"Valčík na rozloučenou"

1. Den prvý – smáčený krví (ve skutečnosti hlavně deštěm)

Lilo, jako když se roztrhne nebe a po rozbahněné cestě mezi dřevěnými domky vesničky Englewood kdesi v Coloradu se potácela drobounká postavička v dlouhé suknici, ověšená velkými těžkými vaky a teď zavrávorala a málem zahučela do odporného bahna před sebou, kdyby odkudsi nepřiskočil mladík v roztrhané vojenské uniformě a nezachytil ji. A teď chudinku vleče do jednoho z domů – je to šerifská stanice. „Tady to, ale páchne“ vyrazila se sebe ta mrňavá ženština místo díků a už ze sebe strhává mokré šaty i kabely a vrhá se od úklidu – za dvě hodiny stačila všechno vysmýčit, vydrhnout nádobí i podlahu, vytáhnout kavalec z cely a dokonce našla i čistý slamník pro neznámého vojáčka a sama se utábořila na široké posteli po šerifovi. Teď stojí rozkročená uprostřed místnosti a čmuchá kolem sebe jako pes „Všechno sem umyla a přesto to tu je pořád jako na jatkách jedině, že by ten puch byl z tebe!“ osopila se na vojáka a hrne se k němu, ten se snaží uprchnout, ale levá noha ho vůbec neposlouchá „Co máš s tou haxnou, chlape!“ hartusí dívka a snaží se mu stáhnou otrhané kalhoty – voják se brání, ale nakonec rezignuje a neochotně ukazuje ošklivý zanícený bolák na levém stehnu „To se musí otevřít a vyčistit“ na to rázně dívka a dává vařit vodu do velké konvice, z jedné kabely pak vzala svazek sušených bylin a pokládá je do misky. Když se voda začala vařit, zalila jí bylinky, a nechala chvíli působit, pak z té břečky uhnětla jakési těsto a naplácala ho vzpouzejícímu se vojákovi na ránu a důkladně ovázala. „Tak a teď konečně udělám něco k jídlu“ zavelela sama sobě a jala se lovit v druhé kabele – voják jen nevěřícně vrtěl hlavou, ale večeře mu nakonec moc chutnala a navrch dostal ještě bylinkové thé. „A teď spát“ nařídila dívka a sfoukla petrolejku. „Tak dobrou noc…“ nadechl se voják „Irmo“ ozvalo se ze tmy. „A já jsem Abraham“ zamumlal voják „Tak dobrou Abe“ ozvalo se ještě tiché zašeptání.

2. Den druhý – Vychází slunce

Ráno už nepršelo a objevily se první sluneční paprsky, které Abrahama probudily. „No, to je dost, že si ses konečně probral“ halekala Irma „Musím ti převázat tu nohu a taky pro tebe mám nové oblečení, našla jsem tu něco po šerifovi a tu tvoje rozervanými hadry jsem spálila“ „Cože, ty si spálila moji uniformu a chceš zas něco provádět s mojí nohou“ řval Abraham, ale to už se tu byla Irma s další náloží bylinkového obkladu a zručně mu převazovala ránu na noze. „A až se nasnídáš, musíš mi poct s koňmi, tam vzadu je jich plná ohrada a jsou na tom dost bledě“ a to už Abraham další pokus o odpor vzdal. Po snídani se došoural zadními dveřmi k velké ohradě a teprve teď si ho mohla Irma pořádně prohlédnout – nebyl příliš vysoký, takový špinavý blonďák s modrýma očima, spíš takový klučina než voják.

Abraham si zase prohlížel Irmu – byla opravdu maličká, ale docela hezká. Vlasy měla kaštanově hnědé a oči lehounce do zelena. Chvíli tam na sebe civěli, než Irma spustila „Teda to by mě zajímalo, jak může být takový střízlík vojákem“ šklebila se. „Může, na protest proti otci, kterej má raději jeho bratry tak jsme se sestrou postavili proti nim a co ty jsi zač“ odvětil Abraham mžouraje do slunce. „Já jsem prostě jen Irma – tulačka co čeká na dostavník, aby vypadla z tohohle města duchů.“ ozvalo se za ním. „Tak to si ještě tak dva dny počkáš“ zabručel Abe.Pak se jim konečně podařilo upilovat petlici a celé stádo se s nadšením vrhalo na svobodu. Abraham a Irma seděli až nahoře na ohradě a sledovali to velké stěhování jako očarovaní a Irma se náhle natáhla vzad přidržujíc se jen jednou rukou a začala na koně cosi volat v neznámém jazyku „A to je co? „ volal nadšeně Abraham „Motlitba za návrat do divočiny“ jásala Irma.

Ten večer tohle nečekané osvobození, dlouho slavili a Irma se marně pokoušela naučit Abrahama pár základních valčíkových kroků ale, ať se snažila sebevíc, Abe pořád skákal jako koza. Přesto si večer užili s nadšením jako malá děcka a všechny chmury a válečné běsy je na chvíli úplně opustily.

3. Den třetí – Každý má svá tajemství

Již od rána byl ten den poněkud rozpačitý a ani jednomu z „trosečníků“ nebylo moc do řeči. Abram seděl na kavalci s hlavou omotanou mokrým šátkem a celkově vypadal jak přezrálá okurka. „Taky si do sebe nemusel obrátit všechno, co jsme tu našli.“ kárala ho Irma, která si z neznámého důvodu oblékla nezvykle modré šaty poseté droboučkými bílými kvítky. „To jdeš někam na bál?“ nevrle se ozval Abraham. „To se nemohu ani slušně obléci“ Pak odkráčela do kuchyně a Abraham se náhle rozpovídal o své rodině – zmínil své dva protěžované bratry Samuela a Isaaca, kteří šli na ruku jeho přísnému otci – farmáři, ale on a jeho sestra Sarah se podřídit odmítli a každý zvolil svoji formu protestu – Abraham se nechal naverbovat k armádě a sestřička Sarah zase tvrdě vystoupila proti jejímu naplánovanému sňatku s jakýmsi obstarožním boháčem až z Colorada Springs. „Jedním stmelujícím elementem je naše máti Elisabeth Evangeline McGregor, to je přímo svatej člověk“ básnil Abraham a v ten samý moment, kdy vyslovil jméno „Evangeline“ s sebou Irma trhla, jako by jí někdo vrazil nůž do zad a málem upustila nůž. „Promiň, musím ještě pro cibuli“ vykoktala ze sebe a chvatně zmizela ve spižírně. Abraham vůbec nechápal, co provedl, až po večeři ho Irma z ničehož nic vzala za ruce, poklekla před ním a s naprostou zoufalým výrazem v obličeji pravila „Teď mě chvilku pozorně poslouchej, před pár lety jsem byla moc nemocná a rodina zvolila léčbu tak děsivou a drastickou, že jsem se rozhodla hledat pomoc po svém a na své cestě nalezla novu rodinu, milující náruč a skutečnou pomoc a zároveň tím složila slib věrnosti a mlčenlivosti. Jediné co ti mohu prozradit, že tam, kde žiji nyní, se cítím v naprostém bezpečí a zároveň neskutečně svobodná. Proto tě co nejupřímněji žádám, ať se stane cokoliv, ať se o mně cokoliv dozvíš – nepokoušej se mě hledat, chovej se tak, jako bychom se nikdy nesetkali, jako by nikdy žádná Irma neexistovala“ pak odešla a v očích se jí zaleskly slzy. Abraham zůstal sedět u stolu jako opařený, po chvíli vstal a vyšel ven za Irmou, něžně ji objal kolem ramen „Pojď raději dovnitř, začíná být docela zima“. A pak už byla jen tma tmoucí, protože tu noc nesvítil měsíc ba ani jediná hvězdička nezablikala.

4. Valčík na rozloučenou

Po temné noci následovalo chladné mlhavé ráno, Irma již vstala a sbalila si všechny své věci, teď stojí uprostřed místnosti a dojatě se rozhlíží kolem a potichoučku se sklání, aby políbila Abrahama do vlasů – na rozloučenou. Pak vzala své kabely a neslyšně opustila dům, zamířila na rozcestí za město, kde se náhle jako zjevení objevilo asi 6 cheyenských indiánských bojovníků na koních – mezi nimi i pomenší podsaditý chlapík se zelenýma očima a černými vlasy, ve kterých se sem tam zableskla stříbrná nitka – byl to sám náčelník „Vznešený vlk“, který vyzval Irmu, aby nasedla za něj na koně to v, jeden z bojovníků jí mezitím odebral kabely. To vše proběhlo bez jediného slova či zvuku, pak zašuměla koňská kopyta a indiáni zmizeli, stejně jako se objevili. Mezitím se probudil i Abraham, chvíli se pokoušel Irmu hledat, ale nakonec musel balit i on, protože konečně dorazil dlouho očekávaný dostavník a tak Abe chtě – nechtě nastoupil a vydal se na cestu k domovu. Celou cestu prospal, probudilo ho až nevrlé cloumání kočího „Tak se už prober, chlape – konečná“ Celý rozlámaný se vyhrabal ven, chvíli mžoural oslepen ostrým světlem a pak uslyšel, jak někdo volá jeho jméno „Abe, Abe“. Byla to jeho milovaná sestřička Sarah, ale jeho zrak v tu chvíli upoutala malá cedulka přibitá na sloupu před stanovištěm dostavníku.

Sáhl po ceduli a strhl ji – stálo tam „Pohřešuje se Evangeline Patricia Donovane“, dále nějaké podrobnosti a dole velkým tučným písmem „Odměna za nalezení či jakoukoliv informaci o pobytu hledané 10 000 $“ a mezím obrázek, ze kterého se zubila Irma! Leknutím upustil papír na zem, „Chudinka, tu už asi nikdo nikdy nenajde, prý ji hledají už pátým rokem“ vysvětlovala Sarah. Abraham nebyl schopen jediného slova, vybavila se mu však ten okamžik, kdy Irma cosi krájela v kuchyni a on vyslovil druhé jméno své matky tedy „Evangeline“ a Irma s sebou tehdy tak prapodivně škubla a otočila se a byla celá taková krásně – modrá. Z jeho snění ho vytrhl rázný hlas jeho sestry „Co se směješ jako blázen“. „Jen tak jsem se trochu zasnil, ale to ti vysvětlím až doma“ a pak oba zmizeli v uličce mezi domky.