"TY TŘI..."

Gisele se znovu sklonila k Samuelovu vychládajícímu tělu, v temnotě okolo si však nebyla jistá, zda ještě žije, proto uchopila jeho hlavu do dlaní a dotkla se rty jeho oroseného čela. Pak se náhle napřímila a ze všech sil zakřičela „Kde si, Mikeli! Ukaž se ty, zrůdo!“ A po tvářích jí stékaly horké slzy vzteku a bezmoci. Ještě několikrát zoufale vykřikla jméno svého manžela, ale nic se nedělo – všude kolem dál panovalo nesnesitelné ticho. A pak se ve tmě cosi lehce pohnulo, to se probral Samuel. Gisele se k němu okamžitě vrhla.“Jen lež, prosím. A nemluv, nesmíš se vysilovat:“ Poté si položila Samuelovu hlavu do klína, trochu upravila starou deku, kterou by přikrytý a zašeptala „Teď budu raději mluvit jenom já, a třeba mě napadne jak se dostat ven.“ Muž v jejím náručí jí na znamení odpovědi stiskl ruku. A Gisele začala vzpomínat na to, jak se ti tři vlastně setkali.

S manželem Mikelem Halcombem byli v té době svoji necelých osm let a všechno jim navzdory patnáctiletému věkovému rozdílu klapalo jako na drátku. Snad jen děti jim možná trošičku scházely, ale byli rozhodnuti vše ponechat času a náhodě. Mikel se tedy věnoval svému „byznysu“ a Gisele tanci s dlouholetým tanečním partnerem Robertem Mastersonem. Vše skutečně probíhalo až nebezpečně dokonale. Až do onoho osudného dne, kde se Gisele s Mikelem vraceli s jednoho veledůležitého obchodního večírku. Byla hodně tmavá noc, ani měsíc příliš nesvítil a ještě ke všemu na kraj náhle padla mlha a ve stejnou dobu cosi nečekaně vběhlo do cesty a Mikel již nestačil zareagovat a auto se dostalo do smyku a pak se převrátilo na střechu a chvíli se tak nějak podivně kutálelo. A pak se Gisele probrala až v nemocnici s těžkým otřesem mozku, spoustou zlámaných žeber a částečnou amnézií. Prostě se jí vymazaly asi tři dny před nehodou. Mikel na tom byl ještě hůř – zůstal totiž kompletně ochrnutý na celou spodní část těla a změnil se i po psychické a povahové stránce.

Gisele změnu v Mikelově chování a osobnosti snášela s pokorou sobě vlastní a dokonce se vzdala slibné taneční kariéry i mateřství a zcela se obětovala péči o manžela upoutaného na invalidní vozík. Celý pět let nedělala nic jiného, než věrně posluhovala svému muži, aniž by se dočkala byť jediného slůvka chvály nebo díků. Vděčnost se z Mikelova repertoáru zcela vytratila a Giselin život se ponořilo do ubíjející rutiny. A právě v době, kdy už si začala zoufat, ji oslovil Samuel Maynard, spisovatel, novinář a psycholog v jedné osobě. Velmi nevtíravě jí předložil svoji žádost o zpracování jejího životního příběhu. Ihned pochopila, že tento muž není žádný paparazzi, ale výjimečná osoba a domluvila si se Samuelem schůzku.

Ta schůzka se ukázala být zlomová, protože Samuel Maynard byl opravdu jedinečný muž a téměř okamžitě si získal i Mikelovu přízeň. Ale jak se říká „Všeho do času“ neměla tato „koalice“ tří dlouhého trvání a Mikel se znovu začal propadat do svého světa a jeho chování se opět přiostřilo. Jenom důvod této změny jaksi chyběl a v současné temné situaci ho Gisele nedokázala odhalit. Jedno věděla jistě, Samuel ji od začátku přitahoval a ona jeho, přesto se ani jeden z nich nikdy neodvážil překročit pracovní hranici jejich vztahu.

Ti dva se mnohokrát ocitli v situaci, kdy jim došla slova a jen tak na sebe hleděli, jenomže pak to všechno nějak zůstalo nedokonáno, anebo se v místnosti objevil Mikel, a vše okamžitě vyprchalo do ztracena. V této chvíli se Gisele na okamžik odmlčela a do tmy se ozval Samuelův slabý hlas „A co ty tři zapomenuté dny. Musíš si vzpomenout, Gisele, musíš.“ Zanaříkal. Gisele se upřeně zahleděla do míst, kde předpokládala jeho oči. „Já vím, ale zatím si z té doby nepamatuji vůbec nic, anebo samé nesmyly. Mám třeba pocit, že tě odněkud znám, jenom nevím odkud.“ Slzela Gisela. Samuel ztěžka zvedl ruku, aby ji otřel slzy. „Ne, tohle nedělej a odpočívej a já budu vzpomínat dál.“ Prosila ho Gisele. „Ne, teď ne, jsem moc unavený a ty by ses měla taky na chvilku prospat. Tahle situace s Mikelem bude ještě na dlouho:“ odpověděl Samuel. Gisele se tedy natáhla vedle něho a téměř okamžitě usnula vyčerpáním.

A jakmile usnula, ocitla se náhle zpět v Halcombově vile a jakoby to ani nebyl sen tak neskutečně reálné to celé bylo. V domě byla úplně sama a uklízela cosi v Mikelově pracovně, on tam totiž nikoho jiného nepouštěl. A v té chvíli si Gisele uvědomila, že to není žádný sen, že se to stalo. Ten den byl čtvrtek a to vždycky uklízela Mikelovu pracovnu a zrovna ten čtvrtek před Díkuvzdáním se v té zatracené pracovně zdržela mnohem déle než obvykle, protože tam něco hledala. A to něco, byla náušnice, která ji tam někam zapadla a Gisele ji vůbec nemohla najít, sehnula se proto a po čtyřech se vecpala pod stůl. Náušnice ležela až úplně vzadu v koutě, rychle ji zvedla, jenomže zapomněla, že je stále pod stolem, prudce se zvedla a narazila hlavou do horní desky. Poté cosi zapraskalo a zadní část stolu se najednou otevřela! Gisele se nejprve docela vylekala, její zvědavost byla však silnější a tak se do otvoru opatrně podívala a zděsila se! Byly tam balíky peněz, zbraň a nějaké podivné deníky nebo něco takového. Jeden vytáhla a spěšně do něj nahlédla. Byly to účty za spousty podivných neznámých transakcí a také poznámky o pronájmu skladišť, kde nad všechny čnělo číslo 118. Gisele neměla sebemenší představu, co to celé znamená, jediné co si napadlo, bylo, že se její manžel podílí na nelegálních obchodech. Víc tehdy raději nezkoumala, spíše se snažila nu skrýš opět zamaskovat a zuřivě bušila do horní desky stolu, až se tajná dvířka konečně zase zavřela. Poté dokončila úklid a zamkla pracovnu jako obvykle.

Mikel se vrátil až druhý den ráno a hned se hrnul do pracovny, ale tentokrát svoji ženu za úklid nepochválil jako obvykle. Jen ji při snídani suše oznámil, že jsou na Díkuvzdání pozvaní k jednomu z jeho obchodních partnerů – jistého milionáře George Thompsona. Celá událost se měla udát na jeho luxusní horské usedlosti v Colorádských horách. Gisele se té návštěvě nebránila, a tak následující den ocitli v sídle onoho pracháče a Gisele se to tam ani trochu nezamlouvalo. Mezi těmi snoby si neměla s kým promluvit a ještě ke všemu Mikel hned po večeři kamsi zmizel. Když se nevracel ani po půlnoci, vydala se ho hledat a nějak se v tom obrovském domě ztratila a z nenadání se dostala až do suterénu.

Na první pohled to zde vypadalo jako úplně sklep, pak ale narazila na velké kovové dveře, a protože chodba dál nevedla, vzala za kliku a rázem stále ve velkém salónu, kde u kulatého stolu sedělo asi pět neznámých mužů a mezi nimi Mikel. Gisele chtěla okamžitě utéct, ale Mikel byl rychlejší, prudce vstal, popadl ji za ruku, tvrdě ji vystral zpět na chodbu a zabouchl za sebou těžké dveře. „Co tady děláš!“ zařval „Už zase šmíruješ!“ křičel na ni jako šílený. Gisele byla jeho náhlým uzdravením šokovaná a nezmohla se na sebemenší pokus o odpor, jen na něj zírala s pusou dokořán. „Tak, mluv už konečně!“ řval Mikel dál. A vyděšená Gisele se konečně ozvala“Ale já nikdy nikoho nešmírovala, jen jsem unavená a chtěla bych jet domů. A pracovnu jsem ti uklízela jako obvykle, ten stůl se otevřel náhodou.“ Vzlykala. „Tak tohle už víš taky, ty mrcho!“ zasupěl ještě Mikel. „To si vyřídíme doma, teď se vrátíš nahoru a počkáš tam na mě, a to si tady viděla, si necháš pro sebe, jasný!“ zabručel ještě a pustil Giselinu ruku.

Nahoře se Gisela příliš nezdržela, Mikel se vrátil asi za čtvrt hodiny jakoby nic. Spěšně se rozloučili. Opravdové peklo nastalo až cestou. Mikel dál řval a neustále zrychloval a zoufalá Gisele na něj křičela“Prosím, zpomal, jedeš moc rychle.“ Ale Mikel nevnímal a stále přidával plyn. Poslední co se Gisele vybavilo, byl Mikelův pekelný výkřik „A zabiju nás oba!“ Pak následoval děsivý střih a probuzení v nemocnici. A právě tam se Gisele poprvé setkala s doktorem Samuelem Maynardem. Zjevil se u jejího lůžka jako anděl připraven jí s čímkoliv kdykoliv pomoci. Jenomže její mysl zatemnila amnézie a s ní zmizel i Samuel, který se nevzdal a našel si k ní cestu.

A to už Gisele věděla, kde jsou. Zcela jasně si vybavila poslední večeři ve vile, víno, které mělo podivnou pachuť, provazy po celém těle, dodávku a šílenou jízdu do skladiště číslo 118 i Samuelův pokus o útěk a výstřel s Mikelovy pistole. Pak byla všude krev a zcela zdravý Mikel je oba hodil dovnitř. Skladiště bylo sice prázdné, ale naštěstí se tu válelo pár starých hadrů, které bylo možné použít jako škrtidlo a pokrývky.

A přesně v této chvíli sen zmizel a Gisele se s výkřikem probudila! „Už je mám, už je mám, Sama!“ volala „Už mám zpět ty tři prokleté dny!“ hulákala a smála se na celé kolo. „A taky vím, kde jsme a jak se dostaneme ven. Stačí jen dělat hluk, protože tyhle skladitě bejt hlídaný.“ Chrlila ze sebe překotně. Samuel jen pokýval hlavou. „To je sice skvělý, ale já ti nepomůžu, jsem mimo.“ Řekl klidně. Gisele rychle prohlédla jeho nohu. „Teď to vypadá, že už to tolik neteče, tak tě opřu o stěnu.“ Řekla a opatrně Samuela zvedla a posunula ke zdi, šlo to ztuha, ale šlo. „A teď musíme udělat ten hluk, třeba bušením pěstí.“ Pokračovala. Začali tedy bušit, jak se dalo a výsledek se brzy dostavil.

Nádhera okamžiku, kdy se dveře skladiště číslo 118 otevřely, byla nepopsatelná. Venku byl nejen hlídač, ale i policie a sanitka. Bylo o všem, protože Mikela mezitím podrazil jeden z jeho kumpánů a celá ta banda už byla za mřížemi. Po Gisele a Samuelovy se začalo pátrat až na popud Samuelova kolegy z nemocnice, pak hlídač uslyšel hluk a spustil alarm. A pak už šlo vše ráz – naráz.

Gisele si vše vyslechla v naprosté tichosti a po očku sledovala, jak Samuela ošetřují a nakládají do sanitky. „Promiňte, ale teď s vámi nemohu mluvit.“ Omluvila se policistovy a zamířila k nosítkům, ve kterých ležel Samuel. „Bude v pořádku?“ zeptala se rozechvělým hlasem. „Ztratil sice dost krve, ale přežije.“ Odpověděl lékař.

Gisele se ulevilo o to víc, když zaslechla Samuelův hlas „Neboj, my dva si spolu jednou určitě pořádně zatančíme.“ Řekl. Gisele se usmála přes slzy, sklonila se k němu a její rty se poprvé lehounce dotkly jeho.