"Ztracená" - 2. část

Ale stařenku výkřik nevyděsil, naopak si přisedla na lůžko k Nathalii, něžně ji vzala za ruce a pokračovala v komunikaci stejnou telepatickou cestou „Milá dívko prosím utiš se, neděje se ti žádného příkoří, pouze jsi vstoupila na „Havraní kámen“ což pro nás „Děti polární záře“ znamená volání o pomoc, proto mě také slyšíš, aniž bych promluvila nahlas a náš skutečný jazyk je příliš starý a složitý.“ Pak začala zcela nahlas pobrukovat nějakou domorodou melodii, dokud Nathalie znovu neusnula. A po nějaké době se začala pozvolna uzdravovat a odhalovat další kmenové příslušníky – zejména pak muže zahaleného v medvědích kůžích, ze kterého se vyklubal náčelník s hrdým jménem Aklaq neboli Černý medvěd, stará žena, která jí zpívala ukolébavku, se jmenovala Najna což značilo racka snad kvůli jejím očím a pak byla dívka s černočernými vlasy jménem Unnik čili večer, bláznoví mladíci Ugalik – polární zajíc a Qimmiq – pes. Avšak nebližší společnicí se jí stala milá a něžná Luava.

Samotnou Nathalii domorodci často oslovovali „Malina“, letmo se dotýkali jejích vlasů a otáčeli hlavy ke slunci. Mnohokrát se pokoušela vyzvídat co, že to znamená, ale vždy se jí dostalo stejné dopovědi „Ještě nenadešel ten pravý čas, nyní musíš uzdravit duši – pak uzříš celou pravdu a podzimní řeka se znovu vodou naplní“ a tak raději nechala čas volně plynout. V tu dobu vládl ve vesničce North Fork neskutečný chaos, který ještě přiživila zpráva o nálezu Natáliiných bot v blízkosti močálu – policii se totiž podařilo nalézt mladíka, který poskytl Nathalii odvoz, a ve vesnici už pomalu chystali pohřeb, přesto se našly dvě nezlomné duše Kathy a Sharon, které odmítly zprávě o smrti Nathalii uvěřit, a dokonce přemluvili místní advokátku na penzi, aby vstoupila do případu a zabránila jeho uzavření. Paní Vlada se nakonec dala přemluvit a dokonce zajistila opětovnou prohlídku Natáliina domu, takže teď se všechny tři usilovně probírají haldou papírů a jiných věcí, prozatím však bez úspěchu - dokud si Kathy nemusela narovnat záda – v tu chvíli její pohled zavadil o podivný předmět na trámu nade dveřmi. Okamžitě se sháněl žebřík a za malou chviličku už Kathy třímala v ruce malou truhličku. Chvíli trvalo, než jí otevřely a začaly se probírat jejím obsahem. Byly zde fotografie a dopisy z doby, kdy Nathalie ještě žila na rodinné farmě kdesi v Alabamě společně s rodiči a bratrem Jeremym, pak ale tragicky zahynul její otec a matka přijala na farmu nového předáka Charlese S. Masona a jeho syna Timothyho – tak to alespoň bylo napsáno na rubu jedné fotografie, spokojené rodinky. Sharon na tu fotografii dlouze zírala a pak jen hlesla „Zelené oči“! Co to říkáš“ otočila se Kathy. „Ten předák a jeho syn mají úplně stejné zelené oči jako Autumn“ šeptala dál.

Ve stejný okamžik seděla Nathalie u řeky, zamyšleně hleděla do proudu, když tu náhle zvedla hlavu směrem k slunci a zašeptala „Zelené oči, ano ty jsou viny, ten policajt, ten má moji holčičku, protože je to Tim.“ „Tak jsi konečně prozřela, Malino, božstvo sluneční“ ozval se za ní hluboký hlas náčelníka. „Ano, už vím, co se stalo. Ten policista, který odvezl moji dceru, byl Tim, muž co mi kdysi moc ublížil, ale také je to její otec.“ „Muž, který si vezme ženu násilím, není ani muž ani otec“ odvětil náčelník „Nuže čas se nachýlil, dcero moje, nyní musí kráčet slunci vstříc a vyjevit pravdu ostatním“ A tak Nathalie šla a ani nevěděla jak, ocitla se na té samé křižovatce, kde naposledy sešla z cesty. Velmi brzy ji „zvětřila“ kolemjedoucí policejní hlídka a odvezla do města na stanici, kde už netrpělivě vyčkávaly Kathy a Sharon.

Poté začala Nathalie konečně vyprávět - o farmě, o tragickém odchodu otce, příchodu předáka Masona a jeho syna, který se rád napil a v opilosti se měnil v odporné zvíře. Z počátku se však držel a Natahlie velmi přitahoval až do jisté noci, kdy se opil tak, že nebyl schopen ani stát a přilezl po čtyřech do jejího pokoje, kde se na ní bestiálně vrhl, křičela prý tolik, až přišla o hlas a ještě jí to zvíře málem zlomilo nohu. Její bratr a Timův otec přiběhli bohužel pozdě a matka také nezmohla nic, tam grázl ji zamkl ve stodole a bohužel se s onou událostí nedokázala smířit a krátce na to zemřela na mozkovou mrtvici. Nathalie bylo tehdy šestnáct pryč a jediné co chtěla, bylo utéct někam hodně daleko, Tima a jeho otce vykázal Jeremy z farmy a pořádný trest také nepřišel, protože Tim byl nezletilý a tak zůstal jeho trestní rejstřík čistý.

Nathalie pak odjela s kamarádkou Daisy za prací do Anchorage, kde se živila jako pokojská, časem se dočetla, že oba Masoni zahynuli při železničním neštěstí, dokud nezjistila, že je v jiném stavu. Její bratr jí sice po nějakou dobu posílal kapesné, ale pak už ani to nešlo – naštěstí objevila inzerát na domek a práci v North Forku, kde jí krásně přijali a všechno klapalo jak má – až do toho osudného rána. „ Ano, do toho osudového rána, kdy přišel Tim a unesl moji dceru, vím, že to byl on – jasně si totiž vybavuji chybějící článek na jeho levém malíčku“ Šerif jen nevěřícně kroutil hlavou „Tak vy tvrdíte, že vaši dcerku unesl její vlastní otec a ještě k tomu policajt“, přesto dal vše okamžitě prověřit a za necelou hodinku držel v ruce nějaké papíry „Tak jste měla přece jen pravdu, nějaký Timothy C. Mason je skutečně u policie, žije přímo tady v Anchorage a nedávno se svou ženou Susan adoptovali asi pětiletou holčičku. Tak bych řek, že vás ten pacholek sledoval celou dobu“.

A pak už šlo všechno ráz na ráz – Masona juniora našli v jeho bytě, jak s manželkou kvapně balí, co se dá. Zatkli je oba bez milosti, malá Automn byla naštěstí ve školce - pod novým jménem May Rose a tak se musely provést testy DNA a za dva dny měla statečná Nathalie dvou dcerku zase v náručí.

„A už tě nikdy nikam nepustím“ mačkala ji, a když malá usnula, vyšla před dům – zasněně se zadíval na nebe a tiše zašeptala „Quyanaq“ – „Děkuji“.