"Výlet" - 2. část

Po děsivém pohledu z okna začali Andersonovy okamžitě balit, a pak se celí udýchaní vyhrnuli z pokoje. K jejich z děšení se „scvrkl“ i celý pension, Mark se zuřivě pokoušel zapnout mobil, ale ten ani nepípl, „Kde tu máte telefon“ zařval vztekle na recepčního. „Vážený cizinče, jediný telefon v osadě je na místním poštovním úřadě“ odsekl recepční. Andsersonovým už nic nedávalo smysl, a ještě ke všemu na ně hosté, kteří procházeli kolem, prapodivně zírali. „No dobře telefon počká, teď bych rád věděl, kam se poděl ten zatracenej tunel“ hulákal dál Mark „Vážený cizinec promine, ale ve Whittieru se žádný tunel nenachází, protože jest teprve ve výstavbě“, drmolil recepční a strkal Markovi pod nos nějaké noviny, na jejíž titulní straně stálo „Stavba tunelu – jedinečné pozemské cesty do Portage Valley zahájeno“ a nahoře na stránce roku 1915!

O Marka se pokoušely mrákoty, vztekle vyrval recepčnímu noviny z ruky a s výkřikem „Tak tohle budu hlásit na policii“ se vyřítil z pensionu ven, Susan a Dennis za ním. Jenomže městečko vypadlo opravdu úplně jinak, takže Mark vletěl nikoliv na policii, ale do obchodu se smíšením zbožím. „Kde, tu máte policejní stanici“ zaječel na prodavačku, když tu se za ním ozvalo „Tss, laskavě se ztište, pane a následujte mě“, byl to vysoký prošedivělý muž seriózního vhledu. A tak se naše rodinka dostala do malého domku kousek od přístavu. Uvnitř je přivítala velmi milá stará dáma, zapálený krb a dobré jídlo. „Tak vážení, dovolte, abych se představil - jmenuji se Peter Thornton jsem astrofyzik, tato báječná dáma je moje žena Stella a v „časové pasti“ jsme se octli před více jak rokem“. Andersonovy už nerozuměli vůbec ničemu. „Aha, přátelé nerozumí, tak se jim to pokusím vysvětlit, před rokem jsme se ženou vyrazili sem do Whittieru na obvyklou rybářskou dovolenku, ale hned první noc nastal takzvaný „Superúplněk“, krátce po půlnoci to párkrát blesklo a ráno jsme byli tam co vy dnes i s celým domem, pouze oblečení a zařízení jako mobilní telefon nebo notebook zůstali stejné, ale nelze je vůbec používat, ba ani zapnout. A tak jsem začal bádat „ručně“ pěkně tužkou na papíře a vychází mi, že se všechno točí kole čísla 13 a „Superúplňku“. Veškeré přesuny nastaly v 00:13 místního času, vždy třináctého dne v měsíci a „cestovatelů v čase“ je dnes i s vámi také 13 a my dva se ženou jsme zde již 13 měsíců, proto jsem přesvědčen, že brzo musí nastat nějaký zlom a šance na návrat“. Překvapený Mark odpověděl „To, to jako, že všechny ty podivnosti kolem způsobil přesun v čase“ koktal. „Ano, přesně tak“ usmál se Peter. „Ale já žádnej zatracenej úplněk ani blesky nikde neviděl“ bručel Mark „Ale já sem to viděl“ ozval se náhle Dennis „Včera v noci mě vzbudilo takový ošklivý světlo“ drmolil kluk. „A to si nás nemohl vzbudit“ zlobil se Mark, ale Susan ho zarazila „Nech ho být, má totiž pravdu, já jsem si zase všimla toho úplňku, když jsem si šla pro skleničku vody“. „Pak je to jasné, jste poslední tři do počtu určeného pro návrat, který se musím uskutečnit třináctého dne tohoto měsíce, to jest v sobotu a přesně v 00:13 hodin místního času a to prosím na vteřinu přesně a na to samém místě, kde vás „časová smyčka“ zachytila poprvé“ rozhovořil se Peter „A to poznáme jak“ bručel dál Mark. „To je právě to nejtěžší, tak vám pomohu otázkou. Nestalo se vám během pobytu ve Whittieru něco neobvyklého, zvláštního, jako, že by se vám sám od sebe zapnul telefon nebo naopak vypnul nějaký jiný podobný přístroj a nešel žádným způsobem vypnout nebo zapnout a jevil se jako zcela nefunkční?“dotázal se opatrně Peter.

Pak bylo chvíli ticho až náhle, vykřikl Dennis „Auto, nám přece kleklo auto“. „Tak to bude ono, chlapče“ rozzářil se Peter „Teď si jen stačí vzpomenout, kde a přesně na tom místě musíte všichni bezpodmínečně být tuto sobotu přesně ve 00:13 hodin, jinak vás časová smyčka už nikdy nepustí, možná až v další cyklu, ale možná také vůbec nikdy proto je nutné vše perfektně naplánovat, protože na „svých místech“ musí být všech třináct „lapených“ jinak se můžeme s návratem navždy rozloučit“ dokončil svou řeč Peter. A tak se příští dny vše plánovalo, počítalo a připravovalo na „DEN D“, který se neodvratně blížil.

Tu osudovou noc nikdo nespal, všichni nervózně vyčkávali a krátce po jedenácté dal Peter konečně pokyn k odchodu i Andersonovým. Dospělí šli docela rychle, takže jim Dennis sotva stačil, až se v jednu chvíli musel zastavit, aby si zavázal tkaničku.“No tak, Denny pospěš si, nebo to doopravdy nestihneme“ zavolala na něj tiše matka. „No jo, vždyť už jdu“ šeptal Denny a najednou si uvědomil, že není v té černočerné tmě úplně sám a pak mu kdosi prudce zakryl ústa páchnoucí rukou, druhou ho popadl za ramena a táhl pryč. Mezitím došli Mark a Susan až na určené místo „Tak jsme tady, a teď už nám nezbývá než čekat“ zafuněl Mark a položil na zem těžké kufry, které celou dobu nesl. „Proboha, kde je Denny!“ vykřikla najednou Susan a zoufale se rozhlížela do tmy kolem sebe. „Já myslel, jde jen kousíček za námi“ odpověděl překvapený Mark. Pak ho oba začali volat a hledat, ale Dennny je neslyšel – neznámá osoba ho totiž zavlekla téměř až do přístavu a pokoušela se ho svázat a po celou dobu mumlala něco jako „Z mé pasti nikdo neunikne“. Denny se zuřivě bránil, ale už mu docházely síly, když špičkou ruky cosi nahmatal v zadní kapse svých kalhot a došlo mu, že je to jeho oblíbený rybářský nožík s vystřelovací čepelí. Z posledních sil se mu podařilo kapsu roztrhnout a stisknout spouštěcí mechanismus a narvat nůž té páchnoucí bestii přímo mezi oči. A pak se rozběhl do tmy, a čas mu neúprosně odtikával:

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

A, pád, naštěstí ho před dopadem na tvrdou zem zachránily čísi ruce.

„Jsi to ty, tati“ zvolal ještě a padla třináctá minuta, následoval ostrý záblesk a naše rodinka

stojí přímo u svého auta, kolem probíhá čilý ruch přístavního města Whittier. „No to je dost, že se taky ukážete, už tu na vás čekám 2 hodiny“ ozval se za nimi rozzlobený hlas automechanika. Mark rychle postavil Dennise na zem a podíval se na hodinky – bylo skutečně přesně 13:00. „Moc se omlouváme, ale tady syn měl nějaké střevní obtíže, tak jsme ještě byli pro nějaké léky“ zachraňovala situaci Susan. A pak už jen rychle zaplatili za opravdu auta, naskákali do něj a prchali k tunelu, který už byl zase na svém místě. Teprve daleko za ním na cestě do Girdwoodu se odvážil promluvit Dennis „Nevíte, co se to s námi vlastně stalo?“

Odpovědi se však nedočkal, protože jeho rodiče o onom tajuplném „přesunu v čase“ od té chvíle neřekli nikomu ani slovo, až na grilovačce u mých příbuzných se Susan posílená silným kalifornským vínem nějak rozpovídala a vše nám převyprávěla anebo, že by se mi to celé jenom zdálo?