"TADY JE GIRDWOOD – EvaK“

Ani vlastně nevím, jak bych tohle vyprávění začala – snad tím, že jsem se po dlouhých třinácti letech znovu podívala „za velkou louži“ a to až na Aljašku. A je to tedy pořádný flák země vážení, obrovská nádherná země plná neuvěřitelně milých usměvavých lidí, kteří s ničím příliš nelámou hlavu, jsou ochotni kdykoliv komukoliv s čímkoliv pomoci nebo člověka jen tak podpořit.

A tak jsem se ocitla nejprve v maličkém městečku Girdwood odkud se vyráželo na výlety, což většinou záleželo na počasí, takže v prvních dnech se kvůli šílenému lijáku obrážela návštěvnická centra jako „Portage glacier“, kde z obřího ledovce zbyla jen obří kra, pak přišlo na řadu muzeum v Anchorage, kde mě totálně šokovala a zároveň nadchla výstava „Plastic ocean“ zaměřená na znečištění oceánů plastovým odpadem. Pak se počasí konečně umoudřilo a následovala návštěva záchranného centra místní fauny zahrnující především bizony, losy, pižmoně, se kterými jsme se později setkali na samostatné záchranné farmě, nebo místní druh jelena.

A pak přišel nejkrásnější výlet – na skutečný ledovec s poetickým jménem „Mathanuska glacier“ - neuvěřitelně magické místo, kde máte pocit, že „to“ před vámi je jen namalované dokud sejdete blíž a neucítíte pravý arktický chlad, ale i tento kolos bohužel taje závratnou rychlostí. Z dalších měst jsme prošli Whittier, přístav kde za II. Světové sídlili vojáci a tak vznikl úchvatný tunel s jednokolejkou, který mohou za určitých podmínek projíždět i auta.

Z dalších měst určitě zaujal Palmer a komunitní zahrady, pak Seward a „Mořský svět“, kde pro změnu zachraňují mořské živočichy. A také nesmím zapomenout na zlatokopecká muzea a skanzeny jako „Crow creek“ přímo v Girdwoodu, skanzen v roztomilé osadě Hope a především úchvatné údolí „Hatchers pass“ a „Indipendence mine“, kde si drsný život zlatokopů prohlédnete opravdu detailně. A úplně nejdále jsme za vydatného deště vyrazili do Talkeetny - počasí bylo skutečné ohavné i tak se vše nakonec vydařilo.

A ještě na jednu věc musím bezpodmínečně zmínit – všudypřítomnou stopu po obrovském zemětřesení z roku 1964 o síle 9,2 Richterovy stupnice – dodnes, jsou tu všude k vidění bizarní pahýly stromů nebo terénní zlomy a dokonce tu mají i tzv. „Earthquake park“ jako památník oné tragické události.

Velmi neobvyklé je i složení místního obyvatelstva, protože na Aljašce není problém potkat na jednom místě stařičkého ruského žida a hned vedle maminu s Ekvádoru, pak je tu spousta studentů např. z Bulharska, Polska, Slovenska, nebo další lidé z Chile, Izraele a úplně nejvíc mě překvapilo setkání s Laosany v tradičních oblečcích a tak bych mohla vyprávět dál např. o Rusce Galině s šílenou výslovností, o klukovi s italskými předky, který se bůhvíproč jmenuje Carmen a setkala jsem se i s dámou jménem Vlada a mnohými dalšími místními figurkami.

A ještě krátce zmíním svého sedmnáctiletého bratrance Jimmyho, který ač má prázdniny tvrdě makal jako pomocný číšník v místní restauraci „Double Musky“, která je mimochodem zároveň nejoblíbenější restaurací v celých Spojených státech – také tam měli každý den fronty ještě před otevřením a to se nejedná o žádný luxusní podnik.

Ale pryč od hospod a hurá do víru oslav 4. Července - „Dne nezávislosti“. Účast na místním jarmarku mě jen utvrdila v domněnce, že „Amíci“ se dokážou nadchnout pro každou s prominutím volovinku a velice rádi a s úctou sobě vlastní podporují různé místní umělce a nadšence.

A takto bych mohla psát a vyprávět do nekonečna, ale každá pohádka má svůj konec, stejně tak skončilo i moje „účinkování“ v zemi za mořem – až mi to přišlo nečekaně líto, protože na začátku se mi do té dálavy vůbec nechtělo, ale Aljaška si mě nakonec získala, donutila mě se zamyslet sama nad sebou a stala se mou „Nangijalou“ - zemí z příběhu Astrid Lintgrenové „Bratři Lví srdce“ – zemí pohádek, příběhů, ohníčků a dobrých lidí.