zbuďte a forfrem!, protože za tři hodiny jsme na místě! Bručel dál kapitán. „A zase je to na mě!“ ozvala se vztekle Stacy. „Neboj, dneska tam jdu já!“ zarazil ji Jason a ihned zamířil ke vchodu do miniaturní „ložnice“. Terry vzbudil rázně a z její spací komory ji vyhnal tak rychle, že se ani nepokoušela vymlouvat se jako obvykle-„Koukej s sebou mrsknout, Boonová, do výsadku zbývají už jen tři hodiny!“ zavelel a rázně odkráčel.


Poté se posádka konečně sešla celá a kapitán zopakoval úkoly přidělené jednotlivým členům pro výsadek. Ten spočíval v odebrání několika základních vzorků, pak měl následovat jejich transportu na palubu Space 11, uložení v laboratoři a transport na Zemi. Každý se tedy věnoval tomu svému, šlo přece o hlavní absolventskou zkoušku, jejíž výsledek rozhodoval o budoucnosti studentů tajemné Academie. A tak dál probíhaly rutinní přípravy na výsadek. Nedělo se nic převratného, všude vládla až dusivá nuda. A ani výsadek samotný nepřinesl nic nečekaného. Určité rozčarování zavládlo až po návratu sondy. „To není možný, celou dobu se mi tem krám jasně hlásil a všechno bylo v pořádku!“ běsnil George. Sonda se totiž vrátila viditelně poškozená, jakoby prošla ohněm. „Na tom hnusnym šutru, ale nic horkýho není!“ zuřil dál George. „A přece ten krám vypadá, jakoby ho vytáhli z pece!“ křičel. „Ano, povrchové poškození vidíme všichni, ale stále je tu možnost, že sběrné jádro zůstalo nepoškozeno. Takže já jsem pro otevření sondy a jeho vyjmutí. Primárně jde o odebrané vzorky.“ Pokoušela se situaci uklidnit Stacy. „To by snad šlo.“ Zabručel George


Sondu rozebrali společně s Jasonem, nebylo to sice tak lehké, jak si představovali, ale sběrné jádro bylo skutečně nepoškozené. „Alespoň něco:“ oddechl si George. Poté převzaly jádro Stacy a Morgan. Opatrně jej přenesly do laboratoře a vložily do velkého průhledného boxu pro finální odběr vzorků. Po rozpečetění jádra se všechny vzorky jevily čisté a nepoškozené. „Takže celá ta panika byla zbytečná, že.“ poznamenala Morgan. „Taky se mi zdá.“ Souhlasila Stacy. Další postup spočíval v postupném přesunu vzorků do kryokomory, kde měly přečkat cestu zpět. Stacy i Morgan pracovaly precizně, přesto jim v boxu zůstal jeden vzorek. Měl vejcovitý tvar a nešlo ho nikam zařadit. „A co s touhle příšerou?“ ukázala na něj prstem Morgan. „Ten se už nikam nevejde, kryokomora je plná.“ Odpověděla nervózně Stacy. „Prozatím bych ho nechala v boxu a zítra ho šoupneme do náhradního obalu.“ Dodala ještě.


V zápětí vyhlásil kapitán odpočinek pro celou posádku. Všichni kromě Jasona, který vystřídal kapitána, se zaslouženě odebraly do spacích komor. Spánku si však nikdo příliš neužil. Za necelou hodinu je vzbudil poplach a Manorův kovový hlas „Neoprávněná aktivita v laboratoři, Neoprávněná aktivita v laboratoři, Neoprávněná aktivita v laboratoři!!!“ a tak pořád dokola. První vběhla do laboratoře Stacy a nestačila zírat. Celý odebírací box byl zničen a onen poslední vzorek byl pryč. A do toho všeho ještě vstoupil Jason s hlášením. „Kokpit hlásí problém.“ Kapitán Miles použil intercom „O tom už víme, Manoro řval jako blázen, jestli sis nevšim.“ Řekl naštvaně. „Ale tady nejde o laboratoř, tady jde o posádku. Mám tu už asi třetí hlášku a pokaždý to ukazuje, že na palubě je sedm osob!“ vykoktal ze sebe Jason. „Co to plácáš? Jakejch sedm osob?“ vyjekl Miles. „Prostě mi to tady hlásí sedm lidí a to od tý doby co se otevřela ta sonda.“ Zněla překvapivá odpověď. Kapitán tomu odmítal uvěřit a okamžitě si běžel tu nepříjemnou novinu ověřit. Morgan a Stacy mezitím odklidily nejhorší spoušť a laboratoř zajistily.

Kapitán mezitím dorazil do kokpitu a s hrůzou zjistil, že hlášení o počtu členů posádky je skutečné a opakuje se od doby, kdy bylo ze sondy vyjmuto sběrné jádro. „Nerad vám to oznamuji, ale pravděpodobně máme na palubě nějakého vetřelce. Zpráva základní řídící jednotky není chybová hláška!“ zahlásil poněkud nejistým hlasem posádce. „A třeba to chyba je a Manoro povařuje sondu za sedmého člena posádky:“ mudroval Jason. „Blbost, sonda je jen stroj. Neživá hmota. Na to není Manoro naprogramován.“ Oponoval mu George. „Pak nezbývá, než prohledat celou loď. Třeba tu máme černého pasažéra už ze Země. Takže, vzbuďte Boonovou a jde se na to!“ Zavelel Miles. Loď prohledávali všichni kromě Terry Boonové, ta se drze vrátila do své spací komory. „A zase se ulejvá!“ vrčel George. „Tak ji nech, na hádky teď není čas.“ Uklidňoval ho Jason. A času opravdu nebylo nazbyt. Všichni zbývající členové posádky se tedy dali naplno do prohlídky, ale nikde nebylo nic neobvyklého, natož černý pasažér. Dokud Stacy neotevřela jedno menší skladiště. Něco se tam v zadu podivně vinulo a překrucovalo. A pak se ozvalo tlumené zachrčení a Stacy cosi prudce udeřilo do tváře!


Když znovu otevřela oči, zjistila, že leží na ošetřovně a nad ní se úzkostlivě sklání Morgan. „No konečně, už jsem přestávala doufat.“ Zabručela.“Co se stalo?“ řekla Stacy ztěžka. „To bych se spíš měla ptát já.“ Zavrtěla hlavou Morgan. „Našli tě ve skladišti v bezvědomí a pořádým šrámem na obličeji.“ Vysvětlovala „Já nevím, moc si to nepamatuju, ale určitě tam něco bylo. Tak nějak se to tam vznášelo, pak to zachrčelo a víc si už nepamatuju.“ Opověděla tiše Stacy. Morgan na chvilku zaváhala, ale pak ji svitlo. „A co když to byl ten černej pasažér?“ řekla. „To by mohlo být ono.“ Šeptla Stacy. „V tom případě se to musí okamžitě hlásit Milesovi.“ Pravila rázně Morgan.


Miles nebyl zprávou o události ze skladiště vůbec nadšen a okamžitě svolal celou posádku k poradě. „A vzbuďte i Boonovou, už se tu válela dost dlouho!“ rozkázal vztekle. Do spací komory šli Jason a George, ale Terry ve své komoře nebyla! A všude byly patrné stopy násilného vniknutí. „Tak to je konec.“ Řekl bezradně George. „Hlavně žádnou paniku, to je to poslední, co teď potřebujeme.“ Zarazil ho Jason. Poté běželi zpět do kokpitu. „Terry v ložnici není!“ Volali oba, již od vstupu. Miles zaúpěl „A nemůže být třeba na hajzlíku?“ zeptal se opatrně. „Tam jsme nebyli, ale možný to je.“ Koktal George a okamžitě se tam s Jasonem rozběhli. Dveře vesmírného wc skutečně hlásily obsazený stav. Jason opatrně zaklepal na dveře.“Haló, Terry jsi tam?“ zavolal. Žádná odpověď však nepřišla. „Já bych to otevřel, na zdvořilůstky není čas.“ Řekl George a použil svoji vstupní kartu. Sotva se dveře otevřely, dopadlo na zem něco velkého a těžkého. Bylo to zohavené tělo Terry Boonové !!! Jason i George nevydali ani hlásku jen na tu spoušť nevěřícně zírali.


Než se vše doneslo ke zbytku posádky, uběhla dobrá půlhodina. „Tady přestává veškerá legrace, vážení.“ Pravil rozechvělým hlasem Miles. „To víme všichni.“ Bručel George. „Hlavní je to nějak řešit, ne tu takle dřepět a kecat.“ Bručel dál. „A jak si to jako představuješ? Zbraně nemáme a náš černý pasažér není zrovna milý chlapík.“ Nevrle mu odpověděl Miles. „ A co Manoro? Ten přece musí mít nějaký bezpečnostní program?“ zeptal se tedy George. „Zabezpečení tam pochopitelně je, ale na tohle nebude připravenej ani náš Manoro.“ Vstoupil do diskuze Jason. „Co tedy budeme dělat? Dřepět a čekat, až nás to roztrhá všechny?“ zařval George. „Mohla by se sestavit past. Třeba v laboratoři. Tam to stejně všechno začalo. A dost možná je tím vším ten vzorek navíc.“ Nečekaně se ozvala Stacy. „Jakej vzorek navíc zase!“ vztekal se George. „Stacy chce říct, že nám v laboratoři odběru vzorků ze sondy zůstal jeden navíc a pak to v sborce bouchlo.“ Pokoušela situaci zachránit Morgan. „Možná by našel způsob jak toho vetřelce zlikvidovat, beztak to bylo v plánu. Jediný problém bude, jak tu věc dostat zpátky do laborky.“ Pokračovala. „Jako návnada by se mohla použít sonda, stejně je zničená.“ Vypálil náhle George. A záchranný plán byl hotov.


Trosky sondy umístili do odběrového boxu, který předtím provizorně opravil Geroge, a Stacy nastavila neúčinnější likvidační program. Poté následovalo nekonečné čekání. Dlouho se nedělo vůbec nic a na palubě vládlo pověstné ticho před bouří. A pak se náhle opět ozvalo to chrčení, které neustále sílilo. Jason odvážně vyhlédl do hlavního koridoru - v ten samý okamžik zesílil chrapot na maximum a lodí otřásly děsivé vibrace. I s posádkou to řádně zacloumalo. Za okamžik se vše uklidnilo, v šichni se pomalu zvedali ze země a Stacy se prudce zarazila „Myslím, že už je v laborce.“ zašeptala. Miles dal tedy pokyn Maronovi. „Zajistit laboratoř, spustit likvidační program.“ Rozkázal. Na chviličku zavládlo hrobové ticho, které rozrazil až známý kovový hlas „Zadané požadavky úspěšně provedeny!“ Posádka propukla v neřízenou radost. A Stacy s Morgan se rozběhly do laboratoře. „Vypadá to, že to vážně vyšlo!“ Volala nadšeně Morgan, načež se box znovu roztrhl a za hlasitého syčení se ven vyhrnula šedočerná smrdutá pára. A tím bylo definitivně po boji.

Zbytek cesty strávila posádka ve spacích komorách a Space IX doklouzala do Academie za pomocí Manora a jeho automatického programu. Poté následovalo zdlouhavé vysvětlování nečekaných událostí. Nejhorší ze všeho bylo předání těla Terry Boonové. Když ho zřízenci vynášeli z lodi, měla Stacy pocit, jakoby znovu slabounce zaslechla dobře známé...


...„KCHRRRRRRRRÁ…“

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?