"TAMA"

Tama se narodil za velmi dramatických okolností jako poslední z osmi štěňat, a nedýchal. Majitelé jeho matky Joyce - Susanne a Jacob, dělali pro jeho záchranu možné i nemožné. Nakonec se přece jen nadechl a z plna hrdla vrazil jasný a čistý křik. Radost majitelů byla nepopsatelná! V euforii vybrali tomuto jedinému čokoládovému štěněti jméno Tama, což prý v japonštině znamená šperk. A stejně tak s Tamou i zacházeli, a to nejen kvůli jeho napínavému příchodu na svět. Tama byl prostě a jednoduše výjimečný po všech stránkách, barvou počínaje, přes svérázné chování až po neobvyklé chování k lidem. Jakoby jim dokázal číst myšlenky! Jak rostl, bylo to čím dál tím patrnější, a tak se musel velmi brzo se svým domovem rozloučit. Byl totiž vybrán mezi štěněčí elitu. Ale pozor, rozhodně nešlo o reklamu! Tama byl vybrán do výcviku asistenčních psů. Jeho novým domovem se stal špičkový výcvikový areál „Čtyři tlapky“ jehož majitelkou byla bohorovná tělnatá dáma, kterou nikdo neoslovil jinak než Granny čili Bábinka. A zde se Tama začal pozvolna stávat psem pracovním, společníkem. A Tamu to celé neskutečně bavilo, a znovu vyčníval. Závěrečnou zkoušku zvládl levou zadní, jen nový páníček mu jaksi scházel.

Nakonec se přece jen dostal do nového a definitivního domova. Z počátku jen na krátké návštěvy, protože jeho nový páníček odmítal spolupracovat, ale Tama se nevzdával. „Vždyť je to jen lidské mládě“ opakoval si po psím, protože ten komu byl přidělen, byl sotva desetiletý kluk jménem Duncan. Kluk, který se ze dne na den ocitl na vozíku a ten vozík mu nesebral jen nohy, ale i vůli žít. Kluk sedával u okna a rezignovaně hleděl ven, nikdy nepromluvil ani slovo, nepohnul hlavou, prostě nic, i když o Tamově přítomnosti moc dobře věděl. Ale Tama se odmítl vzdát a pokaždé se k chlapci velmi opatrně přiblížil a něžně se čenichem dotkl jeho hubené paže, jakoby říkal „No tak kluku, prober se přece. Já sem tu pro tebe.“ Ale Duncan nic, jen tam dál seděl jako socha. A situace se stávala neřešitelnou, až jednou nechali ty dva v pokoji samotné. Tama se posadil a znovu si Duncana prohlížel a pomaličku se přibližoval. A ze všech stran se k němu hrnuly jeho myšlenky „Proč právě já? Nic jsem neprovedl a už nikdy si nezahraju baseball ani fotbal. A všichni se mi akorát vysmějou.“ Znělo to tak teskně a zoufale až Tama hlasitě zakňučel a právě v tu chvíli se Duncan poprvé pohnul a obrátil svůj pohled směr k psovi! A poté dokonce promluvil!

„Jsou tam veverky, tam venku, chtěl bych je vidět z blízka.“ Tama vyskočil a položil svoji čokoládovou hlavu chlapci do klína a kluk ho najednou hladil a líbal na čumák jako by se ti dva znali celý život. A tak je spatřili i Duncanovi rodiče a pyšný trenér Joey. A Duncan se po dlouhé době usmál a nadšeně volal „Mami, mami, můžeme jít na veverky!“ Ale nikdo mu neodpověděl, protože oba rodiče přemohl pláč, byly to ale slzy štěstí, že se jim konečně vrátil ztracený syn. Tama byl u vytržení a nadšeně zaštěkal. Znělo to jasně. „Jde se na veverky!“

A tak vzniklo nezlomné pouto mezi klukem, který téměř rezignoval na život a psem, který se sice narodil, ale nedýchal. Bok po boku opustili ti dva dům, Duncan zamžoural do slunce, usmál se na Tamu a ten mu úsměv opětoval – samozřejmě po psím. Od té doby vídali lidé ve tuhle nerozlučnou dvojku po celé čtvrti.

A jednou jeden chlapík prohlásil „Jo jo, není na světě lepší doktor, než pes.“