"ÚTĚK"

Je tu červenec a s ním i první prázdninový den. Šesnáctiletý Rolf právě proklouzl domovní brankou. V ruce třímá milovaný skateboard a neustále se rozhlíží kolem sebe. Náhle se odněkud z domu ozval přísný ženský hlas „Nechoď nikam daleko, a koukej bejt do osmi doma!“ Rolf s sebou podrážděně cukl „Jasně mutr“. Zavrčel ještě směrem k domu a snažil se co nejrychleji odejít. Tyhle kontroly mu připadaly děsně trapné, ale po událostech minulého roku se své matce ani příliš nedivil. Zatímco si takto filozofoval, automaticky nahodil prkno a rozjel se. Hned první otočku však nedotočil a zřítil se na chodník, kde zrovna přebíhal nějaký neznámý kluk. Trochu to žuchlo a Rolí dopal rovnou na toho kluka. Chvilku se ještě vzpamatovával, ale se radostí rozesmál.“Fillipe, jsi to ty? To snad není pravda!“ vykřikl, když v chudákovi pod sebou poznal svého souputníka z loňských prázdnin. Pak se rychle zvedl a pomáhal kamarádovi na nohy. „Promiň, nějak mi to teď nejde, dlouho sem na tom nestál“omlouval se.“To nevadí, nic se nestalo. Hlavě, že jsem tě zase našel“. Blekotal Fillip. „A jak si se sem vlastně dostal?“ divil se Rolf. „To bylo jednoduchý jak facka. Stačilo jen trochu pátrat“ zašklebil se Filip a pihy na jeho tváři se rozzářily jako vždycky, když mu stoupl adrenalin. A Rolfovi se začaly vybavovat vzpomínky na minulé prázdniny …

Loni byla celá rodinka na vysněné dovolené v Maroku, a Rolf se tam děsivě nudil. Moc zábavy pro patnáctiletého výrostka tam skutečně nebylo. A Rolf postupem času vyčerpal i těch pár ucházejících možností. Pak už ho nebavilo ani šnorchlování a v jeden obzvlášť parný den se rozhodl zůstat v bungalovu. Nikdo ho tehdy ani k ničemu nepřemlouval a tak se spokojeně uvelebil v houpací síti pěkně ve stínu dvou mohutných stromů. Houpání a šumot stromů ho brzo ukolébal k spánku. Probudil ho až hluboký mužský hlas „Stávat mladej, na válení budeš mít dost času v noci!“ Rolf se leknutí ze sítě vysmekl a spadl na trávník pod ní. „Co je, snad ste mi to povolil?!“ bručel rozepale, neboť onoho muže považoval za svého otce. Při bližším pohled zjistil, že před ním stojí jeden z místních „animátorů“ neboli lidí zajišťujících zábavu pro hotelové hosty. „Tak co, už si se probral?“ smál se ten chlápek. „Já jsem Hajan a jsem tu s nabídkou bezva projížďky pro lidi jako ty. Už mám skoro plno, ale jedno místo je ještě volný a čeká na tebe“. Šklebil se Hassan a párkrát na Rolfa spiklenecky zamrkal. „A o co by teda šlo?“ vykoktal ze sebe, stále ještě na kolenou. „Jde o naprosto luxusní poježděníčko na čtyřkolkách!“ Tomu už Rolf neodolal a vůbec ho v tu chvíli nenapadlo oznámit svůj odchod rodičům. Hassan přece tak přesvědčivě tvrdil, že za slabé dvě hodinky budou zase zpátky. A Rolf mu to celé zbaštil jako talíř hranolek.

Žádné „luxusní poježděníčko“ se samozřejmě nekonalo. Jakmile opustili hotelový areál, byl Rolf drsně naložen do kufru jakési napůl zrezivělé rachotiny a vezen neznámo kam. Ven byl znovu vytažen v úplné pustině před polorozbořeným domem. Pak ho odvedli do malé podkrovní místnosti. Nebylo tu vůbec nic, jen holá dřevěná podlaha, v koutě pár hadrů a nesnesitelné horko. Rolf se posadil na podlahu a měl sto chutí si pořádně nafackovat, když ho náhle vyrušil podivný šramot v rohu místnosti. „Je tu někdo?“ zašeptal vyděšeně. „Já jsem tu, prosím už mě nechte, já už budu hodný“ ozval se slabý hlásek. Rolf se naklonil blíže a tehdy poprvé spatřil Fillpa. Hubeného, bledého kluka se spoustou pih, brýlemi a zrzavými vlasy.

„Ty nejsi oni?“ špitl znova ten hlásek. „Ne, já jsem Rolf a unesli mě“ odpověděl. „Tak to je dobře“ ozval se znovu Fillip a dodal „Já jsem Fillip a dusím se, protože mi dochází dejchák na astma“ řekl na vysvětlenou. „S tím ti bohužel nepomůže, ale zajímalo by mě co s náma zamýšlej?“ opatrně se zeptal Rolf. „Nejspíš z nás chtěj udělat otroky“ spekuloval Fillip. A Rolf už ničemu nerozuměl. A nesrozumitelné bylo i chování únosců v následujících dnech. Chlapci sice dostali vodu a trochu jídla, jinak se o ně nikdo příliš nezajímal. Bylo to celé velmi podivné. Až teprve po týdnu pobytu v podkrovní výhni se konečně začalo něco dít. Oba chlapce odvedli o dvě patra níže do prostorného pokoje. Ve velkém křesle tu seděl Hassan a kolem asi dalších pět nebo šest podbných chlapů. Hassan si hrál s pohrával s pistolí a tvářil se kysele. „Kleknout!“ zažval náhle. Když už klečeli, mluvil a poklepával jim zbraní o hlavy. „Je vám doufám jasný, že odteď jste rukojmí a dokud za vás vaši nevyvolej tučný výkupný i naši sluhové“ Poté přestal a chlapci byli zase odvedeni. A tak to chodilo pořád dokola každý večer ve stejnou hodinu. Jinak musel Rolí a Fillip vykonávat různé podřadné práce. Padla i spousta rad a těch nejsprostších urážek, jaké kdy ti dva slyšeli. A situace se stávala bezvýchodnou.

Až jednoho večera došlo k obrovské chybě. Když chlapce odváděli, vyšel Hajan nečekaně ze svého budoáru a začal něco naštvaně vysvětlovat jedné z přítomných žen. Vysvětlování se v mžiku změnilo v ostrou hádku, ke které se postupně přidala snad celá Hassanova banda. Toho využil Rolf, rychle zatáhl Fillpa do pokoje a zamkl dveře. Tajně doufal, že tu někde najde telefon nebo něco jiného, čím by se dala zavolat pomoc. Našel však něco mnohem lepšího – otevřený vchod na terasu. Kluci věděli, že nesmí zaváhat a okamžitě vyběhli ven. Přelézt zábradlí a sešplhat po dřevěném sloupu terasy pro ně byla hračka, tedy alespoň pro Rolfa. Fillip na chviličku zaváhal, ale nakonec slezl také. Pak už jen běželi a běželi zběsilí. Netušili přesně, kam běží, ale v tu chvíli jim to bylo úplně fuk. Hlavní bylo dostat se co nejdál, což byla s Fillipovým astmatem dost obtížné. Přesto doběhli až do nějaké vesnice a přesně v tu samou chvíli padla tma. Noc tedy strávili na autobusové zastávce u cesty. Za svítání přijel i ten autobus a Rolf nějakým zázrakem vyšťáral z kapes u kalhot nějaké drobné. Kupodivu to stačil na cestu do Banu, nebližšího města.

Ve městě z počátku jen zoufale bloudili a snažili se nemyslet na šílený hlad. S vodou problém nebyl, horší byla situace s Fillipovým astmatem. Nutně potřeboval nový lék. A tak začali hledat nemocnici. A jejich zoufalé pobíhání nakonec přece jen slavilo úspěch. Ta nemocnice byla sice žádné terno, ale byla tady. Když se protlačili čekajícím davem k okénku označeným ošumělým anglickým nápisem „Příjem pacientů“ přišla studená sprcha. Sestra za okýnkem nebyla zrovna nejpříjemnější a odmítala chlapce bez dokladů přijmout. Dohadovali se tam s ní přes hodinu. A pak se do toho náhle vložil vysoký prošedivělý muž. „Tak, copak to tady máme?“ pravil vlídně. „Dva voprsklý haranty bez dokladů, co chtěl hospitalizovat“ zavrčela nevrle sestra. „Aha, a jaký máte problém hoši?“ pokračoval nezměněným tónem lékař. „Tady kamarád je astmatik a došel mu lék. A myslím, že má taky horečku“ vysvětloval Rolf. „V tom případě, bude tvůj kamarád okamžitě přijat“ usmál se lékař. „Ale tebe si tu bohužel nechat nemůžeme.“ Dodal posmutněle.

V tu chvíli se sípavě ozval Fillp „V tom případě tu nezůstanu ani já!“ Rolf ho vzal kolem ramen a odvedl ho kousíček stranou. „Neblázni Fillipe, vždyť nemůžeš dýchat. Musíš tu zůstat. Já už se nějak protluču“ řekl prosebně. Fillip se náhle uklidnil, došoural se zpět k doktorovi „Tak já tady tedy zůstanu“ zakňoural. Poté ještě objal Rolfa na rozloučenou a vtiskl mu do ruky balíček bankovek. „Na, tady máš, šlohnul jsem to v tom pokoji.“ Zašeptal ještě. Poté se jejich cesty rozešly.

Po odchodu z nemocnice zamířil Rolf nejprve do přístavu, ale na lodní lístek neměl dost peněz. A tak se opět uchýlil k hromadné dopravě, jenomže peníze mu stačily jen na polovinu cesty. Znenadáni se proto ocitl na opuštěné venkovské zastávce a byla v něm věru malá dušička. Nějakou dobu chodil bezradně dokolečka a pak se ozval zvuk motor. Rolf zbystřil a vyběhl na cestu. A měl štěstí, v tom autě jela roztomilá holandská rodinka, která ho ochotně odvezla až na nejbližší letiště. Tam se ho okamžitě a s nadšením ujali. Zpráva o jeho zmizení se nějakým zázrakem dostala i tam. Na odbavení čekal v maličkém VIP salónku, kde konečně dostal pořádné jídlo a pití. A nejen to. Dali mu i nějaké čisté oblečení, provizorní doklady a letenku. Domů do Berlína letěl vyšší třídou a s policejním doprovodem. Z cesty samotné si vůbec nic nepamatoval, protože ji celou prospal.

Na letišti už na něj čekali přešťastní rodiče, ale on úplně klidný nebyl. Neustále musel myslet na Fillipa a hned o něm řekl rodičům. Nedalo se však nic udělat, jen čekat a doufat, že to s ním také dobře dopadne. To, že bude muset čekat celý rok, si tehdy vůbec nedokázal představit. Ale teď tu Fillip byl – živý a zdravý. A zrovna drmolil něco o tom doktorovi z Marocké nemocnice. „Asi tomu neuvěříš, ale je to Němec jako mi. Jmenuje se Mayer a teď ordinuje tady u nás. Pro jsem tě hledal. Chtěl bych ho navštívit a poděkovat mu, protože to byl on, kdo mě dostal domů živýho“. To přišlo Rolfovi jako skvělý nápad. Ohlásil to ještě doma a šlo se.

Do nemocnice dorazili kolem čtvrté. Hned se nahrnuli na informace, ale na jejich zvonění nikdo nereagoval. „A co teď?“ mumlal Fillip „Je tak k němu do ordinace vtrhnout nemůžem“ bručel dál. V tu samou chvíli se Rolf otočil a vykřikl „Hele, táhle je ta protivná sestra z přijmu. Třeba nám pomůže ona!“ Oba se hned rozběhli směrem, kterým ukazoval Rolf. „Dobrý den, můžete nám prosím pomoci. Hledáme profesora Mayera. Chceme mu poděkovat za záchranu!“ volal Fillip nadšeně. Sestra se prudce otočila a z očí jí šlehaly blesky „Co si to dovolujete, parchanti!“ vyštěkla. „Prosím, nebuďte zlá, my jen chceme poděkovat panu Mayerovi. Moc nám pomohli, když nás unesl Hassan“ snažil se jí upokojit Rolf. Žena se však zatvářila ještě zuřivěji „Tak Hassan, říkáš. Tak to si se přepočítal, chlapečku!“ zasyčela odporně. Na víc už kluci nečekali a vyběhli z nemocnice ven.

Ani jeden z nich netušil, jaké nebezpečí na ně číhá. Snad Fillip naznačil, že ta baba zná Hassana. Rolf tomu odmítal uvěřit a považoval to za totální nesmysl. Bohužel se skutečně šeredně spletl. Na jednom berlínském předměstí v suterénních bytech se žlutými zdmi se pomaličku – polehoučku začínaly shlukovat temné živly v čele s Hassanem. A zrovna ten večer doprovázel Rorf Fillipa. V jedné nestřežené chvíli a na jednom nestřeženém místě byli opět chyceni, nacpáni do auta a odvezeni na předměstí.

Tam před „žlutými byty“ už čekal zbytek bandy ozbrojený holemi. Ran padlo nepočítaně, ale to už Fillip necítil téměř nic.

Pak přivedli i Rolfa. Někdo mu zavázal oči. Pak se ozval zvuk motorové pily, Hasanův nesrozumitelný výkřík , který nepřehlušil ani vzdálený jekot policejních sirén...