ÚPLNĚ OBYČEJNÝ PŘÍBĚH?

Já vlastně ani nevím, jak tohle moje vyprávění začít, protože ten příběh je na první pohled úplně obyčejný. Pro mě, ale tedy nic obyčejného nebylo a dodnes není a již mi dávno bylo šedesát a mám toho za sebou už celkem dost. Na události z doby, kdy mi bylo pouhých deset let a ocitla jsem se spolu s rodiči a sourozenci v maličké vesničce nazvané příznačně Malá Ves nemohu zapomenout. Jak jsem již napsala, bylo mi tehdy sotva deset let, když moje matka zdědila starý venkovský dům po své tetě Cecílii Kubálkové, kterou kromě ní nikdo pořádně neznal. Ona ji však měla velmi ráda a starala se v rámci možností do jejího posledního vydechnutí. Nám neznámá tetička na ní pochopitelně pamatovala ve své poslední vůli a odkázala jí svůj dům na vesnici, tedy spíše chalupu. A tak se celá naše početná rodinka Klapkových ocitla v Malé Vsi v krásném dřevěném domku. Dům byl opravdu překrásný, čistý a udržovaný, protože tetička, po které mě moje máti pojmenovala, si potrpěla na pořádek a řád. A teď jsme tu byli my, tedy moji rodiče, můj bratr – dvojče jménem Cyril, mladší bráška Aleš, kterému tehdy mohlo být šest nebo sedm let a nakonec benjamínek naší rodiny malá Anička, které tedy byly přesně čtyři roky. A právě nám dětem vesnice přímo učarovala, po malém městském bytě se nám vůbec nestýskalo, naopak s novým místem jsme se rychle sžily a velmi brzy začaly řádit s místními dětmi. V tu dobu byly totiž prázdniny a tak nás naši nechali vybíjet energii, jak nám bylo libo. Byla to skutečně idylická doba na pořádání dobrodružných výpravy do okolí vesnice. Prošmejdili jsme snad všechno, co se dalo, jen jedno místo pro nás bylo stále nedosažitelné. Byla to jakási stará dřevěná věž či posed na malé mýtince uprostřed lesa. Místo, o kterém mluvily se strachem a respektem všechny místní děti. A především tam nikdo z nich ani netrefil, protože cesta byla snad prokletá nebo co, protože ať se člověk snažil sebevíc, byla ta zatracená věž pořád stejně daleko a nikdo se k ní nedokázal přiblížit, byť jim vlastně měl neustále před očima. Všechno se změnilo až jednoho parného dne na začátku srpna. Bylo opravdu nezvyklé dusno, nikde se nepohnul ani lísteček a kdo mohl, trávil den u vody, nás nevyjímaje. Když tu najednou mi zcela jasně pročísl vlasy takový mírný něžný vánek.“Hej, brácha, cejtíš to, konečně fouká:“ povídám, no a Cyril si jen zaťukal si prstem na zpocené čelo. „Se ti něco zdá, vždyť se nehýbe ani tráva.“ Zabručel. A měl pravdu, protože kromě mých vlasů se skutečně nepohnulo ani stéblo. Chvíli jsem se ještě rozhlížela kolem, ale nic zvláštního se už nedělo a pak se za mnou ozval neznámý dětský hlas „Ahoj, já jsem Šimon“. Trochu jsem se lekla a prudce se otočila a uviděla neznámého kluka asi tak stejně starého jako já a Cyril. Stál u vrbiček v úplném klidu, ruce v kapsách a zkoumavě si každého z nás prohlížel a já si zase prohlížela jeho. Na první pohled na něm nebylo vůbec nic zvláštního, snad jen velké hnědé smutné oči, jinak to byl úplně normální kluk. Nakonec ho rázně oslovil Cyril „Ahoj, já jsem Cyril a tohle je Cilka. A ty si kdo?“ řekl nevrle. „Já, já jsem Šimon Šebíř od sousedů a teď jsem byl na prázdninách u tety až v Brně a teď budu až do konce prázdnin tady doma.“ Vysvětloval ten kluk, ale ani jednou se u toho neusmál, pořád měl v očích ten podivný tajemný smutek. Pak k nám přiběhl Aleš a za ním Anča a muselo se jít domů. Šimon zůstal u řeky, ani se s námi nerozloučil a snad se ztratil někde ve vrbičkách a tak jsme na něj zase rychle zapomněly, protože v noci přišla strašná bouře a Šimona nám už nezbyl čas.

Druhý den odhalilo slunce škody po bouřce a každý kdo měl ruce a nohy je pomáhal odklízet. A k našemu překvapení na nás před domem čekal Šimon, který nám od té doby už nepřišel divný. Od té doby byl Šimon Šebíř od sousedů našim nejlepším kamarádem, který se perfektně vyznal ve všech tajemných zákoutích Malé Vsi. Bral nás na místa, které znal jen on sám a neustále vymýšlel nová dobrodružství. Jediné, co trochu kalilo naši radost z nového přátelství, byla vzrůstající odtažitost ostatních dětí. Nakonec jsme na výpravy zůstali jen my a Šimon. Celá naše parta tehdy ležela v trávě na mezi a jak se tak povídalo, přišla řeč i na nedosažitelnou věž v lese. „Už sme se tam plahočili snad stokrát, ale nikdy nic.“ Vysvětloval Cyril. „Jó, na věž bysme moc rádi:“ zakňoural i malý Aleš. Šimon si jen přehodil stéblo trávy z jednoho koutku úst do druhého.“Tak vy chcete na věž, no tak dneska v noci půjdem na věž.“ Řekl a já si všimla, že výraz v jeho očích se poprvé změnil. Poprvé, a naposledy ztratily svoji obvyklou tesknost a něco se v nich tak nějak až posměšně zalesklo a zase zmizelo do slzavých hlubin. Poté se hned začal horečně řešit plán noční výpravy, která byla od té chvíli středobodem našeho tehdejšího dětského vesmíru. Když se vše domluvilo, odešly jsme domů na večeři.

Když padla tma, dali jsme dohromady všechny potřebné věci a krátce před desátou vyrazili na smluvené místo u lesa. Šimon už tam na nás nervózně čekal. Ještě musím upozornit, že tuhle noční výpravu jsem vyrazila jenom já a Cyril. Jenomže sotva jsme vyrazili, vynořil se odněkud Aleš a trval na tom, že chce jí taky. Samotného jsme ho tam nechat nemohli a tak jsme ho velice neradi vzali s sebou do černočerné noci. Šimon šel rychle a najisto, takže k věži jsme došli ještě před jedenáctou. Věž nebo spíše starý lovecký posed byl tu noc nezvykle dobře vidět, protože přímo nad ním svítil obrovský úplněk. Šimon se zastavil a pak začal náhle šplhat nahoru. Cyril na něj křičel, že spadne, ale Šimon šplhal dál jako opice. Cyril se tedy pokoušel vyškrábat se za ním, ale pořád sklouzával dolů a ještě ke všemu, začaly zlobit všechny baterky. Pak se najednou úplně zatáhlo a nebe nad námi proťal první blesk, pak udeřil silný hrom a z vrcholku věže se do té bouřící temnoty vrhla malá postava. Chvíli jsme na ten výjev zděšeně zírali, ale pak se spustil příšerný liják, který nás hnal až domů, kam jsme dorazili na kost promočení a na smrt vyděšení. Když nás tak spatřili rodiče, ani nás nehubovali. Jenom z nás svlékli mokré oblečení, trochu nás usušili a uložili do postele, kde jsme i přes ten hrůzostrašný zážitek vyčerpání téměř okamžitě usnuli.

Ráno nebylo kromě pár kaluží po dešti ani památky a už zase svítilo slunce. Nás však ještě pár mráčků čekalo v podobě podmračených obličejů našich rodičů. „Kde ste proboha byli! V noci a bouřce!“ hromoval otec. „V lese se Šimonem.“ Prozradil nás slabým hláskem Aleš. „To je kdo, ten Šimon?“ ptala se pro změnu matka. „No přece náš kamarád Šimon Šebíř tady od sousedů:“ koktala jsem. „Od jakých sousedů? Šebířovi žádné děti nemají.“ Divila se matka a já si uvědomila, že jsme Šimona nikdy neviděli jít domů. Vždycky jsme se sešli někde jinde, většinou až za vesnicí. Na další uvažování už jsem neměla čas, protože už zas mluvil otec „To co jste provedli, bylo opravdu moc ošklivé, proto nám budete po zbytek pomáhat s vyklízením půdy.“ Pravil přísně „A začít můžete hned po snídani, vážení“ dodal ještě.

A po snídani jsme skutečně museli na půdu, kde to nevypadalo moc vábně. V porovnání se zbylou částí domu, to bylo hotové smetiště a z toho harampádí někdo z nás vytáhl obraz. Byl pokrytý silnou vrstvou prachu, ale i tak bylo jasně vidět, že je na něm vyobrazen portrét chlapce s nezvykle smutnýma očima – NÁŠ ŠIMON!!! Všichni jsme naráz vykřikli zděšením. Máti se divila, ale pak nám konečně vše vysvětlila. Chlapec na obraze byl mladší bratr pratety Cecilky, která sama žádné děti neměla, i když byla krátce vdaná. Po smrti rodičů a manžela zůstala sama. Byla to mladinká vdova, sotva dvacetiletá a jejímu bratrovi Šimonovi bylo právě deset let. Zůstali tu sami dva a Šimon byl hodně zvláštní chlapec, kterému by dnes možná diagnostikovali nějakou formu autismu. Prateta Cecilka s ním měla spoustu práce, a navíc se Šimon moc rád toulal. Až jednou dostal zálusk na lovecký posed. Jeho sestra se ho pokoušela za každou cenu udržet doma, ale Šimon jí přece jen utekl. Stalo se to krátce před setměním. Šimon tehdy skutečně vylezl až na vrchol posedu a celý nadšený tam „číhal na jelena“, když tu se z čistého nebe spustil blesk a milého Šimona srazil dolů. Nešťastného chlapce našel ráno místní hajný. Pro pratetu to byl obrovský šok a nikdy odchod svého bratra zcela nepřijala, ale ve vesnici zůstala a bratrovi vystrojila důstojný pohřeb. A asi rok od této smutné událost se Šimon „vrátil“, tedy alespoň podle vyprávění místních dětí, které se od té doby posedu v lese vyhýbají, ale Šimona tu spatřily snad všechny a všechny měl údajně lákat na „noční výpravu na věž“. Nikdo s ním však nikdy nikam nešel, kromě nás ovšem. Víc nebylo co dodávat.

A tady můj příběh končí, ale z paměti ho nikdy nevymažu, stejně tak jako Šimona a vlahý letní vánek ve vlasech. Ať byl skutečný nebo se vrátil „z onoho světa“ i přes ten děsivý zážitek, nám ty nejkrásnější prázdniny v životě.

Vaše

Cecílie Vraná, rození Klapková

P. S.

Portrét z půdy jsem si ponechala a stále se ráda dívám do Šimonových smutných očí.