"Ztracená" - 1. část

Dav utišil až příchod starosty a šerifa Stevense, který rázně prohlásil „Prosím upokojte se, situace není tak vážná jak se vám na první pohled může zdát. Jedná se o zásah sociální služby, která musela zasáhnout, protože Natahlie není podle jejich posudku dostatečně způsobilá k péči o dítě“. Sotva domluvil, ozval se rázný hlas Kathy, „Co to plácáte za nesmysly, Nanny se o malou starala vždycky vzorně, úplně sama a ještě dřela jako meze v naší prádelně a nikdy si na nic nestěžovala ani na to, že ji otec té malé opustil. A způsobilá k výchově byla vždycky víc než dost.“ Mezitím seděla Nathalie schoulená na lavici v koutku cely předběžného zadržení, kousek od ní postávaly tří „dámy“ tmavším pleti, tiše pokuřovaly a doslova ji probodávaly pohledem, jedna z nich se najedou, přišourala až k Nathalie, vyfoukla ji cigaretový dým přímo do obličeje a zařvala „Co tady tak dřepíš, ty vesnická nádhero!“ načež následovala salva chraplavého smíchu od všech tří. „Přemejšlím jak zdrhout!“ osekla Nathalie a od té chvíle byl klid až do rána. A ráno měla Nathalie svůj plán již hotový, před převozem k soudci uprosila dozorce, aby jí pustil na toaletu mimo celu a pak už stačilo chvíli počkat na okamžik, kdy dozorce odvolali podepsat papíry pro převoz a proklouznout k zadnímu východu, který byl kupodivu odemčený.

Z města se Nathalie dostala stopem, ale kousek od Palmeru byla nekompromisně vysazena, a donucena pokračovat pěšky a tak šla i když strašně lilo a ledový vítr chrstal do tváře spršky vody, ale on šla dál odhodlaná dostat se do toho zpropadeného Fairbanksu za každou cenu, protože tam někde vězní její milovanou dcerku – tak to tedy alespoň zaslechla, když jí dcerku odebírali. A jak tak uvažovala, a déšť houstl, sešla Nathalie z vyznačené cesty a octla se uprostřed mokřin a najednou nebylo cesty zpět a dívka se marně snažila vyprosit z bahnitého sevření. Když už byla na pokraji vyčerpání, nějakým zázrakem se zachytila malého keříku a vyhoupla se na velký balvan. A sotva se její nohy dotkly země, nebe se jakoby otevřelo, ozvala se hromová rána a vše prozářilo jasné modré světlo a pak Nathalie otevřela oči, a vykřikla! Ležela totiž v jakémsi stanu nebo týpí a nad ní se skláněla starší žena se štěrbinovitýma očima, něžně se usmívala, a když si všimla, že je Natálie vzhůru její tvář se rozzářila jako sluníčko „No to je dost děvče, měli jsme o tebe velký strach“ řekla tiše a Nathalie znovu vykřikla, protože vše sice slyšela, ale rty té staré ženy se za celou dobu ani trošičku nepohnuly…