"Výlet" - 1. část

Tak jsem si tak posteskla, nějak mi docházejí nápady, o čem já teď bud psát. A pak mě napadlo – piš „o nich“, napiš „jejich příběh“. A tak začínám příběh o sluncem zalité Aljašce, o rodince Andersonových, prostě máma, táta a syn natěšení na výlet do Whittieru. Auto pokojně klouže po jediné silnici podél zátoky prince Williama a všechno kolem vypadá jako z pohádky – hladina moře se třpytí jako by byla posetá miliony diamantů a mořští orli majestátně krouží nad zátokou, občas některý usedne na strašidelný pahýl stromu, a hned se zase vznese do výšin. A naše rodinka se celá třese na to, jak se ve Whittieru přecpe smaženými mořskými dobrotami v některé z místních roztomilých přístavních hospůdek. A tak klidně projeli slavný Anton Anderson Memorial Tunnel, jedinou pozemskou cestu do Whittieru, která se začala budovat někdy v roce 1914, ale oficiálně byl tunel dokončen až v roce 1943 a od začátku je společný pro vlaky i automobily. Doprava je řízena dle přísného rozvrhu a všude jsou návěstidla a tak mohou tuto bizarní cestu dlouhou 2,3 kilometrů a širokou pouhých 2,4 m absolvovat všichni úplně bez problémů jako naše rodinka.

A teď už se ládují ve své oblíbené hospůdce, pak ještě vyrazili do maličkého místního muzea v obrovském areálu místní továrny na zpracování ryb. Po návratu se všichni nahrnuli do auta, ale motor jen tak zaškytal, zasípal a zhasl. A tak to otec rodiny Mark zkouší dál a dál, ale nic jen další sípání a škytání. „Víš co, vykašli se na to a rači najdi nějaký autoservis“ nevrle mručela jeho žena Susan. Jedenáctiletý synátor Dennis nedělal nic jen tak přecházel sem a tam. A tak vyrazili hledat autoservis, k jejich smůle ho našli až na úplném konci „rybího areálu“, ale majitel byl naštěstí velmi milý bodrý chlapík a ochotně jim přislíbil pomoc a poslal s nimi jednoho svého zaměstnance s odtahovým autem, takže to vypadalo, že je vše vyřešeno a naše rodinka ve Whittieru přespí jednu noc a druhý den kolem jedenácté by mělo být auto opraveno. A tak se naše milá malá rodinka Andersonových nakvartýrovala do jednoho místního tradičního pensionu a vlastně až do rána se nic zvláštního nedělo tedy skoro nic, jenom někdy kolem půlnoci probudil do té doby spojeně chrupajícího Dennise ostrý záblesk, světlo bylo natolik ostré, že se musel posadit na posteli, chvíli si mnul oči a pak „to“ zase zhaslo. Dennis ještě chvíli mžoural do tmy, ale když se dál nic nedělo a rodiče se nevzbudili, znova usnul.

Probudilo ho až urputné cloumání „Vstávej Demisi, je čas vyrazit“ byla to jeho máti. „Kam tak pospícháš“ mumlal ospale a hrnul se k oknu. Když odhrnul záclonku, zůstal zírat s otevřenými ústy „Mami, tati, TUNEL JE PRYČ!!!“ křičel zděšeně. A to už zírali všichni, protože v místech kde se jim ještě včera skýtal ohromující pohled na mohutnou horu a trojúhelníkovitý vjezd do tunelu nebylo nic jen ta hora a vůbec celý Whittier vypadal spíš jako nějaká mrňavá nevzhledná vesnice…