"WINNFIELDŮV PŘÍPAD"

Když se Erik Winnfield probudil, cítil se zmatený a v první chvíli si nebyl schopen vybavit ani své vlastní jméno. Jeho dezorientace byla takřka absolutní a navíc se nemohl ani pořádně hýbat, protože ho připoutali k lůžku. Náhle se odněkud ozval nějaký ženský hlas: „Zůstaňte v klidu, pane Winnfielde, jste v nemocnici po těžkém úrazu a připoutat jsme vás museli, jinak byste si ublížil ještě víc. Hlavně nepanikařte, doktor Abbot tu bude každým okamžikem.“ Zaznělo mu nad hlavou. Erik se tedy zhluboka nadechl, ale moc to nepomáhalo, stále měl šílený pocit vzduchoprázdna a ještě ke všemu ho děsivě rozbolela hlava. Ale to už dorazil doktor Abbot. „Vítejte zpět, pane Winnfielde, již jsme se obávali nejhoršího.“ Pravil klidně s úsměvem na tváři. Erik stále nic nechápal. „Aha, vy si patrně nic nepamatujete, ale už to bude týden, co vás sem přivezli v notně nepříznivém stavu. Prodělal jste těžký otřes mozku a vůbec vás někdo pěkně zřídil.“ Pokoušel se o vysvětlení lékař. Erik byl však stále mimo, absolutně nic se mu nevybavilo, jen ten šílená bolest tu byla pořád. „Hlava, bolí, moc“ zašeptal. „To je vzhledem k vašemu stavu normální, ale nebojte se, mi vám ulevíme.“ Usmál se doktor Abbot. A tak Erikovi konečně uvolnili bezpečnostní pásy a dali cosi na uklidnění.

A ještě týž den večer se u Erikova lůžka objevila první návštěva a Erik najednou věděl! Naprosto automaticky mu naskočilo jméno Myriam Arnettová. „Tak už jste zpátky, Winnfielde“ řekla chladně místo pozdravu. „Ano, jsem naživu.“ Stroze odpověděl Erik. „Chápu, ještě nejste zcela zdráv, počkám tedy, až vám bude lépe, ale pak už vás šetřit nebudu!“ zavrčela ještě ta dáma a naštvaně odkráčela. Erik na ní jen užasle hleděl a pět nechápal vůbec nic. Sotva však Myriam Arnettová opustila jeho nemocniční pokoj, naskočila mu v hlavě první jasnější vzpomínka. Viděl sám sebe před nějakým kýčovitým milionářským sídlem. Víc však zaznamenat nedokázat, vše se náhle zastřelo, jako by mu do tváře sedla nějaká podivná černá můra a nacpala mu jeden pár ze svých odporných chlupatých tenkých nožiček do očí.

Erik vykřikl a prudce se posadil na posteli. Chvíli těžce dýchal, pak si rychle setřel pot s čela a začal prohledávat šuplíky nemocničního stolku a hlavou mu letěla jediná myšlenka „Přece tu někde musím být moje osobní věc.“ Po chvilce přehrabování skutečně narazil na svůj policejní průkaz. „No jasně, poručík Erik Winnfiled, to sem já.“ Řekl si polohlasně pro sebe a hledal dál, ale v šuplatech už nebylo nic, co by ho navedlo dál. Vztekle přirazil nejspodnější šuplík, ale ten zůstal nedovřený. Erik zpozorněl a pokusil se zásuvku znovu zavřít, tentokrát velmi pomalu. „To bude ono.“ Zašeptal, když šuple opět nedovřel, trochu s ním tedy zalomcoval a nakonec ho vtáhl celé ven. Pak se natáhl dovnitř a zašátral v zadní části. A skutečně něco nahmatal. Onu věc okamžitě schoval pod polštář a vrátil zpět šuplík. Teprve poté se zaměřil na věcičku pod polštářem. Byl to malý černý zápisník. Erik ho opatrně otevřel a v jeho tváři se zračil úsměv a znatelná úleva. Konečně našel to nejdůležitější, něco, co mu mělo definitivně vrátit paměť!

V notýsku byly mimo jiné i zápisy o jeho posledním případu. O případu Emily Hodgesové a jejího syna Dennise. Tato skromná a milá žena se na Erika obrátila asi před čtrnácti dny. Když se s ní setkal poprvé, byla naprosto zoufalá, ne-li na pokraji šílenství. A všechno to souviselo s narozením jejího prvního dítěte, syna Dennise. Jednalo o to, že dle lékařských záznamů chlapec druhý den po narození náhle zemřel na následky skryté srdečné vady. Emily byla však skálopevně přesvědčená, že její dítě žije a dokonce si byla jistá i tím kde! Měl se nacházet v rodině miliardáře Scanlona, jehož žena shodou okolností ten den také porodila chlapce a to ve stejnou dobu jako Emily. Chlapec dostal jméno Darius po otci a po narození vypadal dost neduživě. Tak ho údajně krátce viděl Emilyn manžel Martin, když si poprvé fotil svého syna. Dennisovu fotografii Erik samozřejmě viděl, přesto se mu z počátku do tohoto případu nechtělo a měl tendence doporučit Emily psychiatrickou pomoc.

Názor změnil hned následující den, kdy se na policejní stanici objevila jedna na smrt vyděšená zdravotní sestra. Jmenovala se Sarah Jennigsová a byla stejně zoufalá a vyčerpaná jako Emily a pořád opakovala „Udělala jsem něco strašného a už s tím nedokážu žít!“ Nic kloudného z ní nedostali a nakonec jí museli zavolat doktora. K výpovědi v náhradním termínu se už nedostavila a asi týden poté ji našli v jejím bytě oběšenou. Erikovi nešla tahle události z hlavy a nařídil zevrubnou prohlídku bytu, při které byl za jedním obrazem nalezen dopis na rozloučenou. Vlastně to byla taková poslední zpověď slečny Jenningsové. Sarah v ní přiznala krutou záměnu dětí. Chlapec, který onehdy zemřel, byl Darius Scanlon, který se bohužel narodil s těžkou skrytou srdeční vadou. Poté co byla tragická událost oznámena matce, následovala drsné vydírání a nabídka obrovské finanční částky, pokud se o úmrtí dítěte nedozví nikdo z její rodiny. A Sarah nátlaku a penězům nakonec podlehla a děti vyměnila, takže tragickou zprávu se dozvěděla Emily a její manžel, zatímco z Dennise se stal Darius a byl odvezen do toho příšerného domu.

A do sídla Scanlonových se tehdy vydal i Erik, ale tuhle vzpomínku mu stále ještě zakrývala ta odporná černá můra. Znovu a znovu se pokoušel ji odehnat, ale prozatím to bylo nad jeho síly a ještě ke všemu měl zase horečku a blouznil. A v tomto stavu před sebou znovu spatřil kamennou tvář Myrian Arnettové, státní návladní a vzpomněl si na její slova. „Co, když je na straně Scanlonových?“ pomyslel si Erik a sápal se po telefonu. Ač ho horečka hodně vysilovala, věděl, že nesmí zaváhat. Zavolal na stanici kolegu Jamesona a pak už věděl na čem je. Arnettová skutečně hájila Scanlonovy a byla to ona, kdo mu odmítl dát povolení k prohlídce jejich sídla. Dokonce uvažoval, že Erika postaví mimo službu, když se bude v případu dál jakýmkoliv způsobem angažovat. A Erik toto nařízení porušil a Skanlonovu rezidenci navštívil. „Určitě si tam v tom příšerným domě byl, ale oni byli rychlejší a nechali tě ztřískat“ vysvětlil mu Jameson. „Naštěstí mi nesebrali ten zápisník:“ oddechl si Erik. Pak už neváhal, ani neodháněl můry, ale dokončoval případ. A přišlo to právě v čas, Scanlonovy se zrovna chystali odletět na své tajné letní sídlo, ale zásah policie byl rychlejší. Poté následovalo nekonečné čekání na výsledky testů DNA, které jednoznačně prokázaly, že Darius je opravdu malý Dennis, který se konečně dostal ke svým rodičům.

Poslední návštěva v nemocnici byla pro Erika zároveň ta nejkrásnější. Emily mu přišla ukázat syna. „Jsme vašimi obrovskými dlužníky.“ Řekla nesměle. „To neříkejte, dělal jsem jen svoji práci.“ Odpověděl Erik „Nebuďte tak skromný, pane Winnfilede, zachránil jste mi rodinu.“ Slzela Emily. „A navždy v ní také zůstanete, dlouho jsme nevěděli jaké dát synovi druhé jméno. Díky vám to teď byla hračka – odteď máme Dennise Erika!“