"Zkáza z nebes"

Je nezvykle teplý 22. březnový den roku 1945 a obyvatelé města Kralupy nad Vltavou se pomalu chystají k obědu. Na zahradě domu u řeky se třináctiletá Amálie Rieglová bezstarostně věnuje hře se svým malým synovcem Richardem, který právě dnes slaví své první narozeniny. Je opravdu nezvyklé teplo, takže děvče je oblečeno pouze v lehounkých pomněnkově modrých letních šatech a náramně si ten nádherný den užívá. Náhle však Amálie zvedla hlavu k obloze a zahleděla se k obzoru, odkud zaznívalo podivné hřmění a vzápětí se jakoby odnikud vyrojila celá letka mohutných stříbrných strojů. A to už z domu vyběhla Amáliina nejstarší sestra Anna „Okamžitě pojď dovnitř Málko, něco se žene“. A, tak se všichni z ničehož nic ocitli ve sklepě v očekávání toho nejhoršího, ale to co přišlo, nečekal skutečně nikdo. Detonace bomb zesílené jejich dopadem do nedaleké řeky připomínaly konec světa a i Amálie měla nahnáno, a co chvíli skryla svoji hlavu do fusaku svého synovečka, aby alespoň na nepatrnou chvilečku unikla okolnímu běsnění. Jediný, kdo neztratil smysl pro humor, byl Annin manžel Stanislav, který si ostatní neustále dobíral narážkami typu „Já musím nahoru, vždyť se tam vaří polívka a knedlíky“ což nejvíce dopalovalo právě jeho ženu, která byla v očekávání druhého potomka, a tak celou situaci prožívala asi nejhůř ze všech. Ale nakonec všichni hrůzné chvíle přestáli bez úhony a vyšli zase na světlo. A Amálie hned popadla kolo, a že musí hned domů, z čehož nebyl nikdo moc nadšený, ale nakonec ji přece jen nechali odjet.

Amálie sjížděla svižně s kopce dolů, když tu ji zarazil známý hlas „Kam se ženeš, Málko, copak nevidíš, že se vrací!“ Byl to Amáliin strýc Štěpán a měl bohužel pravdu – švadrony letadel se vracely v ještě větší síle a už se naplno rozhoukaly i poplašné sirény. „Co na mě zíráš, koukej mazat do krytu“ zakřičel strýc a hnal chudáka Amálii do nejbližšího možného krytu v kopci jménem „Hostibejk“. Tohle místo bylo sice bytelné a bezpečné, přesto tu byla jedna obrovská nedokonalost – tento kryt měl totiž jen jeden jediný vchod a východ, což by v případě přímého zásahu znamenalo fatální následky. Jenomže v té chvíli žádná jiná možnost úkrytu prostě neexistovala a tak milé Amálii nezbývalo než se zhluboka nadechnout a vstoupit.

Celý nálet netrval víc než půl hodiny, o to větší byla zkáza, protože na město spadlo neuvěřitelných 286 tun tříštivých bomb. Ale to tehdy Amálie nevěděla, prostě se jen vypotácela z krytu, popadla kolo a zamířila domů. Přes řeku se ještě dostala, ale dál to šlo jen s velkými obtížemi, až jí nakonec nezbylo, než sesednou z kola a lézt přes sutiny téměř po čtyřech. A ulice, ve které bydlela, dopadla snad nejhůř z celého města – celá levá strana přestala existovat. Všude byly hradby sutin z rozpadlých domů, ale Amálie šla dál a srdce jí tlouklo jako o závod. Když konečně došla na konec ulice, neskutečně se jí ulevilo – jejich dům stál sice bez oken a bez dveří, ale stál.

Vítězoslavně se rozběhla do domu, ale ten byl prázdný a tehdy jí poprvé zavládla panika, až začala volat maminku a svoji druhou sestru Alžbětu „Mami, Betko, kde ste!“ Notnou chvíli bylo ticho, až najedou, zaslechla nějaké hlasy a okamžitě se za nimi rozběhla. Byla to Amáliina matka Josefína Rieglová a sestra Alžběta, které první nálet přežily doma ve sklepě „Ale, Betka příšerně vyváděla, tak jsme pak raději šly k babičce“ vysvětila situaci paní Josefína. A dál se už nic nerozebíralo a čekalo se na otce rodiny Josefa Riegla, který byl v ten den jako obvykle obchodně v Praze. A bylo to dlouhé čekání, naštěstí s dobrým koncem. Pan Josef se vrátil až navečer – živý a zdravý i když silně otřesený, protože nálet prožil v jakési rouře na odvod dešťové vody v příkopu u cesty – vlaky nejely a tak šel velký kus cesty pěšky a druhá vlna ho chytla někde uprostřed a jiný ukryt než to potrubí tam nebyl, ale málem to neustál a odnesly to jeho kalhoty jaksi „zezadu“, ale nakonec to peklo přestál bez úhony a dokonce přivezl domů i královský dárek pro svého vnoučka – velký dřevěný náklaďák.

Jenomže tato rodinná idylka neměla příliš dlouhého trvání, neboť se tu náhle objevili, sousedi, známí a přátelé se zoufalou prosbou o pomoc při vyprošťování obětí.A pan Josef samozřejmě nezaváhal ani vteřinku, i když to byla to nepředstavitelně drsná dřina, nikde žádná technika, sem tam obyčejný krumpáč, lopata a mnohdy i holé ruce. I tak šlo o zoufale marné snažení a Rieglovi se museli smířit s krutou ztrátou několika příbuzných, kteří bydleli v domě na protější tedy levé straně ulice, kde nebyl žádný vhodný kryt a provizorně upravený sklípek náporu neodolal. Nejhůře to nesla Amálie, která seděla na hromadě sutin, plakala a prosila „Prosím, nechte mě tady alespoň, dokud je nevyhrabete“ A tak jí tam nechali, ale jakmile se ozvalo „Už je máme“ musela okamžitě domů. Bohužel nikdo z rodiny paní Daniely, Amáliiny sestřenky nepřežil, ani maličký devítiměsíční Daneček ,kterého vždycky popadla do náručí a běžela s ním přes celou ulici nebyl ušetřen, a stal se tak nejmladší obětí náletu.

A byly další a další mrtví, ale o těch už raději mluvit nebudu, raději se posunu dál, do doby, kdy byly všechny oběti pohřbeny a lidé se pozvolna začali navracet k normálnímu životu. Tedy normálnímu na tehdejší poměry a situaci. Pro rodinu Amálie to znamenalo obrovské změny- stěhování k příbuzným na vesnici do maličkého domečku, pro jejího otec spoustu dřiny na opravách domu a obchodu, který dostal přímý zásah. Přesto všechno přišly pro Amálii i hezké chvíle, noví přátelé, nové lásky, nová škola v Praze na Žižkově, ale to už je úplně jiný příběh.

Tento příběh končí, ale neměl by být zapomenut a věřte mi, že nikdo z přímých účastníků nikdy nezapomněl a většina z těchto lidí si až do konce svých dnů kladla otázku PROČ zrovna Američani, ti co jsme považovali za spojence, přátele a tolik jsme jim fandili a spoléhali na ně a nakonec právě od nich přišla taková „zkáza z nebes“.

Bohužel pravý důvod onoho fatálního útoku se už asi nikdo nikdy nedozví – jisté je jen to, že se jednalo o předem plánovanou akci snad za účelem zničit místní rafinérii, kterou zkomplikovala nějaká osudová chyba či shoda nečekaných okolností. Ale to jsou všechno jen spekulace, které už nikomu život nevrátí – nejdůležitější je nezapomenout a co možná nejvíc tuto událost připomínat.

A na úplný závěr mi ještě dovolte pár slov - tato slova patří všem těm, kteří tehdy v té prokleté válce tak náhle a nečekaně odešli navždy:

„VĚŘÍM, ŽE SE „VYŠŠÍ MOC“ SMILOVALA NAD TĚMI,

KTEŘÍ TEHDY ZEMŘELI ZBYTEČNĚ A NESMYSLNĚ

A JEJICH DUŠE DOŠLY POKOJE“