MOJE POVÍDKY...aneb už nechci psát do šuplíku

"ZVUKY"

Publikováno 25.05.2017 v 21:25 v kategorii POVÍDKY, přečteno: 29x

...něco z domova




Kdyby John Foster jen tušil, co ho v příštích dnech čeká, nikdy by tu práci nevzal. Jenomže v jeho současné situaci si nemohl dovolit zaváhat, protože peníze zoufale potřeboval. A tak hlídání domu přijal. Šlo o velký prastarý dům, kdesi na skotské vysočině, který byl nedávno prodán nějakým neznámým pracháčům z ciziny. Zatím se ani nenastěhovali, snad ani dům pořádně neviděli, ale zjevně velmi dobře znali jeho, když trvali na hlídači. Žádné další nebo zvláštní instrukce John nedostal. Měl pouze setrvat v domě do jara, kdy se měli noví majitelé konečně nastěhovat. Tři měsíce v zimě na téměř osamělém místě sice nevypadaly příliš lákavě, ale odměna byla natolik zajímavá, že John tohle hlídání okamžitě přijal.


Do domu se přesunul prvního ledna a byl tím místem naprosto unešený, zvlášť když měl dovoleno užívat dům neomezeně. Z počátku toho až zneužíval a jen tak se poflakoval. Postupem času ho však začala sžírat nuda, ukrutná nuda a k tomu se přidaly neskutečně protivné zvuky. Odporně vtíravý skřípot a vrzání. Když se to ozvalo poprvé, nepřikládal tomu John žádný význam a považoval to za praskot trámů ve větru, ale šeredně se spletl, protože zvuky nezmizely ani po změně počasí. Chovaly se naprosto opačně a neustále zesilovaly a zejména v noci „TO“ bylo hlasité téměř až k zešílení. John marně hledal zdroj toho odporného skřípotu, vrtání a bublání. Nikde nic, jen neustálý šramot a lupání ve zdech. A Johnovi začala pozvolna docházet trpělivost. Navštívil i svého nebližšího souseda, pana Dorrseta, ale nic nového se od něj nedozvěděl, jen si musel vyslechnout rozsáhlou přednášku o starých domech.


Zpátky do domu se vrátil ještě naštvanější a rozladěnější než před tím, odhodlaný za každou cenu najít zdroj těch příšerných zvuků. Znovu tedy procházel dům. Začal ve sklepě a postupně prolezl všechny místnosti v přízemí i v patře, ale všechno bylo zbytečné a dům si vesele skřípal dál. Ano, skřípal, vzal, praskal, vrčel, bručel a sípal jako živý. Zato John už byl na pokraji vyčerpání, nervy napnuté jako špagáty. Ve vzteku běhal z jedné místnosti do druhé a supěl přitom jako parní lokomotiva. Když tu se náhle prudce zastavil s hlavou zvrácenou ke stropu. Přímo nad ním se ve dřevěném stropě nacházela malá dvířka, dokonale maskovaná okolním dřevem.“Já vůl, že sem si toho nevšiml dřív.“ Zavrtěl hlavou John a utíkal si pro žebřík.

Když se vydrápal nahoru, zjistil, že dvířka jsou hodně stará a dávno nepoužívaná a nebude lehké je otevřít, ale nakonec se s nimi přece jen nějak popral. Tam nahoře neviděl zprvu nic, pouze cítil silný závan ztuchlotiny. Vytáhl tedy malou baterčičku, kterou vždy nosil v zadní kapse kalhot a opatrně posvítil dovnitř. Podkroví bylo hodně zašlé, plné prachu a pavučin, ale jinak tu nebylo nic zajímavého ani děsivého. John se tedy chystal poklop zavřít, ale něco mu v tom náhle bránilo, snad kus dřeva nebo co. Vsunul tedy ruku do otvoru, aby překážející věc odstrčil. V ten samý okamžik se tam odtud vysunula vyzáblá černá ruka s pařáty místo prsů a nebohý John Foster byl vtažen do temnoty. Poté bouchl poklop, žebřík spadl na zem a bylo ticho.




Absolutní, mrtvolné ticho – ani ten skřípot se už neozval.


Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?