"Zapomenutí"

Je pochmurné listopadové ráno a ve sklepení jednoho ze starých pařížských domů začíná obvyklou pracovní rutinu partička nadšenců do historie, která se společně se svým profesorem dobrovolně přihlásila k vyklízecím pracím jednoho starého archivu, jehož obsah se postupně přesunuje do nových moderních prostor. A, i když už byla většina materiálů úspěšně přesunuta, naše partička už se tady lopotí snad třetí měsíc a konec je stále v nedohlednu.

Profesor Legrand teď stojí v jedné z úzkých chodeb před rozměrnou nástěnkou plnou rozličných papírků, vzkazů a jiných tiskovin a živě diskutuje se svojí asistentkou Nicole Barbierovou. „Když chtějí všechno tohle sundat, tak se to sundá, milá Nicole.“ „Ale, pane profesore vždyť to je jen další příšerná práce navíc, mě tedy úplně stačí ten smradlavej balík ze včerejška“ ošívá se dívka, ale profesor se jen zamračí a ukáže ostře na změť papírů „A, dost bylo výmluv, šup s tím dolů a hned“ řekne ještě. A přesně v tu chvíli se uprostřed nástěnky jakoby odnikud objevil úplně nový lísteček se vzkazem. Skoprnělý profesor na něj nevěřícně zírá, stejně tak Nicole, která se i přes šok pokouší číst „Přeji vám dobrého dne, moje jméno jest Colette Lemrercierová a žádám si vaší pomoci pro vyhledání rodiny mé.“ A pod tím číslo telefonu 4551951937.

Nicole okamžitě bere lísteček do maličké kancelářičky a hned ho strká pod nos kolegyni – zapisovatelce Marie Clare Delrotové. Která má na starosti soupis inventáře a funguje také jako spojka mezi starým a novým depozitářem. „Prosím tě Marie – Claire, teď všeho nech a zavolej na tohle číslo“ „Co jste zase kde vyhrabali“ bručí Marie, ale bere si lísteček a vyťukává číslo do telefonu, ale odpovědí jí jen pískání a praskání ve sluchátku a nakonec hlášení, že volané číslo neexistuje. „No, to byl tedy pěkně blbej fór“ ulevila si Marie. „Ale no tak, Marie – Claire, to číslo musí nějak fungovat, proč by se jinak objevilo na té nástěnce a přímo před náma“ hartusila Nicole. „To je pravda, já ho také viděl“ bránil ji profesor. „To netuším, ale asi je to jenom nějaký starý papír“ odvětila suše Marie a dál se věnovala své zapisovatelské práci. A vůbec ten dnes e už nic neobvyklého nestalo, jenom Nicole ještě dopravila onen podivný zapáchající balík do restaurátorské dílny a to byl vážně všechno.

Druhý den se Nicole podařilo zaspat, takže dorazila se značným zpožděním, a když už už otevírala ústa k omluvě - předběhla ji naštvaná Marie – Clarie. „No, kde prosím tě jsi! Už dobrou hodinu tu máš návštěvu“ „Jakou návštěvu? Jak nás tady mohl někdo najít!“ nechápavě vyjekla Nicole. „Sedí vzadu v kanclu, tak s sebou laskavě pohni, mátoho“ ušklíbla se ještě Marie a naštvaně odkráčela.

Ona tajemná návštěva byla útlounká, křehounká dívenka bledá tak, jakoby se jí nikdy nedotkly sluneční paprsky. „Dobrý den“, řekla tichounce a podala Nicole křehkou bílou ručku. „Jmenuji se Mireille Morinová a zajímám se o minulost rodiny Lemercierových, zejména o tu z dob francouzské revoluce.“ Pravila dál o něco hlasitěji. Nicole vůbec netušila co má tomu děvčeti odpovědět. Nakonec zvolila diplomatickou odpověď a pravila „Ale, tady už není vůbec nic. Veškeré materiály byly přesunuty do centrálního archivu za město. Ale mohu vám napsat adresu a kontakt na kolegy, oni už to s vámi vyřídí“ V ten moment zbledlo ono děvče ještě víc „Tak to velice omlouvám, že jsem vás vyrušovala, přeji vám dobrého dne a nashledanou“ zašeptala dívka a měla se k odchodu. U dveří se však náhle zarazila, otočila se směrem k Nicole a zcela nahlas vyslovila jedinou větu „Naděje umírá poslední“ a rychle krokem opustila depozitář. Nicole zůstala bezradně stát a nic z toho jí nedávalo smysl.

První krok k rozluštění oné záhadné návštěvy však učinila hned následující den. Brzo ráno totiž obdržela urgentní telefonát od restaurátorů, kteří se vrhli na onen záhadný balík a k jejich překvapení v něm nalezli unikátní materiály z dob francouzské revoluce – přesněji řečeno poměrně podrobnou dokumentaci rodiny Lemercierových. Nicole byla jako u vytržení a ihned žadonila „Prosím, mohli byste mi něco z toho poslat, něco pokud možno zachovalejšího“ „Pokusíme se“ zněla strohá odpověď.

V poledne už měla na stole v své univerzitní kanceláři speciální obálku. Nedočkavě se na ní vrhla – a málem vykřikla, protože hned na první stránce na ní hleděla bledá tvářička Mireille Morinové. Při bližším prozkoumání si uvědomila, že hledí na portrét rodiny Lemercierových – přesněji Sylvie, Colette a Jacqua. A právě Colette byla dokonalým dvojčetem Mireille. Proto Nicole pátrala dál. Předposlední dokument byl téměř nečitelný a tak se ho rozhodla naskenovat a k jejímu překvapení na ní vyskočilo úplně stejné číslo jako na onom lístečku na nástěnce. „Co to ksakru může být“ mumlala si po sebe. Ale ať hledal, kde mohla nikde ani stopa a to prošla všechny možné i nemožné databáze i registry, ale nikdy nic.

Večer pak nemohla usnout, tak moc se jí všechno zmateně honilo hlavou. Až teprve, když se jí oči téměř zavíraly, probleskl jí hlavou nápad a honem šmátrala po mobilu. „Ahoj, Pascale, doufám, že jsme tě nevzbudila, ale mám na tebe malou prosbičku. Mohl by si mě tam u vás projet jedno číslo“ „To si piš, že si mě vzbudila, ale budiž, to zítra ráno ti projedu - pošli mi to prosím na mejl“ ozval se na druhém konci rozespalý hlas a pak dotyčný rychle zavěsil, takže mu Nicole ani nestačila poděkovat.

Poděkovala mu až druhý den ráno, protože ono tajuplné číslo přece jen odhalilo své tajemství. „Je to číslo hrobky, hrobky rodiny Lemeriérových“ hlásila Nicole profesorovi „No, a tuhle hrobku bych potřebovala otevřít a povolení mi můžete dát jedině vy“ žadonila. Co s vámi mám dělat“ povzdychl si profesor. „Ale, je to vaši zodpovědnost a chci být u toho, až to otevřete“ dodal přísně. „Samozřejmě a mockrát vám děkuji, jsem vaším dlužníkem“ jásala Nicole.

Otevření hrobky proběhlo za dva dny, přesněji řečeno v pátek odpoledne, po zavírací hodně daného hřbitova. Nicole, profesor a další nervózně přešlapovali sem a tam. K jejich velkému překvapení se ukázala se, že jeho hrobky zcela prázdná.

A tak Nicole vrhla do dalšího bádání a párání. A další poklady vydal i onen podivný balík. Mimo jiné v něm byly nalezeny zatykače na všechny členy rodiny Lemerciérových. A postupně vycházelo najevo, že Jacques Lemericiér původně vážený a movitý obchodník byl odsouzen jako první, ale ani u něj ani u jeho ženy Sylvie a dcery Colette nebyla jediná zmínka o vykonání trestu. „Že, oni na ně zapomněli“ vyhrkla najednou Nicole, která do té doby jen tak bezděčně zírala z okna. A měla pravdu – její odvážnou teorii potvrdily další materiály z balíku – unikátní doklady, kde bylo uvedeno místo a důvod uvěznění naší rodinky. Celá rodina Lemerciérových se z hodiny na hodnu ocitla v Bastile a to kvůli obvinění z tzv. sionismu tedy vlastně „židovství“, stejně jako stovky dalších. Matka s dcerou se ocitly v jedné kobce a Colettin otec v druhé. V tísnivém, páchnoucím brlohu přežili všechno možné, a když mělo dojít k vykonání rozsudků na jejich osobách, byla Bastila dobyta a v nastalém zmatku se naše rodinka ocitla mezi desítkami možná stovkami zapomenutých chudáků, které objevili až revoluční gardy, ale většinou už jim nebylo pomoci – byly jednoduše „NAVŽDY ZAPOMENTÍ “

Tedy až do okamžiku nálezu podivného balíku a lístku s číslem, který odhalil smutné tajemství, a aby nezůstalo jenom u odhalování uspořádala naše badatelská společnost symbolickou tryznu, hlavní slovo měla samozřejmě Nicole a pak profesor Legrand. Během akce projevil jeden z badatelů zájem spatřit onen rodinný portrét a tak pro něj Nicole zaběhla, Když odcházela z kanceláře, něco jí přimělo se ohlédnout a kdesi před ní mihl obr útlé dívčí postavičky s dlouhými černými vlasy a vzduchem jakoby zašumělo tichounké „MERCI“.

Nicole se jenom pousmála, zhasla, zavřela dveře a ještě jednou se upřeně zadívala na portrét a pořád jí nebylo jasné

„Colette nebo Mireille ???“