"Zóna mizení"

Představte si klidnou krajinku, kterou uprostřed protíná nekonečná cesta a někde na té cestě mezi prériemi právě projíždí kabriolet. A právě tady tohle autíčko z nenadání zastavilo. Muž na místě spolujezdce evidentně notně posílený alkoholem kvapně vystupuje a míří nejbližšímu křoví. „No ty jsi, ale čuně Derecku. To sis to nemohl vyřídit tam na tý pumpě!“ křičí na něj žena za volantem. „Hele Roxy, ty už dnes rači drž hubu!“ zaznělo ještě z křoví a pak se stalo něco, čemu odmítala uvěřit i policie. Dereck totiž tam u toho křoví najednou nebyl! Zmizel přímo před zraky šokované Roxy, která se jen na pár vteřin podívala jinam. Roxy okamžitě vyrazila na nejbližší policejní stanici v městečku Wixby. Místní šerif jí však vůbec nevěřil a odmítal se s Roxy o čemkoliv bavit. A tam ve Wixby panovala zvláštní dusná atmosféra. Uplakaná Roxy se tedy usadila na lavičce před služebnou a uvažovala co dělat dál.

Ještě nebylo ani pět hodin, když se začalo povážlivě zatahovat a nad městečkem se vytvořily husté temné bouřkové mraky. Občas se rudě zablesklo, ale déšť nepřicházel. A kolem sedmé už byla temnota a dusno k nesnesení. A přesně v tuto dobu dorazilo na stanici ve Wixby auto federální agentů a s nimi manželé Hortonovy. Farmáři z jedné z mnoha farem roztroušených kolem Wixby. Jejich čtyřletá dcerka Abigail zmizela stejně podivně jako Dereck. S děvčátkem zmizel i její věrný přítel, pes Spike a k tomu ještě stádo krav, šest honáků, postarší manželský pár Sarah a Nate Darbyovy. Poslední osobou byla pečovatelka mohutné postavy Betsy Thomasová, která zmizela cestou k pacientovi. Ale tohle všechno věděli pouze agenti proslulé FBI, kteří si v městečku vytvořili malý štáb a najednou byli prostě všude - na zemi i ve vzduchu. Ve vzduchu dusném bouří, která nepřicházela, jen neustále vysílala ty krvavé blesky. A prérie před farmami pokrylo něco, něco co připomínalo průhlednou želatinovou polevu na dort. A v té „želatině“ nebylo nic, žádné stromy ani domu – vůbec nic!

A celá tahle „zóna“ se neustále rozšiřovala a plíživě se přibližovala k farmám. A taky měnila barvu! Z původní lehké zakalenosti přešla v narůžovělou směs, poté se jevila spíš dočervena až dospěla k ohyzdně fialové. Tak už zůstala a s ní temné nebe, vichr a bouře bez deště, což pro Wizby a přilehlé farmy znamenalo nepřetržitou noc. Vířící mraky sice občas prorazily bledé paprsky světla, ale ty jen bezděčně bloudily po krajině, aby nakonec zmizely úplně. Situace se stávala čím dál tím víc beznadějnější. Obzvlášť těžké období prožívali rodiče malé Abigail. Její matka Susan se zoufale pokoušela dojít k hranícím zóny, ale nikdy neuspěla. Zóna se vždy začala „bránit“ a jakoby před ní ustupovala. Zlom nastal až téměř po třech týdnech. Vyčerpaná Susan Hortonová se pokoušela usnout, když jí vyrušil jasný výkřik „ Mami, Maminko, pomoz nám!“ a do toho se spustil ostrý psí štěkot. Susan na nic nečekala a jako šílená vyběhla z domu a křičela „Už běžím moje malá!“ a potom ještě „Maminka tě zachrání“. Načež jí zóna pohltila a druhý den se rozpadla. Ano, rozpadla se stejně záhadně, jako se objevila. Zůstala po ní jen zválená tráva a zoufalá Susan Hortovová, kterou našli celou otřesenou v lesíku nedaleko farmy. Ostatní zmizelí se však nevrátili a veškeré hledání bylo marné.

Tato marnost trvala ještě téměř celý týden. Teprve federálové ohlásili nález prvních ztracených. Brzo ráno se v Grand Canyonu objevilo vyděšené stádo krav a šest vyčerpaných honáků. A v další dny se postupně vraceli další pohřešovaní. Sarah a Nata Darbyovi našli promočené v jednom veřejném bazénu v Minneapolis. Ošetřovatelka Betsy se zase zjevila v zoo v prázdném výběhu pro slony. Posledním navrátilcem byl Dereck, který byl nalezen úplně nahý v obývacím pokoji nějakých lidí z Dallasu. Jediná osoba, která stále chyběla, byla malá Abigail. Uplynul další týden, než přišla zpráva o malé holčičce se psem nalezené ve Washingtonu D. C. u paty jednou ze sloupů Lincolnova pomníku. Prý tam ležela schoulená do kubíčka, Spike jí zahříval vlastním tělem. Když jí probudili, byla velmi zmatená, ale neplakala, jen se neustále dívala na nebe.

Žádné svědectví od navrátilců se však získat nepodařilo, protože se u nich projevila hromadná ztráta paměti. A ještě jednu věci měli společnou – drobnou značku, nepatrné znaménko pod pravou lopatkou. Tím byla prohlídka u FBI ukončena a život ve Wixby se pozvolna vracel do normálních kolejí, jen malá Abigail nepřestala hledět na nebe. Každý večer sedávala na prahu se Spikem v obětí, mlčela a zírala na hvězdy. Promluvila teprve včera. Řekla jedinou větu:

„Jsou tam a brzo se pro mě vrátí.“