MOJE POVÍDKY...aneb už nechci psát do šuplíku

"Zimní princezna"

Publikováno 21.12.2017 v 21:34 v kategorii POVÍDKY, přečteno: 22x

....Pokoj lidem dobré vůle...



Jeremy Summerhill opatrně vystoupil z vozu a rázně kráčel k majestátnímu sídlu a srdce mu bušilo vzrušením, protože tady ve Stocklow byl poprvé, poprvé od smrti svého otce Sira Johna Summerhilla. Velmi se těšil na setkání se sestrami, matkou a vůbec celou rodinou. Jediné co ho lehce tížilo na mysli, byl fakt, že přijel sám, bez své snoubenky Joyce Smithové. Joyce mu totiž těsně před svátky utekla neznámo kam s jedním bláznivým Američanem. S nějakým Stevem Harmonym. Velice rychle tyhle chmury setřásl, protože jeho pozornost upoutalo něco na sněhu před ním. Byl si téměř jistý, že vidí nějakou mladou ženu v bílém. Stála na čerstvém sněhu a jakoby lehounce zvonila, nebo co. Zavolal na ní „Haló, osobo, co tady děláte, vždyť tady v těch šatičkách zmrznete!“ Žádná odpověď však nepřišla, a když Jeremy došel blíže k domu, nebyl tu nikdo, jen velký sněhulák, kterého tu postavily děti jeho sester. Jeremy jen nechápavě zavrtěl hlavou a vešel do domu. Tam už ho nedočkavě vyhlížela jeho nejmladší sestra Tylda, celým jménem Matylda, ale tak jí nikdo nikdy neřekl. „Tyldičko moje, ani nevíš, jak strašně rád tě zase vidím!“ zahalekal Jeremy a vroucně svoji sestru objal. „A já jsem ještě rači, že vidím tebe, bráško!“ opověděla Tilda a políbila bratra na čelo. A měla co dělat, aby dosáhla, protože Jeremy byl hodně vysoký tmavovlasý muž s očima lehce do zelena. „No, a kdepak máš Joyce?“ zeptala s mírným překvapením. „Ta mi zdrhla, Tyldičko, s nějakým praštěným Američanem.“ Bručel Jeremy. „A kde jsou ti tvoji Rodgerové?“ ptal se spěšně. Těmi Rogery myslel Tildina manžela Rodgera Adamse a čtyřletého syna stejného jména. „Ale, ti se šli podívat dolů do vesnice, ale měli by se vrátit každou chvíli. Zato už dorazila Theresa, Tom a dvojčata.“ Informovala ho Tilda. „Tak pojď dál, máma na tebe čeká!“ Táhla za ruku do velkého salónu.


V salónu už skutečně seděla druhá s Jeremyho sester s rodinou. „Jé, strejda Jeremy přijel!“ volala dvojčata a běžela ho přivítat. Byli to dva správní kluci Peter a Paul. Nedávno ji bylo deset let a vlasy se jim začínaly barvit lehce do zrzava, asi po tátovi. Do jejích nadšeného jásotu vstoupila Rosemary Summerhillová, matka celého toho klanu. „A co já, já jsem snad vosk?“ řekla hodně nahlas a objala svého jediného syna, nejmladší z jejích čtyř dětí. „Tak tě u nás vítám, chlapče, moc si nám tu chyběl.“ Pravila mírně rozechvělým hlasem. „A tobě jsem určitě chyběl nejvíc, viď.“ Usmál se na ní Jeremy a políbil ji na obě tváře. Pak se rozhlédl kolem sebe, aby nasál vánoční atmosféru rodného domu. „Copak hledáš, Jery?“ ptala se matka a něžně se dotkla jeho ruky. „Hledám Theu a toho jejího admirála!“ zasmál se zhlehka Jeremy.“Theodora tu ještě není, jela s Dukem vyzvednout Iris ze školy. Na začátku roku nastoupila na vysokou a prý je z ní úplně jiný člověk. A neboj, k večeři jsou tu jako na koni.“ Ozvala se Theresa. „Tak to bude moc príma.“ Odpověděl Jeremy, protože měl svoji nejstarší sestru moc rád, i její manžel Duke Wellington byl hodně svérázný chlapík a dcera Iris ještě svéráznější puberťačka. Přesto se na dnešní večer a vůbec na Vánoce těšil jako malý kluk. Jediná osoba, která mu zde zoufale scházela, byla Joyce.


Ale i na tyto chmury brzo zapomněl během úžasné rodinné večeře. Konečně dorazila i Theodora, Duke a jejich dcera Iris, které se skutečně neuvěřitelně změnila, a opravdu konečně dospěla. Zato kluci byli jako z divokých vajec a neustále se o něco prali nebo dohadovali. Zejména o autorství obřího sněhuláka. „A co ten druhej sněhulák, ta princezna?“ ptal se malý Rodger. „Já princezna, my stavěli jen toho obra.“ Divili se Peter a Paul. „Taková krásná bílá a zvonivá.“ přidal se Jerermy „Já ji totiž taky viděl.“ Dodal ještě. „Ale venku je vážně jen jeden sněhulák.“ Zakňoural Peter a schylovalo se k další rvačce, které zabránilo jedině to, že už bylo hodně pozdně a děti musely jít spát. V jídelně u krbu zůstala jen Iris a tak si s ní Jeremy chvíli povídal. „To s tím sněhulákem bylo skvělý!“ smála se „A abych řekla pravdu, tak tu princeznu jsem tam venku taky na chviličku zahlídla.“ Řekla náhle. A Jeremy už ničemu nerozuměl a raději si vzal svoji sklenku brandy a vyrazil si ven zapálit.

Chvíli jen tak vdechoval vůni zasněžené zimní noci, když tu ho cosi upoutalo. Tam někde uprostřed vánice někdo stál a pozvolna se blížil k domu. A pak před ním znovu stála! Znovu ta pohádkově bílá postava v bělostných šatech, kolem ní vířily tisíce vloček a opět bylo slyšet to tajemné zvonění. Jeremy stál jako opařený, až náhle vyhrkl „Kdo jsi? Nějaká zimní princezna?“ Ta bílá panenka se jen tajemně usmála a jak se objevila, tak zase zmizela. A Jeremy mohl přísahat, že ve stejný okamžik zcela jasně zaslechl jedno jediní slůvku „Joyce!“ Raději rychle dokouřil, dopil poslední lok brandy a šel spát. Ale nespalo se mu moc dobře, protože ho jednak rušila vánice, která zuřila venku a především se mu zdál velmi podivný a velice živý sen. Zdálo se mu, že tam dole ve vesnici našel Berušku, malý červené autíčko, které patřilo Joyce. Stále kousek za vesnicí celé zaváté sněhem a on se ho zoufale pokoušel z té bílé nadílky vysvobodit. Trvalo mu to však příliš dlouho, a když se konečně dostal dovnitř, bylo na všechno pozdě - Joyce mezitím umrzla!. A právě ten okamžik se celý zpocený a vyděšený probudil. Právě začínalo svítat, ale dům Summerhillů byl stále ponořen do hlubokého spánku. Jeremy už spát rozhodně nemohl. Raději tedy vstal, umyl se a oblékl a poté vyrazil do vesnice, s tím, že si tam dá dobrou snídani a ostatním přinese čerstvé pečivo.


Sníh mu křupal pod nohami, vše kolem magicky jiskřilo ranním mrazem a Jeremy se náhle cítil překvapivě šťastný. Brzy došel na malé náměstíčko, kde bylo ještě všude zavřeno. Otevřená bylo pouze hospůdka „U Čtyřlístku“ a tak se uchýlil tam a hned si objednal vydatnou snídani. Již dojídal, když dovnitř vtrhl jeden místní chlápek a již ode dveří volal „Potřebuju si zavolat a honem. Kus za křižovatkou u Stocklow zapadlo nějaký auto a mohli by v něm být lidi!“ Jeremy málem spadl ze židle, jak se lekl! Vždyť to, co ten chlápek právě řekl, je přesně jako v tom jeho snu! „A jak přesně to auto vypadá?“ zeptal se mírně rozechvělým hlasem. „Ale, takový mrňavý červený městský vozítko.“ Zabručel chlápek. A to už Jeremy na nic nečekal a pádil z hospody, jakoby mu za patami hořelo. Běžel rychle a najisto, přesně podle své noční vize. Zastavil se až na onom místě a auto tam bylo přesně tak, jako v jeho snu. Rychle začal odhazovat sníh a brzy se prohrabal až k zadním dveřím. A dalo mu hodně zabrat, než je otevřel. Uvnitř bylo vidět podivnou změť pokrývek. Rychle tu změť rozhrábl! A až někde úplně dole ležela Joyce! Byla schoulená do klubíčka a spala!!! Nebyla zmrzlá jako ve snu! Velmi něžně jí tedy probudil. Byla hodně prokřehlá, ale živá!!!


Pomalu jí pomohl z auta a pak jí nesl celou cestu až na Summerhill. V domě naštěstí nikdo nebyl, protože rodinka si patrně vyrazila na zimní procházku po okolí. Jeremymu nechali vzkaz na botníku. Jeremy ho jen zběžně prolétl očima a spěchal s Joyce nahoru do teplé lázně.


Teprve, když se Joyce dostatečně prohřála a vypila obrovské množství horkého čaje, se odvážil na ní znovu promluvit „Kde se tu proboha bereš? Já myslel, že jsi s tím praštěný Američanem!“ pravil rázně. „Ale no tak, Jery.“ Zasmála se Joyce. „Tak ty mi zdrhneš s cizím chlapem a ještě se tomu směješ!“ vybouchl Jeremy. „Tak abys věděl drahý Jery, s nikým jsem neutekla a jestli se něčemu směju, tak jedině tobě!“ dopověděla Joyce. „A Steve je sice Američan, ale není ani trošku praštěný. A především, je to doktor, doktor Harmony a nabídl mi svoji pomoc a lékařskou péči, kterou teď budu potřebovat.“ Vysvětlovala Joyce. V Jeremym v tu chvíli hrklo, jako ve špatně natažených hodinách „Doktor, copak si nemocná!“ vykřikl celý vyděšený. Joyce se jen usmála „To tedy rozhodně ne! Těhotenství přece není nemoc!“ smála se dál, ale Jeremy vůbec nic nechápal, jen na ní zíral s otevřenými ústy. „Prostě a jednoduše – budeš otcem, Jery!“ řekla Joyce a políbila ho. Teprve teď se Jeremy konečně vzpamatoval a v očích se mu zaleskly slzy. „Jsem já to, ale hlupák, místo, abych slavil, tak tady na tebe čučím jako nějaký bloud!“ smál se od ucha k uchu a nadšeně Joyce líbal, kde se jen dalo. Z nejlepšího je vyrušil hluk dole v hale. „To se vrátila rodinka!“ zářil Jeremy. „Měli bychom se jim ukázat.“ Tahal Joyce za ruku. „Dobře, dobře, ale napřed se musím obléknout.“ Usmála se Joyce. „Ale kufry mám pořád ještě v autě:“ řekla trochu bezradně. „To vůbec nevadí, něco tady pro tebe mám!“ řekl Jeremy a odněkud vytáhl velkou dárkovou krabici. „Ty jsi sem vezl dárek pro mě, i když jsem s tebou nejela!“ vyprskla smíchy Joyce. „Ano a ještě něco, ale to dostaneš, až pod stromečkem!“ lišácky se zazubil Jeremy.


A jak řekl, tak se také stalo. Joyce se pečlivě oblékla do nových šatů, které našla v krabici a po vroucném přivítání s rodinou Summerhilových dostala i druhý dárek – překrásný zásnubní prsten spojený s originální žádostí o ruku – Jeremy jí totiž nazval „Zimní princeznou“. A pak už tu byly jen Vánoce, stromeček obsypaný dárky a jedna přešťastná rodinka.


Kruh se uzavřel, tento zimní příběh také a brzo se uzavře i tento rok.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?