"Zlatovlasý ďábel"

Mexico, kávové plantáže, „ Hacienda Solares“ čili „Sluneční hacienda“ dnes hostila velkolepou svatbu, a nevěsta Isabella Sophia Salinas, vlastně teď už manželka Juana Manuela Pajarese, mladšího syna velkoobchodníka s kávou José Antona Pajarese a jeho druhé ženy Marissy. Nová seňora Pajaresová se teď smutně a sama převléká ve svém pokoji. Její manžel dostal náhlý záchvat své záhadné nemoci a odpočívá pro změnu ve svém pokoji. Prostě tahle svatba nebyla vůbec veselá spíš taková formální, chladná a bez velkých emocí a její konec narušil Buranský výstup Antonia Jesúse Pajarese, Juanova staršího bratra, tento vysoký muž s hřívou černých vlasů se na obřadu zjevil jako nějaké monstrum se dvěma obrovskými psy po boku, ve špinavém propoceném pracovním oblečení, hulákal něco o „sňatku z rozumu“, pak ještě dodal „No jo, ten „černý“ už odchází“ a zmizel i se psy v domě. Tehdy se za ním rozběhl malý Diego, Juanův údajný nemanželský syn, jehož matka byla prý jedna z česaček a tragicky zahynula v řece, ze které měl Diega zachránit právě Juan. Ostatní hosté a rodinní příslušníci jen bezradně stáli a zírali na to ošklivé vystoupení.

 Poté se u Juana projevil ten záchvat a Isabella je teď již třetí den odsouzena k samotě a to snídaní počínaje a večeří konče, proto se rozhodla usadit se přímo v kuchyni, protože prostírat pro jednoho v přehnaně pompézní jídelně jí připadalo jako týrání služebnictva, ostatně Antonio také vždycky jedl jedině v kuchyni v přítomnosti mile domácké kuchařky Socorro a služebné Rosario a Diego vlastně také, tak proč by se nepřidala i ona. Bylo jí tam moc dobře, i když Antonio neustále trousil hubaté poznámky typu „Tak co seňoro Isabello, už vás mužíček „obšťastnil“, já vím, že, ne, a ještě dlouho nic nebude“ trousil škodolibě. A když už ho chtěla Isabella okřiknout, zarazila jí Socorro slovy „ Nechte ho, seňoro, on to nemyslí zle, on není zlý člověk, je to velký dříč, jen teď už moc dlouho prožívá velkou bolest a zlost“. A tak se Isabella dozvěděla o Antoniově matce, která se jmenovala Adriana Margarita Villanueva, byla z velmi slušné rodiny, ale bohužel, když bylo Antoniovi asi 13 let, zemřela na nějakou ošklivou nemoc a seňor Pajares senior se pak velmi brzo znovu oženil s mnohem mladší Marissou, na první pohled okouzlující blondýnkou až odněkud z Californie, která se po narození jediného syna změnila k nepoznání a záhy zemřela na neznámou těžkou chorobu. Ještě nějakou dobu poté vedl haciendu a obchod s kávou seňor Pajares senior, ale záhy odešel i on a tak se měli o vše podělit jeho synové, ale podle vše vedl a vede spíše Antonio.

Isabella naslouchala s velkým zájmem, ale pak si náhle vzpomněla na manžela, a že mu okamžitě musí přinést alespoň něco k večeři, jenomže se ve velkém domě ještě příliš nevyznala a omylem vstoupila do Antoniova pokoje. Ten ležel nahý na své posteli a klimbal, ke dveřím se nahrnuli jen psi. Když Antonio spatřil Isabellu, ani se nepolekal, jen okřikl psy, pak se líně nasoukal do barevného převlečníku „Co tady děláte, můj bratr má pokoj na druhém konci chodby a teď vás tam stejně nepustí, takže na ten bláznivý nápad s večeří rychle zapomeňte“ bručel. „Moc se omlouvám, pane, ale ještě se v tady v domě moc nevyznám“ vychrlila ze sebe Isabella a kupodivu se jí nezachvěl ani hlas ani ruce.

Pak rychle opustila pokoj, vrátila jídlo zpět do kuchyně a šla spát. Ráno si snídani odnesla raději na terasu, ale Antonio ji vyčmuchal i tam, sklonil se k její šíji a tiše zašeptal“Já vím, proč jste se mě včera nelekla, že by za tím byl Mateo a vaše popálené rameno – tuším, že levé“. S Isabellou to zacloumalo a poprvé jí projel podivně intenzivní elektrizující pocit až do špiček prstů na nohou a prvně si všimla „jeho vůně“. A pak se zamyslela „Jak jen tohle může vědět“, ale dál už se nedostala, protože se „uzdravil“ její manžel a začal jí až nesnesitelně obletovat a k jejímu překvapení se jí velmi intenzivně věnoval i v noci, ale žádné nadšení to v ní nevyvolalo – naopak celý následující den měla pocit, že strávila noc s „velkou slizkou žábou“ uvažovala v duchu, když jí přehlušil Antoniův hlas, jako by jí četl myšlenky „Slizskej žabák to je, nic víc“ utrousil a mile se usmál. Pak vyrazil na odpolední směnu, cestou ještě zvedl ze země malého Diega, který se před ním svalil – napadal totiž mírně na pravou nohu, něžně ho prášil, políbil na čelíčko, pak vyskočil do sedla, zapískal na psy a zmizel v dálce.

A Isabella podruhé pocítila to zvláštní mravenčení, ale na další úvahy nebyl čas, protože dorazila její nejstarší sestra Monita celá nervózní a ustrašená „Proboha Bello, zmiz odtud, dokud je čas, ten tvůj blonďatý andílek prý skrývá nějaké děsivé rodinné tajemství, nějaké „rodové šílenství“ nebo co a otcovy dluhy již byly splaceny, můj manžel a Antonio vše zaplatili do posledního pesa“ hořekovala a Isabella už nerozuměla vůbec ničemu, ale rozhodla se, že vše odhalí, až přijde ten pravý čas. Zatím se však nedělo vůbec nic, jen Juan se čím dál častěji vracel domů opilý a zuřivý, a to pak lítaly židle i nádobí na všecky strany, dokud se nedopotácel do svého pokoje, kde trávil dlouhé hodiny a dny zamčený, jen občas proniklo ven táhlé naříkání.

Isabella však nezačala panikařit a zařídila se podle sebe, prostě si jednoho dne vyšla na piknik a nějakou náhodu sešla z hlavní cesty a ocitla se u nádherného jezírka kousek od lesa, a tam znovu zahlédla Antonia v „rouše Adamově“ jak se slastně ráchá v chladné vodě.“Seňoro Isabello, to musíte vyzkoušet, vodička je jedna báseň“ hulákal na ní a vůbec se nestyděl. Isabella došla až jezeru „Máte to zde skutečně nádherné, ale bohužel nemám koupací oděv“ zavolala na něj a on se smál „Tak sem hupsněte jako já“ řehnil se na celé kolo. Isabella se jen usmála a raději se vydala na cestu zpět, piknik se musel odložit, ale ten pocit stál za to. Bohužel šťastný úsměv nevydržel Isabelle příliš dlouho, už z dálky slyšela Juanův křik a praskot rozbíjeného nábytku.“Kde je, kde je Diego, vy se o něj vůbec nestaráte“ řval jako rozzuřená šelma. A v tu chvíli dorazila i Isabella, „Jestli hledáš Diega, tak toho jsem před chviličkou viděla u koní“ řekla nesměle.

Ale Juan se nehodlal uklidnit, a tak musel přijet doktor Tejeros a píchnout mu nějakou injekci a Isabella zařídila silný slepičí vývar, který se rozhodla svému muži odnést sama, ale se zlou se potázala. Juan sice jí sice otevřel, ale jak ji spatřil, vyřítil se na ní jako zvíře „Okamžitě táhni, odkud si přišla“ řval a vyrazil jí talíř z ruky, ten se pak roztříštil o zem a jeden střep Isabelle ošklivě pořezal ruku, ale to už jí Antonio tahal ven z pokoje“Co vás to jen napadlo, když je v tomhle stavu je lepší se k němu vůbec nepřibližovat, a teď pojďte  semnou – ošetřím vám tu ruku.“ Pak ji odvedl do velké pracovny v prvním patře. „Račte dál, tohle byla pracovna mého otce a nyní zde úřaduji já“ představil jí krátce ono místo. Pak Isabellu posadil na pohovku v rohu místnosti a důkladně ji vyčistil a obvázal zraněnou ruku. A Isabelle se najednou vůbec nechtělo odejít, dlouze hleděla Antoniovi do očí, pak si ho přitáhla k sobě, oběma rukama mu vjela do vlasů a její ústa sklouzla k jeho.

Jejich jediný dotyk odstartoval výbuch vášně, jakoby se jeden chtěl stát navždy součástí toho druhého, ti dva se do sebe „zahryzli“ a nemínili pustit. Když bylo po všem, seděli proti sobě na zemi vedle otomanu a uhrančivě si hleděli do očí, první se pohnula Isabella „Musím jít, kdyby nás tu takle našel, nejspíš by nás zabil“ Rychle si upravila šaty a pomalu se zvedla, ale stále visela pohledem v jeho očích, jako by je už někdy někde viděla – možná někde v ohni. Pak konečně pustil její ruku a ona mohla odejít. Tu noc usínala jako omámená a po celém těle stále cítila jeho dotyky a nezaměnitelnou vůni. Vystřízlivění přišlo hned ráno, když byla donucena snídat v té příšerné jídelně se svým mužem na druhém konci stolu. Celou dobu se usmíval a pochechtával, jakoby se nic nestalo. Pak jí dokonce políbil ruku a pravil „Užij si dne drahoušku, já musím za obchodem až do Jalapy, příliš jsem ho zanedbával“ a pak se vytratil do ranního slunce. A Isabella nezaváhala ani minutu a vyrazila k jezírku. Na břehu srovnala deku a piknikový koš, pak si stáhla šaty, skočila do vody a plavala k napůl potopenému kmeni velkého stromu, kde prve viděla sedět Antonia, vyhoupla se nahoru a chvíli se jen tak slunila, když ucítila, jak se někdo zlehka dotýká jejích prstů u nohou. Byl to Antonio, tak rychle kouzla k němu do vody. Byl něžný i drsný jak to k němu patřilo, pak leželi na břehu a Isabella Antoniovi něžně rozprostírala jeho černou hřívu. „Tak teď jsi jako opravdový lev“ řekla něžně a on ji pevně přitiskl na své nahé tělo, nosy měli těsně u sebe a doslova se probodávali pohledy. „Tohle už si vzít nenechám“ šeptal Antonio, ale víc už neřekl, protože v dálce zahřmělo. Bouřka přišla tak rychle, že se sotva stačili obléci a doběhnout domů a měli velké štěstí, protože Juan se ještě nevrátil, takže večeře i noc proběhly v klidu.

Za to ráno bylo velmi kruté, protože Juan doslova běsnil a jeho zuřivost dosáhla vrcholu – malý Diego se totiž ztratil doopravdy a venku stále silně pršelo, přesto se všichni chlapy z haciendy rozhodli začít chlapce hledat a s nimi vyrazil i Antonio a kupodivu i Juan. A na Isabellu čekal dopis od sestry, ve které stálo opět to samé „Prosím tě, sestřičko, uteč doku je čas, rodina tvého manžela je skutečně stižena jakýmsi rodinným šílenstvím a navíc ta žena, matka malého Diega, jakási Victoria Teresa Castillo, stále žije prý někde v klášteře v Jalapě a co víc je stále jeho ženou. A k tomu všemu byl přiložen malý obrázek.

Šokovaná Isabella okamžitě vyrazila do Jalapy a přímo do kláštera, kam jí z počátku nechtěli vůbec pustit, ale nakonec uspěla a byla uvedena do místní kuchyně, kde jí byla jedna z žen představena, jako Victoria Teresa Castillo. Victoria byla nesmírně dojata a ihned se rozpovídala o tom, jak se seznámila s Juanem Manuelem. O nehodně u řeky, kde zahynul její první manžel a skutečný otec Diega, který je všechny zachránil a Juan se tam objevil, až když bylo po všem a celou událost si pak násilím upravil po svém. Victorii a Diega pak odvedl na haciendu a hrál si na hrdinu a tak dlouho Victorii přesvědčoval, až jí dovlekl k oltáři, jenomže pak se naplno projevilo jeho „šílenství“ a on jí jedné noci drsně vyhnal a Diega si ponechal jako rukojmí. Před ostatními pak sehrál srdceryvné představení o jejím tragickém skonu. Victoria zatím našla azyl v místním klášteře a nikdy nepřestala bojovat o svého syna a vlastní svobodu, ale na své dopisy nikdy neobdržela žádnou odpověď.

Víc už Isabella vědět nepotřebovala a urychleně se vrátila na haciendu, kde už mezitím Diega našli, kousek od řeky, kde prý hledal maminku. Byl víc mrtvý než živý, proto hned putoval k doktoru Tejerosovi.

Juan byl kupodivu ledově klidný a chtěl jet s ním, ale nebylo mu to dovoleno, tak opět zuřil a vyrazil za svým právníkem až do Mexico City. Toho využila Isabella a rychle převyprávěla Victoriin příběh Antoniovi „Pošta, to jeho šílenství souviselo s poštou, protože záchvat měl pokaždé, když dorazil nějaký dopis“ zamumlal na vysvětlenou. „A co budeme dělat dál“ strachovala se Isabella „Dál si dáme dobrou večeři a ráno se uvidí, protože ráno je vždycky moudřejší večera“ usmál se Antonio. A, tak si v jeho pokoji uspořádali malou hostinu.

Po jídle se Isabella vyhoupla Antoniovi na klín. Něžně jí hladil vlasy „Co by sis ještě chtěla, má krásná Isabello“ šeptal jí vzrušeně do ucha. „Tebe chci, teď a tady“ šeptla Isabella. A pak už ho nechala dělat, co chtěl a jak chtěl, a plnými doušky vychutnávala každý jeho polibek a sebemenší dotyk. Když vše doznělo, hřála se jako kočka u krbu. „Teď vypadáš jako oblečená do ohně“ řekl něžně Antonio, který jí pozoroval. A v tu chvíli jí to došlo „Já už vím odkud tě znám, to jsi byl ty, ty oči v ohni, když hořelo ve Vzdělávacím institutu madam Martinézové v Mexico City, to jsi byl ty, kdo mě odtamtud osvobodil, když se všechno zřítilo a můj snoubenec Mateo tam zahynul“vykřikla „Ano, byl jsem to já, byl jsem tam tehdy za obchodem, a když začalo hořet, pomáhal jsem s hašením a zahraňovat lidi, ale teď se raději pěkně zachumlej a spi“ usmíval se Antonio. A pak opravu tvrdě usnuli, protože je vzbudil až silný zápach a štiplavý kouř, který do pokoje vnikal pode dveřmi. „Honem pryč“ volal Antonio, pak vyběhli na chodbu, která byla silně zakouřená a odněkud sem doléhaly nadávky a křik. A těm dvou bylo jasné, že Juan je zpět a ve své zuřivosti zapálil celý dům.

Předním schodištěm však již uniknout nešlo „Teď, musíš být statečná, Isabello, protože ven se dostaneš jedině zadním schodištěm“ řekl prosebně Antonio „Ale co, chceš dělat ty“ naříkala Isabella. „Pokusím se zachránit toho šílence, přece jen je to bratr a hlavně by to všechno mohlo padnout na nás“ řekl ještě Antonio a zmizel v zakouřené chodbě. Isabelle cukalo v celém těle, ale šla a nakonec doklopýtala ven, kde už čekala spousta lidí, Socorro, Rosario, česáči a jiní lidé z haciendy. A pak se zřítila hlavní nosná stěna domu „Antonio, Antonio“ zoufale volala plačící Isabella. A trvalo to celou věčnost, než se z dýmu a prachu vynořil. Trochu otřesený, ale živý. Isabella se mu hned vrhla kolem krku „Tak už je to za námi, holčičko“ vydechl. A vlastně bylo – šílený Juan nalezl smrt pod troskami, malý Diego se zázračně uzdravil a šťastně shledal s matkou a naše vášnivá dvojice se po nějakém čase vzala, postavila nový dům a založila vlastní rodinu. Jejich prvorozená dcera dostala jméno Adriana Margarita po Antoniově matce a později přibyli ještě dva synové – dvojčata Antonio a José, ale to už sem nepatří, to už je jiný příběh, ale tento – tento si lidé v okolí Sluneční haciendy vyprávěli ještě hodně dlouho.