"Terezínská romance"

Stála tiše u maličkého okna s odpudivě špinavým sklem, havraní vlasy jí splývaly až do pasu, a po tvářích jí zvolna stékaly slzy. V malé podkrovní místnosti bylo šero a vše tu páchlo zatuchlinou, zažranou špínou a ještě něčím mnohem děsivějším. A pak jí někdo něžně položil ruku na rameno. „Nelekej se, prosím, já jsem Rivka a postarám se o tebe jako o všechny ostatní co, sem přišli, hlavně už žádné slzy“ řekl ten milý měkký hlas. Dívka se za ním pomalu otočila a v její tvář zavládl zvláštní klid „Já, jsem Zohar, to znamená světlo“ pravila.

„No vidíš, někoho takového tady zrovna potřebujeme, aby trochu prosvětlil tady tu naši temnotu“ usmála se Rivka a pomalu odváděla Zohar k jediné volné palandě v místnosti. „Tak, tohle bude odteď tvoje místo“ pokynula hlavou, aby se Zohar posadila „Děkuj“ špitla tichounce dlouhovlasá dívka a pomaličku otevřela malý kufřík, svůj jediný majetek. Moc toho neměla, přesto z jakési tajné kapsy vytáhla kus chleba, na který se ihned vrhli dva malí chlapci, kteří se před ní náhle objevili a hned se jím zuřivě cpali. „Nebuď tak překvapená, už dva dny nikdo z nás téměř nejedl“ řekla Rivka na vysvětlenou. Zohar jen pokývala hlavou a dala chlapcům i poslední zbytky. A tak si nová příchozí Zohar Rabová začala pozvolna uvykat na nedobrovolný pobyt v Terezínském ghettu. Sama, neboť od rodičů i čtyř sester ji oddělili ještě před transportem. To, že by tu někde moli být, zatím jenom tušila.

Druhý den za svítání se jako obvykle rozdělovala snídaně tedy přesněji řečeno jakási neidentifikovatelná hnědočervená tekutina a sem tak kus chleba. Pro děti se výjimečně něco přidalo. Zohar zděšeně hleděla na svůj příděl „Na nic nehleď, jen se nadechni a kopni to do sebe, jiná možnost není“ ozvala se rázně Rivka. Zohar se však musela hodně přemáhat a když už nesela plechovou misku k ústům, ji i tu ubohou trošku vyrazil z ruky a samotná Zohar se ocitla na zemi a kdosi se válel hned vedle ní. „Promiň, to ta moje zatracená haksna“ozvalo se na omluvu. Když se oba zase postavili na nohy, zjistila Zohar, že onen nemotora je asi patnáctiletý kluk s rezatými vlasy. „Dobře, ale příště koukej na cestu“ odsekla Zohar a zamířila na shromaždiště za Rvikou.

Ze shromaždiště, pak různé skupiny vězňů vyrážely na své pracoviště. Děti především na tzv. šancích, míst určených k zatopení, která děti přetvářely v zahrady, co znamenalo vláčet lopaty a rýče třeba i 2 kilometry daleko. „Nic se neboj“ šeptala ji Rivka do ucha „Když bude hlídat pan Alois, bude lepší večeře.“ Zohar vůbec nerozuměla, ale brzy pochopila, čeští dozorci, občas přimhouří obě oči a nechají děti nabrat do tepláků nějakou tu zeleninu.

A na šancích se znovu objevil ten zrzavý kluk s chromou novou, a hned si to šinul k Zohar „Ahoj, já jsem Pavel a znova se ti omlouvám“ řekl a tak zvláštně se usmál. A od té chvíle ho Zohar nemohla dostat ze své mysli.

A tak se vídali čím dál častěji, i když to pořád vypadalo jako náhodná setkání, oběma začínalo docházet, že už to žádná náhoda není. A tak Zohar postupně dozvídala, Pavel pochází ze smíšeného manželství, v ghettu je asi tři měsíce a donedávna mohl zůstat s maminkou, ale před třemi týdny byl přidělen na tzv. chlapecký barák, kde mají skvělého učitele, od kterého získal nevídanou věc - knihu a ne ledajakou, ale rovnou celého Shakespeara. Tu knihu pak se Zohar pročítali společně v době krátkého volna – v Terezíně byl totiž změněný režim a speciálně u židovských dětí se dbalo i na výuku, kterou zajišťovali židovští učitelé, prostě ghetto nebylo mrtvé a žilo si svým vlastním kulturním životem čehož pak eseáci tvrdě zneužívali. Ale zpět k naší dvojici, která se po malých krůčcích stávala nerozlučnou.

Pavlova kniha je zcela pohltila, především příběh Romea a Julie jim nedal spát a dokonce začali přemlouvat ostatní děti a také učitele, aby nacvičili celé divadelní představení.

Odpovědí jim byl nadšený souhlas vrstevníků, učitelé už takou radost neprojevovali, ale hru nakonec povolili, snad aby dětem nějak zpříjemnili těžké chvilky.

Naše dvojice se do příprav vrhla jako první s největším zápalem, a jak léto plynulo, byli si ti dva čím dál tím bližší jako by se z nich stával skutečný Romeo a Julie. Jenomže čas je neúprosný a tak tu byl najednou poslední letní den tedy vlastně večer. A Zohar s Pavlem se vykradli ven a pokračovali v nacvičování hry – tentokrát byla na programu slavná balkónová scéna. Zohar si vylezla na bednu, co tam našli a Pavel klečel dole pod imaginárním balkónem.

Slunce pozvolna zapadalo a jim byl najednou neskutečně krásně – ano přenádherně, jakoby všechna ta okolní bída, hlad a strach vůbec neexistoval. Zohar svůj text s takovým zaujetím, že si ani nevšimla, že Pavel stojí těsně před ní a ve chvíli kdy otevřela oči, jí poprvé políbil. Lekce a jemně přímo na rty, a pak utekl jako malé déčko. Zohar ještě chvíli stála v zapadajícím slunci a dívala se za ním. A to byl konec léta a bezstarostných dní.

Pak nastal podzim a teplých dnů kvapem ubývalo, na knihu pozvolna padal prach a celé ghetto černé chmury, zima a déšť. A bohužel neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a tak po týdnech trápení zemřela Pavlova maminka. Pavel pak dlouhé dny nepromluvil a vláčel se jako tělo bez duše, ani Zohar už ho nedokázala rozptýlit. K tomu se ještě přidal nedostatek jídla a nemoci. Všechno hezké bylo nenávratně pryč, přicházeli jen další a další Židé z transportů nejen z Československa. A Zohar se tehdy rozhodla, že po své rodně už pátrat nebude, protože bylo téměř jasné, že její rodiče a sestry byli posláni někam dál a v Terezíně pobyli jen velmi krátce.

Poté nastal pověstný „klid před bouří“ a dlouho dobu se nic nedělo, ale od konce září se celým ghettem šířila zpráva o velkém transportu a místu zvaném Auschwitz neboli Osvětim.

Tehdy se začala Zohar znovu scházet s Pavlem, ale bylo to čím dál tím těžší jenomže ty dva to k sobě táhlo víc a víc. Jedné obzvlášť chladné noci vzala Zohar Pavla za ruce a zpříma se mu zahleděla do očí „Něco mi říká, že konec je blízko, proto mám jedno velké přání – být jednou jedinkrát skutečnou Julii a ty buď mým Romeem“ Pavel jen nechápavě zíral a bylo patrné, že situaci vůbec nechápe. „Ty mi nerozumíš, cítím, že konec je na blízku tak jako to uměla moje maminka a proto bych ti chtěla být ženou, tak jako byla Julie Romeovi“ prosila dívka chvějícím se hlasem. A Pavel konečně pochopil a váhavě Zohar políbil, ale tentokrát to bylo jiné a neskončilo to útěkem. Jejich sblížení proběhlo rychle, tiše, neohrabaně, protože stud, a nezkušenost jim nedovolily víc. A tak se ti, co byli nedávno ještě dětmi, stali přes noc dospělými a dál ve své těžké denní rutině vyčkávali, co jim osud přichystá.

Bohužel to nejhorší na sebe nenechalo dlouho čekat a v prosinci roku 1943 byl stanoven další velký transport. A tak se Zohar, Pavel, Rivka a mnozí další ocitli namačkáni v páchnoucím promrzlém dobytčátku mířícím do Osvětimi. Cesta se z velké části odbývala mlčky, nikdo už neměl sílu ani náladu na mluvení. Proč tak mluvit, když člověk přišel o všech i o vlasy, které si všichni museli značně zkrátit kvůli listopadové epidemii vší. A tak tu seděli jako „okudlané Anky“ a vlak je dál hrkotavě unášel do neznáma.

Do tábora dorazili pozdě večer, špinaví, promrzlí, hladoví, ale ze všeho nejvíc je trápila spalující žízeň, protože za celou cestu se k vodě dostali jen výjimečně. Tak stojí srovnaní v řadách chvějíce se zimou. Zrovna začalo sněžit, když se před nimi náhle objevil muž celý v bílém. Ten muž nebyl nikdo jiný než Josef Mengele přezdívaný Anděl smrti, muž, jenž rozhodoval o osudu tisíců mužů, žen a dětí pouhým pohybem ruky – směr vpravo značil určitou naději, zato cesta vlevo znamenala jistou smrt. A právě tím sběrem byli vysláni i Zohar, Pavel a další. Oni však do posední chvíli netušili, co je čeká nebo si to spíš odmítali připustit, ale jak odolat vidině hrnku čaje po tak strastiplné cestě. A nemusíte udělat nic jiného, než se umýt. A tak byli všichni nahnáni do úzké chodby, donuceni se svléknout a hnáni dál a v tu chvíli se Zohar zastavila „Já nemůžu, já nemůžu“ opakovala a klesla na kolena. „Zohar, prosím tě vstaň“, zoufale prosil Pavel, ale Zohar skutečně nemohla dál a dokonce se zapřela o stěnu. A to už zaznamenali i dozorci, pak třeskl výstřel a Zohar se sesunula k zemi. Pavel zařval jako raněný lev a rval se davem k ní. „Co si to udělala“ vzlykal a objímal dívčino zkrvavené tělo, načež padla další rána a k zemi se skácel i Pavel. A tak tu leželi oba dva v posmrtném objetí a už nebylo víc co říct.

A možná kdes na zdi Terezína po nich nápis zůstal

Už s chmurným mírem vchází chmurný den a samo slunce těžkou hlavu skrývá.

Jen zprostit toho, kdo je nevinen, a trestat provinilé ještě zbývá.

Však věčně bude srdce jímat znova žal Juliin a bolest Romeova.