"ZELENÝ MNICH"

Je příjemný podzim a na nově objevené vojenské pevnosti Krýšov se po letech sešla skupinka bývalých spolužáků – Pavel, Šárka, Richard a Kateřina. Všem už bylo dávno přes třicet a v životě si už prošli si ledasčím a snad i proto souhlasili s Pavlovým plánem strávit jednu noc v neznámém podzemí. Sám Pavel Krýšovskou pevnost předem pečlivě prozkoumal jako řadový návštěvník a pak celý svůj plán bez obalu předložil ostatním. K jeho překvapení souhlasili všichni a tak se teď tísní v malém výklenku v naprosté temnotě, zimě a vlhku. Úplně normálně se vydali na prohlídku podzemí s úplně normální výpravou a na konci prohlídky se ukryli na určeném místě.

„Tak co, už vypadli?“ vrčel Richard. „Jo, už jsou pryč“ uklidnil ho Pavel. „To je dobře, protože už to nevydržím“ bručel. „V tom případě použil tohle“, řekl Pavel a podal mu jakýsi soudek. „To je naše provizorní WC“ Dodal na vysvětlenou „Používám to na cestách běžně“ řekl ještě. Richard se sice šklebil, ale neměl na vybranou. „A rozsviť si baterku!“ zavolala na něj ještě Šárka. Pak se vydali úzkou chodbou vpřed proti směru prohlídkové trasy. Nedošli však ani do poloviny, když se znovu ozval Pavel. „Ještě něco vám musím říct, pozval jsem taky Sášenku, aby nás jistil na hotelu.“ „No to je teda paráda a nikomu si o tom neřek, že“ řekla naštvaně Šárka. „Neřek, protože byste sem nejeli.“ Odpověděl jí Pavel a pokoušel se o vysvětlení „Ale nikdo jinej se mi už neozval“. „Takže si nás klidně nechal napospas tomu největšímu parchantovi z celý školy.“ Ostře se ohradila Kateřina. „ Takovej už Saša dávno není“ bránil Pavel neoblíbeného spolužáka Alexandra.

Ale to už došli do prvního z velkých nedokončených sálů. „Tak, tady se dneska v noci usadíme.“ Řekl Pavel a usadil se na výstupku ve zdi. Mezitím je konečně dohnal i Richard, jehož nálada nadobro uvázla na bodu mrazu. „A latrínu máš kde?“ ptal se ho hned Pavel. Richard zprvu vůbec nereagoval a pak náhle prudce vyštěkl „Ten tvůj hnusnej sud je tam, kde si mi ho dal, tak si pro něj dojdi!“ A Pavel si jen zhluboka povzdechl. „To chce klid a nohy v teple Pájo.“ Vstoupila do hádky Kateřina „A jestli chceš, tak ti pro tu latrínu dojdu, beztak ji taky potřebuju použít.“ Nabídla se. „Tak to jdu s tebou“ přidala se Šárka. „A vy to tu zatím můžete připravit na noc, pánové“ otočila se ještě k Pavlovi. Načež zmizely ve tmě.

K latríně dorazil celkem rychle a stejně rychle ji i použily. Pak každá popadla jedno kovové držadlo a nesly ji zpět. Když byly zhruba v polovině cesty, Kateřina se prudce zarazila a zírala do jedné z odboček. „Co tam prosím tě vidíš?“ strkala do ní Šárka. „Nic, asi je tam jen další figurína“ odpověděla Kateřina a pokračovala v cestě.

Do sálu dorazily právě v okamžiku, kdy se Richard vrhnul na Pavla a prudce s ním cloumal. „Sakra chlapi, nechte toho, jste jak malí haranti“ zakřičela na ně Kateřina. „Ty drž hubu, Káčo, tebe se to netýká.“ Zařval Richard. Nakonec přece jen Pavla pustil, ale vzápětí si sbalil všechny svoje věci a přesunul se o kus dál do jedné z menších místností. Ostatní se raději věnovali přípravám na noc a večeři. Po jídle se dlouho diskutovalo, tedy Šárka s Kateřinou probraly možné i nemožné, Pavel tam jen tak seděl a zíral do tmy.

Spát se šlo velmi pozdě a v dost nevalné náladě. Především Pavel nemohl vůbec usnout a nakonec se rozhodl zajít za Richardem. Vyhrabal se tedy ze spacáku a po čtyřech se odštrachal k hlavní chodbě. Všude panovalo téměř absolutní ticho, které z nenadání přehlušily jakési vzdálené skřípavé zvuky. Pavel se nejprve domníval, že jsou to netopýři, kterých tady dole sídlily stovky, jenomže ty zvuky se neustále přibližovaly a bylo čím dál tím jasnější, že jde o lidské kroky! „Si to ty Ríšo?“, zvolal Pavel, ale nikdo mu neodpověděl a kroky zdál být zase o něco blíže. Pavel šel ještě chvíli dál až ke v chodu do ubikace, kterou si vybral Richard. A právě v té chvíli kroky ustaly. Pavel vklouzl do ubikace a vzbudil Richard. „Kruci, Pavle, to mě nenecháš ani vyspat?“ mručel Richard rozespale. „Promiň, budím tě nerad, ale asi tu s námi ještě někdo je. Slyšel sem kroky.“ Pokoušel se o vysvětlení Pavel. „A kdo by tu asi byl? Leda teda netopýři.“ Zamumlal Richard a chytal se zase usnout, když se z temné dálky ozval hlasitý křik. Richard byl rázem zcela vzhůru, čilý jako rybička a křičel: „To jsou holky! Tys je tam nechal samotný“ Pak se oba rozběhli zpět do velkého sálu.

Šárka i Kateřina byly skutečně vzhůru, strachy se tiskly v rohu nedokončené místnosti a strachy byly bělejší než stěna za nimi. „Co se tady stalo?“ Ste v pořádku?“ volal na ně Pavel. „Byl tu nějakej chlap a šahal na nás!“ odpověděla mu rozklepaným hlasem Kateřina. „To se vám asi něco zdálo, nebo sem vletěl netopýr:“ chlácholil je Richard. „Nic se nám nezdálo, byl tu nějakej chlap a sahal nám na hlavu a ruce!“ zanaříkala Šárka. „ A teď stojí přímo za váma!!!“ vykřikla zajíkavě Kateřina a ukázala chvějícím se prstem před sebe. Všichni se prudce otočili a spatřili velmi vysokého muže v podivném oblečení. Muž měl na sobě zelenou vojenskou čepici, ale místo uniformy vězel v dlouhém a širokém plášti. Vypadal trochu jako kněz, ale ve vojenském. Nějakou dobu tam na sebe zděšeně zírali, až se odvážil, ozval Pavel: „No tak Sašeno, sundej ty hadry a přestaň se chovat jako blázen.“ Muž však nereagoval a v následující vteřině zmizel, stejně děsivě, jako se objevil. A Kateřina se Šárkou se znovu rozkřičely „Tady už nebudeme ani minutu, hned teď jdeme k východu“ „A jak se chcete dostat přes mříže, kozy jedny!“ pokoušel se je zarazit Richard. „To je jedno, třeba prolezeme skrz, ale tady už nezůstanem!“ zněla rázná odpověď. „V tom případě jdeme ven všichni!“ zavelel Pavel.

Sbalili tedy svůj neslavný tábor a rychlým krokem zamířili k východu, ale ten jakoby nikdy neexistoval! Bylo to, jako by chodili neustále dokola. „Ještě jedno kolo a asi se vážně pobleju“ vztekal se Richard. A pak se pět zjevil „ON“, ten podivný muž v zeleném a obě ženy se rozběhly vpřed šílené strachy. A náhle stála celá výprava u východu. Šárka zoufale cloumala mřížemi a volala o pomoc. „Ale no tak, uklidni se, tady tě nikdo neuslyší, jsme přes 60 metrů pod zemí a kolem jsou i třímetrový betonový zdi.“ Pokoušel se jí zadržet Pavel. „Musíme počkat do rána.“ Dodal. „Ale já na nic čekat nebudu a celej ten tvůj idiotskej pubertální plán si můžeš strčit mezi půlky!!!“ řvala Šárka celá rudá v obličeji, načež se všechno kolem prudce rozechvělo a před naší skupinkou se opět zjevil muž v zeleném. Vznášel se asi půl metru nad zemí a ve tváři se mu zračilo jakési zhnusení. Pak se ozvala hlasitá rána a zelená postava vyrazila přímo proti skupině. Poté zase zavládla tma, vlhko a ticho. 

To ticho vládlo až do rána, kdy dovnitř vstoupili průvodci, kteří našli všechny členy výpravy živé, namačkané v jednom chumlu na mříže. 

Ten nejstarší jenom tak lehce pokýval hlavou a řekl „Tak nám tu zase úřadoval ten náš Zelený mnich“.