"Výstup"

Je chladné coloradské ráno a horolezec Peter Donovan se právě vyhrabal ze svého bivaku a rozhlíží se kolem sebe. „Tak jsem tady, konečně, po šesti protrpěných letech, a tuhle horu si slezu úplně sám“ problesklo mu hlavou. Když se dostatečně probral, rozdělal oheň a rozdmýchal malá kamínka a uklohnil si něco k snídani. Pak pečlivě vše uhasil, sklidil a začal si připravovat vybavení na výstup, tedy pokud se „Orlí hnízdo“ dá vůbec nazvat horou, ale ve své situaci si Peter nemohl moc vybírat a jinam ho kámoši z lezeckého klubu odmítli samotného pustit.

A tak se teď přehrabuje lany a skobami, pečlivě kontroluje přílbu a baterie v bezpečnostní vysílačce. Sám od sebe by takový krám s sebou netahal, ale kolegové by ho bez té příšerné věci nikam nepustili a tak raději rezignoval a zabalil si i tu příšernou vysílačku. Jenomže se mu jaksi nedaří ji spustit a teď s ní dokonce mrštil do křoví „Krám jeden, pitomá“ zavrčel. Ale nakonec mu nezbylo než jí vysílačku z křoví zase vytáhnout a tehdy poprvé uslyšel ten zvláštní hrdelní chrapot a mezi větvemi jasně rozeznal pár žlutých očí, ale příliš velkou pozornost tomu nevěnoval. „No co, jsem v divočině, tak tu jsou dravci no.“ Pomyslel si.

A pak konečně všechno domotal a rozmotal a vyrazil vzhůru strmou skalní stěnou. A šlo to pomalu, protože se zvedl docela silný vítr. A tak Peter postupoval doslova krůček po krůčku, každý chyt i stup prověřoval snad stokrát. Když měl pocit, že leze snad tři hodiny, uvelebil se na malé skalní římse a odpočíval, přece jen vyšel trochu ze cviku. Ale když se podíval na hodiny, ke svému překvapení zjistil, že je na cestě sotva půl druhé hodiny. To ho dost naštvalo a tak se rychle zvedal k dalšímu výstupu, když za sebou zaslechl podivné zvuky, jako by něco syčelo, skřípalo a kvílelo dohromady. Pomaloučku se otočil a v ten moment zíral do obrovských očí mohutné pumy. Naštěstí byla ještě dost daleko, přesto po něm sekala drápy a prskala jako šílená, ale po chvilce se náhle obrátila a zmizela. Peter tomu vůbec nerozuměl, ale předpokládal, že se nějak dostal do jejího teritoria, nicméně raději pokračoval v cestě.

Asi v polovině si musel znovu odpočinout a ta chlupatá potvora se objevila znova, jakoby mu snad četla myšlenky. A tentokrát byla zatraceně blízko, Peter se jí snažil zahnat tím, že dělal hluk, čím to šlo, ba dokonce několikrát pořádně zařval, ale puma nic, jen dál prskala a vřískala. Peter už začínal ztrácet síly, když se mu podařilo odněkud utrhnout kus skály, kterou pak vší silou po té chlupaté bestii mrštil. „A už se nevracej, potvoro, ať už si sem dostala jakkoliv“ řval za ní a vůbec nechápal, kudy a jak ho ta puma může takto pronásledovat, a jediné co ho napadlo, byla stezka z druhé strany hory, kde nebyl svaz tak příkrý.

Poslední úsek zdolal kupodivu svižně a bez zádrhelů. Sice mu trochu škubalo v lýtkách, ale to už věděl, že to dokáže a to pitomé „Orlí hnízdo“ zdolá. Nakonec se opravdu vysoukal na vrcholovou plošinu a už už si chtěl zakřičet štěstím, když se něco vyřítilo z nedaleké houštiny, pak se to odrazilo a jako dělová koule se vrhlo na Petera. Ten to neměl šanci ustát a po zádech se svalil na zem, hlavou, naštěstí stále v přílbě, narazil na tvrdou skálu. Pak se mu zatmělo před očima a asi na chvíli ztratil i vědomí. Ale po chvilce byl zase zpět, jenom v hlavě mu ještě pořádně hučelo. Pomaloučku, polehoučku se posadil a trochu se podepřel lokty, a rozhlížel se kolem sebe, ale nikde nic jenom šum lesa a slabý svistot větru.

Až pak se odvážil podívat se na své nohy a ruce, ale nikde ani škrábnutí. Až když znovu pohlédl na svoji pravačku a v místě, kde kov a plast objímaly pahýl jeho vlastní ruky, spatřil zřetelný otisk dravých zubů. „Tak alespoň na něco je tahle bionická ručička dobrá“ řekl nahlas jen tak sám pro sebe. Pak se konečně postavil na nohy a popošel o kousek dál k okraji skály. Tak to přece jen dokázal a po šesti letech vidí svůj milovaný Boulder opět pěkně z výšky, i když nijak závratné, ale jemu to v tu chvíli připadalo, jako kdyby dobil samotný Everest.