"ZAIRA"

Slunná Sardinie, jižní cíp, hotelový komplex Buon Sole, za jídelnou pro hosty se právě ukryl asi dvanáctiletý chlapec celý rozmrzelý a otrávený. Sotva si trošičku vydechl, dolehlo k němu rázné volání „Patricio, kde zase vězíš, máš tu ještě práci“, byl to jeho otec Massimo Rafaeli, který se po rozvodu se svojí ženou Irene přestěhoval na Sardinii a již nějakou dobu je zde úspěšným ředitelem poměrně rozlehlého hotelového komplex a dokonce se znovu oženil - jeho vyvolenou se stala rázná Sardka Silvia, která je nyní na začátku osmého měsíce těhotenství a ještě ke všemu se dvojčaty, přesto se stále činí, kde se dá. Teď se třeba pokouší svého muže nějak uklidnit „No tak, Massimo, uklidni se a jednou taky přemýšlej. Kluk je skoro v pubertě a nemá zrovna náladu na tvoje peskování a především má prázdniny a rozhodně sem nepřijel jako součást personálu, takže ho laskavě trochu šetři.“ „No jo, no jo, pokusím se a ty se taky šetři.“ zabručel Massimo, pohladil svoji ženu po vyklenutém bříšku a zmizel do kuchyně.

Patricio mezitím došel na své tajné místo, kde měl kotvenou svoji plachetničku jménem Kolibřík, rychle nastoupil a odrazil od břehu. Konečně byl zase na moři, kde se cítil nejlépe – volný a svobodný jako pták. Když si dosyta vychutnal svou jízdu, zamířil k malému krytému ostrůvku, přirazil na obvyklém místě a celý blažený se natáhl na pláži. Pohoda mu však nevydržela příliš dlouho, protože obloha náhle potemněla a náhle se spustila silná bouře a průtrž mračen. Patricio se kvapem ukryl v nedaleké jeskyni. Chvíli pozoroval vzdálené blesky, když tu ho cosi přinutilo podívat se do vzdáleného kouta jeskyně, kde se cosi pomaličku pohybovalo směrem k němu. Patricio s sebou trhl, lehce povyskočil. „Je tu někdo?“ zeptal se poplašeně – odpovědí mu bylo jen tlumené zavrčení nebo spíš zachrčení. A pak si vzpomněl na zbytek briošky, která mu zbyla v kapse od oběda a tak ji opatrně vytáhl a položil na zem kousek od sebe. K jeho překvapení zvuky ustal a příšera z temnoty po žvanci rychle chňapla a zmizela ve tmě. A pak už bylo po bouřce a tak se Patricio vrátil do hotelu, kde už byl svým otcem nervózně postrádán.

Tvor z jeskyně mu však nedal spát a tak se začal na ono místo pravidelně vracet a pěkně s kapsami plnými dobrot, které pokládal stále blíže ke vchodu do jeskyně, až se konečně dostal až ven. Ten den mu srdce bušilo jako o závod „Tak dneska tu potvoru konečně odhalím", pomyslel si a přiklekl si ke vchodu do jeskyně. Nějakou dobu se o nic nedělo, a pak se před šokovaným Patriciem objevilo co neidentifikovatelného. Tvor byl pomenší, našedlé barvy, špinavý, plný ošklivých ran, boláků, příšerně páchl a sotva se držel na čtyřech kostnatých nohách – tak strašlivě byl vyhublý. Patricio chvíli jen poděšeně zíral s otevřenou pusou. A pak si uvědomil, že to na co tak zírá, je s největší pravděpodobností pes – příšerně zubožený, ale stále ještě živý pes. „A co teď?“ řekl si nahlas pro sebe. Nakonec sebral poslední zbytky odvahy a začal se pomaličku sunout blíž ke zvířeti. Pak už jen stačilo natáhnout ruku a dotknout se olysalé hlavy. Patriciovi cukalo v celém těle, neboť očekával ostrý útok, ale místo toho ucítil na druhé ruce dotyk lepkavého jazyku – zubožené zvíře ho olizovalo.

A Patricio nezaváhal ani vteřinku. „Tak pojď, pojď ke mně chudáčku“,řekl něžně a opatrně uchopil psa do náručí, a pomaličku ho přenesl do loďky. Po návratu do hotelu někde vyhrabal starou matraci a pár dek a to všechno spolu se psem poměrně složitě dopravil do malého nepoužívaného domku na nářadí. Tady psisko pečlivě uložil a nabídl mu vodu a zesláblé zvíře okamžitě hltavě pilo. Patricio hladil psa celou dobu po hlavně a chlácholil ho „Neboj se, já se o tebe postarám a přísahám, že zjistím, kdo ti tak strašně ublížil.“

Celý večer se mu pak rodil v hlavě plán na záchranu nově nalezeného psího kámoše. Nakonec si vzpomněl na místního veterináře doktora Pontiho. A tak ještě týž večer ono psisko tajně omyl po jednou z plážových sprch a nejhorší rány mu natřel dezinfekcí ukořistěnou z hotelové lékárničky. Když byl se vším hotov, uvědomil si, že zachráněný pes není on, ale ona a nemá vůbec žádné jméno. „Víš co, budeš ZAIRA – to je taky hrdinka, i když jenom kreslená“,pravil směrem k fence, která mezitím spokojeně usnula.

Druhý den časně ráno se vykradl z areálu se psem v dece a zamířil na blízkou autobusovou zastávku. A měl velké štěstí, protože doktora Pontiho zastihl, kterak si balí kufry. „No, máš štěstí, chlapče, kdybys byl přijel o hodinu později, už by tady nebyl“ mudroval starší pán „Tak, kdepak máš toho maroda“ dodal., „Tady v dece, jmenuje se Zaira a je moc slabá“ špitl Patricio. „Tak to se teprve uvidí“ usmál se doktor Ponti a dal se do práce. Když skončil, usadil se na otočnou židli u stolu ve své ordinaci, zhluboka se nadechl a pravil „Nebudu, ti lhát chlapče, ta malá je na tom moc zle takže jí nedám moc šancí, ale pokusit se můžeš“ „Já vím a jsem připraven na všechno“ zadržel slzy Patricio.

A v následujících třech týdnech se Patricio opravdu snažil a naučil se efektivně pohybovat mezi areálem a domkem na nářadí. A snažila se i Zaira, ze které se vyklubala opravdu udatná bojovnice a postupně se mezi chlapcem a psem vytvářelo hluboké citové pouto.

Tak uběhl nějaký čas, kdy se neudálo nic převratného, dokud se v hotelu neobjevil nový evidentně velmi bohatý návštěvník. Přijel pozdě večer, byla už téměř půlnoc, když vstoupil na recepci a přidrzle požádal o klíče od bungalovu – samozřejmě toho nejluxusnějšího. A když se mu recepční marně snažil vysvětlit, že hotel je přeplněný a tudíž musí vystačit se skromnějším ubytováním, obořil se na něj ten chlápek slovy „No to snad ne, víte, kdo já jsem – jsem Marcello Gavazzi.“ Hulákal „Je mi líto pane, ale ani vaše jméno na situaci nic nezmění“. A tak milému panu Gavazzimu nezbylo než přijmout nabízený klíč a rychle zmizet.

Nikdo však netušil, co přinese následující den – ten podivný pan Gavazzi se totiž objevil u snídaně a samozřejmě se opět rozčiloval, peskoval personál a urážel všechny kolem sebe. A to už bylo moc i na ředitele Massima „Váženy, pane, tímto vás žádám, abyste se uklidnil nebo neprodleně opustil náš hotel“ Avšak dřív než stačil Gavazzi jakkoliv zareagovat mihl se za ním temný stín, což ho přimělo se otočit a v tu chvíli mu Zaira, které se nějak podařilo utéci z domku, skočila plnou vahou na krk. Gavazzi ihned poroučel k zemi. A to už do jídelny dobíhal Patricio „Zairo ne, to nesmíš“ křičel zoufale.

Ale Zaira odmítala své sevření povolit, ač stále dosti slabá, měla náhle sílu i chování rozzuřené lvice. Nakonec se Patriciovi přece jen podařilo zvíře odtrhnout a trochu uklidnit. „Co to má znamenat!“ křičel Massimo „Kdo sem pustil to odporné zvíře“ řval dál „To já, tati“ koktal Patricio „Našel sem jí na jednom ostrově, byla na tom moc zle, tak jsem jí chtěl pomoct“ vzlykal kluk. V tu chvíli se vzpamatoval i Gavazzi, chvíli si prohlížel psa a chvíli zase Patricia „Tak tys tu obludu našel a ona si teď našla mě a to jsem doufal, že tam ta zablešená bestie už dávno pošla“ procedil zuřivě skrz zuby a snažil až podezřele rychle zmizet, ale Massimo ho nepustil „Tak tohle budete muset vysvětlit policii, pane Gavazzi“

Policie dorazila docela brzo a k překvapení všech bez váhání Marcella Gavazziho zatkla. A vysvětlení přišlo vzápětí – onen podivný muž se ve skutečnosti jmenoval Giacommo Cabrini a byl proslulý svými mafiánskými praktikami a mistrovskými úniky před policii. Jeho poslední zločin se týkal jeho mladičké manželky Giny, dívka z pohádkově bohaté rodiny Campobello, se kterou před pár měsíci vyrazil na svatební cestu právě na Sardinii. Cestoval s nimi i Ginin pes - fenka křížence německého ovčáka jménem Chiara, kterou neměl dotyčný pán zrovna v oblibě. A v oblibě neměl Giacommo ani svoji ženu, nepokrytě však toužil po jejím majetku, který mohl získat pouze na základě přísných podmínek uvedených v předmanželské smlouvě, ale na to náš mafiánek odmítl čekat a zosnoval ďábelský plán s cestou na romantický opuštěný ostrůvek, kde svoji novomanželku sprostě opil a pak jí prorazil lebku nějakým kamenem. Neuvědomil si však, že celé té hrůzné události přihlížel svědek v podobě Chiary, která odmítla svoji milovanou paničku opustit a tak je obě nechal v nedaleké jeskyni a odjel. A jeho návrat a zázračné přežití Chiary vlastně teď už Zairy se mu staly osudnými.

A tak končí příběh psí bojovnice Zairy, která se zázračně vrátila do života a stala se nejvěrnější a nejoddanější přítelkyní kluka jménem Patricio a pečlivou chůvou jeho skorosestřiček“ – dvojčat Camilly a Catariny. Nadarmo se totiž neříká :

„Chceš-li si koupit lásku – kup si psa“